部屋 ＴＨＥ ＲＯＯＭ
Obsahy(1)
On, Bezmenný, postarší muž v dlhom baloniaku s klobúkom zarazeným do tváre a náplasťou nad okom, prichádza za realitnou maklérkou. Hľadá izbu čo najďalej od mestského ruchu, s voľným výhľadom na odľahlom, pokojnom mieste. Jeho požiadavky sú pomerne náročné, no peňažný limit neobmedzený, a tak pomaly prechádzajú jednu ponuku za druhou. Postupom času sa začínajú vynárať otázky. Kto je ten muž? O čo mu ide? Uteká pre niečím? Spravil niečo? Snaží sa nájsť rozhrešenie? Zodpovedať ich nebude jednoduché... (Madsbender)
(viac)Recenzie (17)
Podmanivá, veľmi pomalá, komorná, takmer poeticky nadnesená minimalistická gangsterská dráma, ktorá takmer bez slov, len v odtieňoch sivej na prevážne statických záberoch prezentuje "príbeh" na rozmedzí Jarmuscha, Resnaisa a Ki-duka. Na začiatku hľadíme na akési sklady. Jediné, čo počujeme, je povedomý šum. Po chvíli prichádza na scénu muž, a zamieri k lavičke. Začína hrať hudba, muž si sadá na lavičku a hľadí pred seba. Po chvíli zisťujeme, že hľadí na rieku. Sledujeme plávajúce lode, spôsobujúce spolu s riekou pravidelný šum. Sledujeme oči muža. A opäť lode, tentoraz už bez hudby. Muž prichádza za ženou. Hľadá izbu, a žena, realitná maklérka, sa s ním vydáva nájsť tú pravú. Tak by sa dala načrtnúť zápletka v poradí druhého Sonovho celovečeráku, ktorý sa dá vôbec zohnať. A rovno priznávam, že predstaviteľ hlavnej role Akaji Maro (ktorý je na tejto databáze trestuhodne opomenutý) je excelentný herec (škoda, že dostáva prevažne menšie postranné úlohy ako "Yakuza Boss", "Shopkeeper" a podobne), a svoju rolu zvládol úplne bezchybne. Do svojej postavy vlieva zvláštnu charizmu, ktorá plynie spolu s filmom. Šion Sono koketuje medzi riadkami s existencializmom a otázkou samotného bytia, zároveň nezabúda stáť nohami pevne na zemi (čím sa odkláňa od svojho "silne dada" prvopočiatku), pohráva si s jemnou psychológiou a navádza diváka k používaniu toho orgánu, ktorý by sme mali mať všetci v hlave. A tak divák úporne premýšľa - kto je muž? Prečo má také prísne kritériá ohľadne hľadanej izby? Uteká pred niečím? Snaží sa nájsť pokoj? Je to zločinec? Hľadá rozhrešenie? Tieto a iné otázky film podsúva tak elegantne, že si divák myslí, že na ne prišiel sám. Chyba. Sono sa s ním len hrá, a vedie ho nenápadne za ručičku. Majstrovský koncept a spracovanie, ale musím sa priznať, že som sa na pár miestach nudil, takže na plný počet tentokráte nepôjdem. 85% ()
„Krásce pokoj nedám, pokoj v duši hledám.“ Ideálně pokoj útulný, bez sousedů a s krásným výhledem. Do líbezné krajiny... a do černého okoralého srdce. Viděno v rámci VRK uživatele Willy Kufalt. Sliboval překvapení a opravdu, byl to neuvěřitelně hluboký meditativní zážitek. Už úvod mě přikoval do sedačky, má duše se vzdálila z těla a přemístila se k prázdnému skladišti. Poseděl jsem zádumčivě u přístavu, zíral do VRK OKÉNKA: [][] a kladl si znepokojivé existenciální otázky: Ꙭ Odkud připlouvají a kam se plouží všechny ty lodě? Ꙭ Jaké tajemství se ukrývá za mrtvolným ksichtem geronto gangstera? Ꙭ Jakou má asi v podsvětí přezdívku? Že by Blesk? Ꙭ Bože můj, není to snad samotný Willy Kufalt? Ꙭ A proč, kurva, nikoho ze štábu nenapadlo naolejovat panty té (hodinu se houpající) cedule? [][] Holt raný Sono. Kam se hrabe jeho Studená ryba či Kroužek sebevrahů. Experimentální Pokoj je naprosto válcuje, co do schopnosti vzbudit ve mně vražedné choutky. Děkuji Willy Kufaltovi za neuvěřitelně ubíjející zážitek i za artové „odháčkování“ aka Guru Jára, a slibuji, že až se já a Willy potkáme, taky ho odtáhnu někam do stínu ;-). ()
Šion Sono je nevyzpytatelný režisér (snad nikdy nedokážu odhadnout předem, co přesně od něj dostanu, ale vždy jde o úplně svébytnou a umělecky originální záležitost) a jeho film Heya je snad tím nejexperimentálnějším pojetím gangsterky, jaké jsem kdy viděl. Často téměř mlčenlivá road movie s noirovým černobílým vizuálem předvádí zvláštně tajuplnou postavu gangstera, o kterém víme pramálo. Snad jen to, že hledá dle svých slov co nejtišší a nejklidnější pokoj, v němž by mohl najít spokojenost... a spolu s tím s neklidným výrazem v obličeji velmi pravděpodobně hledá jakoby obecný klid od všech možných dostihů a zakázek v rámci svého povolání. Záhadný pán s baloňákem a kloboukem toho moc nenamluví, projeví často úsporné emoce a víc než u jednoho podobně mlčenlivě provedeného kšeftu a jednoho zásadního použití zbraně ho v akci prakticky nevidíme. Jeho herecký představitel (Akadži Maro) je však co do ztvárnění se stylovou zádumčivostí naprosto přesný a úplně padne do precizní žánrové atmosféry, s níž jsem i během některých dlouhých záběrů hltal snad každou vteřinu (hodně se mi líbily mj. ty z vlaku a tramvaje). Závěr mě napoprvé „zklamal“ náhle pesimistickým zakončením (i na postavu, u níž tušíme, že šťastný konec s uspokojením v tom ryzím slova smyslu nikdy plně nenalezne), ale jinak se mi tohle silně pocitové zpracování žánrového námětu líbilo. Místy takový šedesátkový černobílý Godard, v devadesátkovém japonském undergroundovém hávu. [85%] ()
Titulná „Izbietka”, je podľa môjho vecného názoru, čo sa týka spracovania; niečo zrovna na tieto pragmatické štyri spôsoby: Jednak som si takmer ihneď uvedomil, že mi japonský režisér Šion Sono, častejšie sprostredkovával akýsi 1). »cestopisný dokument«, keďže som spoznával Tokio prostredníctvom cestovania vlakom, ďalej by som k tomu tiež rovnako pripočítal i akési stopy po 2). «nemom filme», nakoľko samotné obrazy boli koľkokrát oveľa silnejšie ako slovné dialógy, a to konkrétne za nasledovných asistencií jazzovej hudby a zvukových ruchov, pričom ešte ma napadá doplniť i akúsi, 3). »náučnú reláciu« o bývaní, pretože naprosto zádumčivý protagonista, vyhľadával čo najideálnejší『POKOJ』v celkovo poňatej; dvoj-významovej, ústrednej myšlienky za doprovodu realitnej maklérky, keď napokon by som predsa podotkol, že titul bol obalený i v akomsi 4). «gangsterskom kabáte», najmä z pohľadu flashbackových vsuviek, ak to mám teda správne definovať...? • Skrátka; naozaj pestrá zmes „všehochuti”, čo mi vskutku akosi veľmi zachutilo, až som z toho mimoriadne prekvapený, že mi to až takto dobre (s)trávilo; proste japonskú kinematografiu doslova žeriem na rôzne stolovania; dokonca tentoraz pomerne i na taký obzvlášť atypický, (na)servírovaný spôsob: so zväčša statickou, čiernobielou kompozíciou obrazu s abnormálne dlhými zábermi, z ktorých by nejeden ("neskúsený") divák mohol kľudne dostať zránika. • Jedná sa o počin, ktorý sa absolútne nikam neponáhľa(l), a so šokujúcou, záverečnou pointou, ktorú som síce vôbec nedokázal dopredu bohovsky odhadnúť, čo totižto iba kvitujem, lebo som snáď očakával niečo úplne iné, čo by malo charakterizovať hlavnú postavu... ()
Slow movies mám docela rád, ale žel se to musí umět. Ono to totiž není jen o tom zpomalení, ale také o atmosféře, pocitech a externích reáliích. Dokonce často nechybí nějaký podpříběh, myšlenka navíc, u Benninga dokonce vtip. Tady jsem měl pocit, že sleduju japonského Krobota ve filmu Bély Tarra, který se pokusil natočit remake Jarmuschova filmu Hranice ovládání (já vím, já vím, že Jarmusch to natočil později). Prostě forma tak přebíjí obsah (a tím nemyslím to "zabiják hledá vhodný byt", ale právě ono slow movie sdělení o něčem (o Něčem)), že to často působí nechtěně směšně, některé ty scény. ()
Dokonalá jízda. 100% ()
Při nějakých posledních Sonových filmech jsem si říkal, že má už svůj zenit zřejmě za sebou a že svoje tři bizarní vrcholy (1,2,3) už asi nikdy ničím nepřekoná. A v třiadevadesátém se zjevně ještě teprve hledal. Popravdě nebýt Heya od Sona, nedostane ode mne ani tu jednu jedinou hvězdu. Art? Ani náhodou. Jen extrémně nezáživný experimenťák. Na tuhle pointu, která byla mmch. jasná od začátku, by bohatě stačil desetiminutový kraťas. ()
Priznám sa, že keby som nevedel, že idem do filmu od Siona Sona, tak by som ho v tomto vôbec nespoznal. Film je tichý, pomalý, skúpy na významy a interpretácie. Atmosféra by sa ale dala krájať. Keď príde koniec zostane nám pomerne banálny príbeh jedného hitmana, ktorý má v sebe niečo poetické. Určite by sa dala z tohto filmu spraviť pôsobivá haiku. Film je ale inak výborný. Keď vezmeme do úvahy Sonové experimentovanie s formou, tak tento sa najviac približuje európskemu štandardu. Na jednu stranu, je to škoda, pretože mám rád toho Sona, ktorý vás znechutí, zneuctí a pobaví. Na druhú stranu the Room je o hľadaní a formálne je toto hľadanie zobrazené bez výraznejšej chyby. Plus do toho plynulý jazzík a uhrančivé duo postáv. Rozhodne jeden z jeho najlepších ranných filmov. ()
Keď som sa dozvedel, že v diskusii V.R.K bude film od Šion Sona, tak som sa potešil, ale som bol aj trocha opatrný. Potešil som sa preto, že tento režisér vie z každej témy spraviť osobitú záležitosť, ktorá, ale nie vždy je divácky ústretová. U mňa to okrem jednej výnimky zatiaľ, ale zaberá a dúfal som, že tento krát to nebude inak. Opatrný som bol zas preto, že posledné tri filmy zo spomínanej diskusie mi moc nesadli a dúfal som, že tento to konečne prelomí. Tak naozaj som čakal všeličo od tohto nevyspytateľného režiséra, ale priznám sa, že až takú pozvoľna plynúcu vecičku, kde na jednej strane je často nehybná kamera a na strane druhej zas postavy, ktoré by uspali aj delfínov. Mne nikdy pomalé tempo neprekážalo a napríklad pri scéne, kde sa asi päť minút kamera sústreďuje na ceduľku the Room a , že film stále ide ma ubezpečovali len zvuky, ktoré vydávala práve tá tabuľka, keď do nej narážal vietor. Pri tejto scéne som mal úžasný pocit, že som tu dobre a , že aj keď Šion Sono ide inou formou na akú som u neho zvyknutý som aj tu jeho cieľovka. Herci a tie ich prejavy boli ukážkové. Neskutočne sa mi páčilo, že na začiatku ako starý pán prišiel za dievcinou a ona mu ukázala prvý byt, ešte sa mu skúšala vstúpiť do svedomia, že taký byt si žiadal. Ale po druhom už rezignovala a začala hrať jeho hru. Na čo sa spýtal, na to aj odpovedala a žiadne zbytočné a tak aj trápne dialógy tu nezazneli. Sú dve sceny z filmu, ktoré ma získali svojim čarom. Jedna bola, kde už už si hádam starý pán jeden byt vyberie a majú otvorené dvere a k nim sa votre nejaký predavač s novinami a už ujo a za nim aj dievčina z bytu odcupkajú. Obyčajná scéna a ja som sa pri nej začal normálne usmievať, že čo všetko sa môže prihodiť, aby vám kúpu či prenájmu bytu niekto takto zmaril. Druhá a dosť zásadná bola tá, kde sa hlavná postava rozprava v byte z iným starším pánom, ktorý ako keby nebol ani z toho ich sveta. Smeje sa, svižne artikuluje, pán zanechal veľmi dobrý dojem a i keď tu bol asi dve minúty, do tohto filmu sa neskonale hodil svojou osobnostou. Dal by som čistých 5*, ale skoro od začiatku mi bolo jasné, kam sa film uberá a čo bude pointa a tak dávam "len" silné 4* a to mi na konci bolo ľúto, že film skončil, takto vyskladaná stavba príbehu ma veľmi naplňovala. Je to 25 film z diskusie V.R.K a konečne zas veľká spokojnosť s výberom filmu. ()
U pointy jsem si nemohl nevzpomenout na ten vtip, v němž se učitel/ka ptá žáka, jak by přeložil "Odpočívej v pokoji.", aby tomu porozuměl každý cizinec, načež žák odpovídá "Relax in the living room." - že nám ale ta naše realitní makléřka (Joriko Dóguči), děvče zadumaný a málomluvný (obdobně jako její společník) - kterou její práce očividně naplňuje, to nemohu říci - pěkně kulila očka, když zjistila, k čemu vlastně bezejmenný (Akadži Maro) potřeboval jejich služeb, co? Inu, chyba v překladu, to se stává! ;-) ___ K filmu: Heya je svou příznakovou rytmikou zcela očividně Sonovým pokusem o slow cinema (žánr(?), v němž se jako ryba ve vodě pohybují takoví filmaři jako Béla Tarr, Lav Diaz nebo Ming-liang Tsai), a to pokusem velice zdařilým. V následujícím komentáři bych rád přiblížil, proč je toto dílo láskou na první pohled (i když si neumím představit, co by mi mohla dát druhá projekce; film je tedy jedním z mála filmů, jimž nemám problém udělit plný počet, ale opakování asi riskovat nebudu). a) Předně bych před filmem nevěřil, že lze funkčně skloubit thriller (motiv nájemného vraha, krvavých peněz a útěkem před zákonem) s kontemplativním/meditativním arthousem, že toto spojení dává smysl - a k čemu, že to je dobré? Opětovně jsem si dokázal, že možnosti kinematografie (ve věci kombinace různých tvůrčích postupů) jsou bezbřehé! A nic nemůže být pro cinefila (mého ražení) víc potěšující, než když se mu svět filmu představí jako moře nekonečna možnosti, množina nepředstavitelného množství eventualit... b) Tím, že si film bere tu něco z vzorců thrilleru, tam něco ze vzorců arthousu nelze říct, jestli je snímkem dynamickým, či statickým, resp. paradoxně zvládá být obojím zároveň! Tak sledujeme postavy, které se neustále někam přesouvají (převážně za účelem prohlídek bytů) - což je ten dynamický moment -, ale jejich pohyb skrze prodlužování záběrů je zdánlivě tím nejpomalejším pohybem, jenž si jen dokážete představit, divák sice může mít dojem, že se nic neděje, ale dvojice hlavních postav za hodinu a půl trvání filmu objela snad celé Tokio(?) - kolik to tak může být kilometrů? A vy, pro které tam té dynamiky bylo málo, kam byste ty postavy ještě poslali? Na cestu kolem světa? :-)) c) To zpomalování (koho? čeho? - narace) není pouhým ornamentem, stylistickou libůstkou, něčím nahodilým, ale je organicky živeno motivem únavy. Únavy hlavního hrdiny z dosavadního života, únavy realitní makléřky z toho, že se jí nedaří prodat klientovi byt, že tento stále brblá, na rovině percepce i únavy diváka, z toho, že film nasadil zavratné šnečí tempo. Proto bych si dovolil polemizovat s uživatelem Jason_X, který by filmem nabízenou storku odbyl "desetiminutovým kraťasem", já si naopak myslím, že tenhle film mohl být klidně o hodinu delší. Čím déle melancholii a depresi "restujete", tím lepší "pokrm" získáte! Díky za tip Willymu Kufaltovi! 90 % ()
Jak se hledá pronájem v Japonsku. 1) Spoiler. Chlap jde do realitky, formuluje své přání, jedou se podívat metrem na pokoj. Postupně navštíví čtyři nabídky, aniž si vybere. Pak se vyjasní, co je zač. Pátý pokoj je, jak se ukáže, ten pravý. Jako vyjádření odcizenosti moderní civilizace mě snímek přesvědčil. Ale určitě se na něj nepodívám znovu._____ 2) Příznačné je, že si dívka ve zcela prázdném vagónu metra (je tam jen ona a klient) nasazuje sluchátka. Odcizená izolace na druhou._____ 3) Jakkoli jsem vášnivý odpůrce klipoidních záběrů, které neumožňují vnímat jinak, než podvědomě a které mě nervují, slow cinema jakožto protiklad ukazuje druhý extrém. Při sledování mám pocit, že mi život utíká mezi předlouhými 61 záběry, aniž moc chápu, k čemu to všechno je._____ 4) Snímek je dobrý jako pohled na tokijské reálie raných devadesátých let. Zvláště záběry z jedoucí povrchové dráhy a z ulic jsou zajímavé._____ 5) Od 32letého scenáristy a režiséra, jindy též básníka či skladatele, Šion Sona je to můj první zhlédnutý film. Zatím..._____ 6) Snímek je nesporně zajímavý a velmi filmařský. Většinu informací získá divák obrazem, zvuky a hudbou, velmi úsporné dialogy jen dokreslují celkovou atmosféru._____ 7) Výstižný koment: desEsseintes*****. Zejména mě zaujal motiv únavy. Bohužel přesně ty důvody, které komentátor považuje za hlavní přednosti snímku, jsou důvodem mého nízkého hodnocení. ()
Přemýšlím, co s tím. Sono asi narazil na pár starších slow cinema filmů, nadchlo ho to a na základě toho si natočil vlastní, takže ten styl neumí úplně používat, ale snaží se o to. A tohle všechno je jasně poznat už z první scény - než se v ní něco pohne, trvá to neopodstatněně dlouho, ale zase je jasné, jak celý film bude vypadat. Pro slow cinema je nejdůležitější cit pro tempo scén, protože bez něj to nikdy nemůže fungovat tak, jak má a i tohle se Sonovi povedlo tak na půl. Osobně mě spíš zarazilo (v dobrém), že to postupem času začne balancovat na hraně slow cinema a filmů Jamese Benninga, který se slow cinema stylem experimentuje a přetváří ho do něčeho ještě více nediváckého a zároveň pozoruhodnějšího. Nedá se úplně říct, že by Benning slow cinema točil a přitom se jeho (hrané) filmy jinam moc zařadit nedají. No a Heya nakonec vypadá zhruba takhle, i když to není ani dokonalé slow cinema, ani dokonalá "benningovina". Příběh je jednoduchý a docela předem jasný, ale nejde tu o něj tolik, jako o pocity z něj a melancholické putování za... něčím, ale oficiálně tu zvláštní chlápek za pomoci realitní makléřky hledá pokoj na pronájem. Je to vlastně road movie, moc se tu nemluví a moc ani neděje, ale občas to vypráví obrazem a určitou propracovanost i lehkou hloubku to má. Atmosféra mi přišla podmanivá a za sebe nemůžu říct, že jsem se nudil, jen nevím, nakolik se mi to líbilo. Mám to (už zase) mezi silnými třemi a slabými čtyřmi, ale nedokážu se rozhodnout, jestli to radši podhodnotím za to, že to není zas tak povedený film svého druhu, nebo nadhodnotím za to, že to bylo chytřejší než se zdálo a že mi to padlo do noty. Většinou mi vypsání dojmů v komentáři pomůže pro ujasnění hodnocení, ale tentokrát na to půjdu tak, že se vyspím a ráno uvidím, na co to vidím víc. Stejně si myslím, že když tohle v člověku něco zanechá, tak si to musí nechat projít hlavou. ()
Co na to říct, vlastně napsat? Zběsilost? ()
Nevím, co přesně znamená "heya" v japonštině, ale v češtině má „pokoj“ dva významy, a oba se sem hodí... Je to pomalý, táhlý film pro trpělivé, s minimalistickou černobílou kamerou a stejně tak důležitou zvukovou složkou, protože v téměř nehybném obraze je důležitý každý šepot, každé vyfouknutí kouře, každé klapnutí podpatků. Divák, který se dokáže uvolnit, zpomalit dech a nechá se pomalu unášet svými smysly a myšlenkami, možná bude na konci okouzlený jako já. ()
Impozantné. Takmer celý film prevláda statická kamera, ktorá niekedy beží dlho pred tým, než sa postavy objavia a dlho potom, než zmiznú. Priemerná dĺžka záberu trvá približne 85 sekúnd. Raný, čiernobiely, tichý, nenáhlivý Sono v plnej kráse. What can I say? It's perfect. 80% ()
Výzva je holt výzva. Těmto hardcore "slow burn" filmům se po menší zkušenosti s Bélou Tarrem vyhýbám, jak čert kříži a vůbec je nevyhledávám. Během do extrému přetažených a táhlých záběrů, upínající se na jeden bod, mě po chvíli přepadá pocit jakési letargie. A tento pocit se mě po chvíli zmocnil i při sledování The Room, který byl ještě umocněný velmi skoupými, vláčnými dialogy v hávu poetického šepotu. Obraz jsem vnímal, ale po chvíli byla moje duševní únava stejná, jako u hlavního protagonisty. Ani nevím, co bych pochválil. Možná snad pětiminutový záběr na ceduli, kde se do vrzajícího rytmu objevují titulky a také, že délka nebyla vyloženě smrtící. Ale být to o něco delší, tak tam ten odpad dám. ()
Prvých 10 minút som bol trochu v pomykove, najprv statické zábery na spôsob priemyselnej kamery na prístavné budovy za jemného zvuku jazzových perkusií, pán v klobúku a baloniaku na lavičke sleduje nákladné lode, potom my sledujeme jeho oči a leukoplast nad nimi, s následným trojminútovým záberom na hrdzavú tabuľu kývajúcu sa vo vetre. Pán zastretým šepkajúcim hlasom pomaly a veľmi špecificky aj trochu poeticky zadefinuje ubytovanie svojich snov a so slečnou z realitnej kancelárie cestujú vlakom a obzerajú ponuku. My si užívame dlhé statické zábery na vnútrajšok vagónov japonskej hromadnej dopravy. Asi po hodine zistíme, že pán nie je obyčajný pán a ďalšiu polhodinu spejeme k pointe. Dlhé statické zábery (viem že nadužívam toto slovné spojenie, ale ono presne definuje tento film), pomalá mluva a absencia farby mi pripomenuli Jarmuscha a Kaurismäkiho, ktorí sa snažia byť ešte jarmuschovskejší a kaurismäkiovskejší plus k tomu kompletne vyškrtnú v ich filmoch prítomný humor. Napriek všetkému hore popísanému ma zaspatá ukľudňujúca atmosféra filmu upútala, aj keď som mal často pocit, že popisovaný príbeh by lepšie fungoval v literárnej podobe. Tri tatami. ()