Päste vo vreckách

Bezohledně snímaná skličující studie nesvobody. Do zkroucených, sebou spoutaných těl se propadá čas, který nepřestává horečnatě tekoucí svědět a dráždit, i prostor, který se nevnímaný, ale hltavě pojídaný, hroutí a svými troskami dále brání v pohybu, o nějž však monstra stojí jen jako o prostředek k měření svých zbývajících sil. Jak se ale celé to nekonečné šmodrchání halí do alibistického hávu psychózy, šílenství, ztrácí se z celé bedlivě konstruované katastrofy tvar a zůstává jen u nudného sebeobelhávání. Zbývají jen pokorně sloužící obrazy, neústupně snaživě hrající herci a příběh se připéká k ne(s)rozumění. Útěcha experimentem to marné nakládání se životem nespasí. Nad vším převládne dojem mnohomluvnosti, vděčnosti za odpozorované a nakonec se jen drmolí… (08.12.2017)

Vzalo mi to dech. Neměl bych nic dodávat. Jasně, že "pravděpodobně ďábel." A Morricone tu napsal asi nejlepší muziku, kterou od něj do teď znám - a já ho jinak moc neprožívám. Hodně podobná je tomu hudba k Andreji Rublevovi - teda v těch méně starobních fazetách, které si z ní uvědomuju. Krom Spalovače mi to jako celek evokovalo i Mechanický pomeranč - hlavně ta revolta - a musím říct, že mi Bellocchio je mnohem bližší. (08.10.2022)

Radikální debut Marca Bellocchia, jenž jde ruku v ruce (časově i tematicky) s tvorbou Bernarda Bertolucciho (Prima della rivoluzione) a Piera Paola Pasoliniho (Dravci a vrabci), je ostrým odrazem tradičních pojmů a hodnot, které se časem a působením tzv. fádní morálky a denních stereotypů rozmělnily na prach. Film je to dosti experimentální, přímý a úderný (podobně jako o pár let dříve Godardovo U konce s dechem, leč Bellocchio experimentuje předně s dějem a postavami než s filmovou řečí jako takovou). Těžko říci nakolik režisér přenesl na plátno své vlastní názory a reálné uvažování nad světem, zejména pak nad pojmy jako jsoucno a bytí. Je však třeba uznat, že ať už byl jeho záměr sebevíc pochybný či lacině vyumělkovaný, znepokojivý obraz zvrhlých hodnot Pěsti v kapsách utvářejí dodnes. Stejně jako Rudolf Hrušínský, i Lou Castel má ve výrazu tváře patrný kontrast dobra se zlem. Přesto se nemohu vyhnout přesvědčení, jež však dosud nedokážu o nic racionálně opřít, že hlavní hrdina není samoúčelně představený jako blázen, a už vůbec ne jako zlý člověk. Do jisté míry mu chceme porozumět, ba co je horší, dokonce ho podpořit v jeho záměru zlikvidovat postupně členy vlastní rodiny. V tomto ohledu mi Bellocchiovo snímek dlouho nevymizí z paměti (rovněž jako závěrečná operní vsuvka). (16.10.2023)

Suverénní autorský debut s hrdinou, na kterého nezapomeneme. Sandro je totiž mírně řečeno zvláštní. Nejdříve se objevil jeho incestní vztah k sestře Giulii. Jenže pak se rozhodne odlehčit staršímu bratrovi od břímě, které pro něho znamená zbytek rodiny. Nejlepší tedy bude všechny zabít (včetně sebe samotného). Tím se liší od většiny filmových monster, protože prostě nesleduje vlastní zištné cíle, ale hodlá svou nefunkční rodinu prostě zničit. Revolta mladých byla refrénem 60. let, ale málokdo ji dovedl takhle daleko. (21.03.2016)

Režisér sa na svojej celovečernej prvotine podielal aj autorsky a tento aspekt sa prejavil v kompaktnosti príbehu a dokonalom vykreslení zdegenerovanej meštiackej rodiny. Jeho drsná kritika časti talianskej spoločnosti je nekompromisná a zachádza až do fatálneho konca. Symbolom tohto mravného úpadku je predovšetkým syn Alessandro, epileptik s paranoickými sklonmi, ktorý sa v snahe niečo zmeniť neštíti najohavnejšieho zločinu. Príbeh je postavený na dialógoch medzi členmi rodiny a jeho komornosť a sugestívnosť je ozdobou snímku. (30.08.2014)