Päste vo vreckách

Radikální debut Marca Bellocchia, jenž jde ruku v ruce (časově i tematicky) s tvorbou Bernarda Bertolucciho (Prima della rivoluzione) a Piera Paola Pasoliniho (Dravci a vrabci), je ostrým odrazem tradičních pojmů a hodnot, které se časem a působením tzv. fádní morálky a denních stereotypů rozmělnily na prach. Film je to dosti experimentální, přímý a úderný (podobně jako o pár let dříve Godardovo U konce s dechem, leč Bellocchio experimentuje předně s dějem a postavami než s filmovou řečí jako takovou). Těžko říci nakolik režisér přenesl na plátno své vlastní názory a reálné uvažování nad světem, zejména pak nad pojmy jako jsoucno a bytí. Je však třeba uznat, že ať už byl jeho záměr sebevíc pochybný či lacině vyumělkovaný, znepokojivý obraz zvrhlých hodnot Pěsti v kapsách utvářejí dodnes. Stejně jako Rudolf Hrušínský, i Lou Castel má ve výrazu tváře patrný kontrast dobra se zlem. Přesto se nemohu vyhnout přesvědčení, jež však dosud nedokážu o nic racionálně opřít, že hlavní hrdina není samoúčelně představený jako blázen, a už vůbec ne jako zlý člověk. Do jisté míry mu chceme porozumět, ba co je horší, dokonce ho podpořit v jeho záměru zlikvidovat postupně členy vlastní rodiny. V tomto ohledu mi Bellocchiovo snímek dlouho nevymizí z paměti (rovněž jako závěrečná operní vsuvka). (16.10.2023)

Taková NEnormální rodinka! S jedním ze synů jako protagonistou. Aneb kdo s čím zachází, tím také schází. Ač kromě rodinného kruhu nevystupují žádné jiné postavy, puzzle událostí a vztahů je to přepestré a Sandrovo nutkání je všedně řečeno - nevšední. Debutní mastrpís a hvězdiček tolik, že se jich sem víc nevejde. (14.08.2012)

Bezohledně snímaná skličující studie nesvobody. Do zkroucených, sebou spoutaných těl se propadá čas, který nepřestává horečnatě tekoucí svědět a dráždit, i prostor, který se nevnímaný, ale hltavě pojídaný, hroutí a svými troskami dále brání v pohybu, o nějž však monstra stojí jen jako o prostředek k měření svých zbývajících sil. Jak se ale celé to nekonečné šmodrchání halí do alibistického hávu psychózy, šílenství, ztrácí se z celé bedlivě konstruované katastrofy tvar a zůstává jen u nudného sebeobelhávání. Zbývají jen pokorně sloužící obrazy, neústupně snaživě hrající herci a příběh se připéká k ne(s)rozumění. Útěcha experimentem to marné nakládání se životem nespasí. Nad vším převládne dojem mnohomluvnosti, vděčnosti za odpozorované a nakonec se jen drmolí… (08.12.2017)

Snímek, který dříve ušel mé pozornosti, ale možná (jako mnoho jiných) se u nás ani nepromítal. - Expozice: Pětičlenná rodina (tři bratři, sestra, slepá matka) bydlí v honosné vile, mohou to být potomci zdegenrovaných šlechticů či zbankrotovaných podnikatelů. Okolí je považuje za blázny. Jejich fyzický hendikep ovlivňuje jejich uvažování a nakonec celé bytí. Vypadá to, že spouštěčem následných události je prostřední bratr Sandro, ale nemusí to tak být. Může jím být i jeho starší bratr Augusto nebo jejich sestra Giulia. Nakonec přežívají pouze oni dva; zdá se, že jsou to ti "jediní normální", ale i zde může zdání klamat. -   Marco Bellocchio si nastavil na své sjezdovce úzké mantinely, ale proplouvá jimi zcela bezpečně a suverénně. (15.10.2022)

Vzalo mi to dech. Neměl bych nic dodávat. Jasně, že "pravděpodobně ďábel." A Morricone tu napsal asi nejlepší muziku, kterou od něj do teď znám - a já ho jinak moc neprožívám. Hodně podobná je tomu hudba k Andreji Rublevovi - teda v těch méně starobních fazetách, které si z ní uvědomuju. Krom Spalovače mi to jako celek evokovalo i Mechanický pomeranč - hlavně ta revolta - a musím říct, že mi Bellocchio je mnohem bližší. (08.10.2022)