Päste vo vreckách

Režisér sa na svojej celovečernej prvotine podielal aj autorsky a tento aspekt sa prejavil v kompaktnosti príbehu a dokonalom vykreslení zdegenerovanej meštiackej rodiny. Jeho drsná kritika časti talianskej spoločnosti je nekompromisná a zachádza až do fatálneho konca. Symbolom tohto mravného úpadku je predovšetkým syn Alessandro, epileptik s paranoickými sklonmi, ktorý sa v snahe niečo zmeniť neštíti najohavnejšieho zločinu. Príbeh je postavený na dialógoch medzi členmi rodiny a jeho komornosť a sugestívnosť je ozdobou snímku. (30.08.2014)

Ústredného protagonistu: Alessandra, v domácom prostredí prezývaného, ako Sandro alebo "Ale", v podaní Loua Castela; herca narodeného v Kolumbii, a následne hrajúceho v Taliansku aj vo Švédsku, a zrovna i v tomto prípade pod talianskym patronátom: Marca Bellocchcia, ktorého som jednak vari i bezprostredne vnímal, ako naprosto vyšinutého anarchistu s nekontrolovateľnými záchvatmi hnevu, a jednak som si zas i rovnako taktiež všimol, že sa v rámci jeho celej famílie [v zložení troch bratov, jednej sestry a slepej vdovy], žijúcich na okraji mesta v konkrétnom mieste: Piacenzy Apeniny; pod jednou väčšou rozsiahlejšou strechou domovej VILY v spoločnej domácnosti, kedy sa vskutku jednalo i o veľmi podivuhodné spolunažívanie týchto jednotlivých členov rodiny, ktoré miestami dokonca hraničilo i s mimoriadne bizarným správaním, teda najmä zo strany tohto »pokriveného charakteru«, ak to tak vôbec môžem nazvať; nakoľko počas nasledujúcich scén, ma čoraz viac utvrdzoval v relevantnej domienke, že nie je úplne normálny...! • Okrem už medzitým vyššie spomínaného «MAGORA-PAR EXCELLENCE», ma vo veľkej miere zaujala i predstaviteľka jeho sestry: Giulie, a to konkrétne v podaní tejto talianskej herečky: Paoly Pitagorovej → a síce momentálne teraz ani neviem poriadne posúdiť, či náhodou ovláda i »pytagorovú vetu«, ale na mňa zapôsobila nielen svojou prirodzenou krásou, ale zároveň i vynikajúcim, hereckým prejavom, vďaka ktorému potom zručne sekundovala i svojmu filmovému bratovi! A trebárs z predstaviteľa Augusta, sa mi vynárala taká predstava, že on bol niečo i na tento spôsob: „talianskeho Johna Travoltu,” a v podstate som chcel iba trochu odľahčiť túto depresívnu atmosféru, ktorá z tejto extrémne psychologickej drámy, len tak sálala, čím sa povedzme režisérovi Marcovi Bellocchiovi ako DEBUTANTOVI, podarilo vytvoriť unikátny a umelecky hodnotný titul, aký ma doslova položil na kolená! Skrátka; nakrútil naozajstné: MAJSTROVSKÉ DIELO! • A mimochodom, originálny počin: I pugni in tasca, neznamená v reči distribútora: Päste vo vreckách, ale DIERY VO VRECKÁCH. • PS: Na záver by som pochválil i MORRICONE[HO] hudbu, ktorá vytvárala taký, ako by som to vlastne čo najvhodnejšie vyjadril; proste zvláštny [po]citový K O N T R A S T pre navodenie ponurej atmosféry, ktorá bola v priamom súlade s momentálnymi náladami nášho [ANTI]hrdinu. (20.11.2023)

Vzalo mi to dech. Neměl bych nic dodávat. Jasně, že "pravděpodobně ďábel." A Morricone tu napsal asi nejlepší muziku, kterou od něj do teď znám - a já ho jinak moc neprožívám. Hodně podobná je tomu hudba k Andreji Rublevovi - teda v těch méně starobních fazetách, které si z ní uvědomuju. Krom Spalovače mi to jako celek evokovalo i Mechanický pomeranč - hlavně ta revolta - a musím říct, že mi Bellocchio je mnohem bližší. (08.10.2022)

Cosi, a možná je to ďábel, nás neustále pokouší a chce, abychom se vrhli do propasti, všudypřítomné kolem nás. Tehdy je na dlouho konec nám samým, kdy neovládáme své tělo, a smrt, která voní, předchází smích. Zrak i mysl jsou zakalené a stín a prach jsou nám blíž. To vše až do chvíle, kdy nás naštěstí už ďábel zradí, a vydá nás v smrt, která nechtuná. // Zcela suverénní scénář a režie. (14.06.2014)

Radikální debut Marca Bellocchia, jenž jde ruku v ruce (časově i tematicky) s tvorbou Bernarda Bertolucciho (Prima della rivoluzione) a Piera Paola Pasoliniho (Dravci a vrabci), je ostrým odrazem tradičních pojmů a hodnot, které se časem a působením tzv. fádní morálky a denních stereotypů rozmělnily na prach. Film je to dosti experimentální, přímý a úderný (podobně jako o pár let dříve Godardovo U konce s dechem, leč Bellocchio experimentuje předně s dějem a postavami než s filmovou řečí jako takovou). Těžko říci nakolik režisér přenesl na plátno své vlastní názory a reálné uvažování nad světem, zejména pak nad pojmy jako jsoucno a bytí. Je však třeba uznat, že ať už byl jeho záměr sebevíc pochybný či lacině vyumělkovaný, znepokojivý obraz zvrhlých hodnot Pěsti v kapsách utvářejí dodnes. Stejně jako Rudolf Hrušínský, i Lou Castel má ve výrazu tváře patrný kontrast dobra se zlem. Přesto se nemohu vyhnout přesvědčení, jež však dosud nedokážu o nic racionálně opřít, že hlavní hrdina není samoúčelně představený jako blázen, a už vůbec ne jako zlý člověk. Do jisté míry mu chceme porozumět, ba co je horší, dokonce ho podpořit v jeho záměru zlikvidovat postupně členy vlastní rodiny. V tomto ohledu mi Bellocchiovo snímek dlouho nevymizí z paměti (rovněž jako závěrečná operní vsuvka). (16.10.2023)