Slon

Kdyby si Gus Van Sant dal větší práci s prokreslením charakterů a hlubším zmapováním atmosféry ve škole a osudů jednotlivých aktérů závěrečné konfrontace, mohl z toho být dobrý a hlavně emočně silný film. Jenže režisér je ve své metodě zobrazování až autistický, takhle nějak musí koukat na mraveniště brouk, který omylem zabloudí do spleti jeho chodeb. O tom, proč došlo k masakru, se můžeme jen víceméně dohadovat a z náznaků usuzovat na šikanu. Sounáležitost s oběťmi pak tvůrce svým divákům maximálně zkomplikoval tím, že o nich prozrazuje jen minimum. Celkový dojem: 45 %. (17.04.2010)

Dokonalý kontrast -mezi nudnými a všedními problémy několika děcek a naprosto (auto-)destruktivním, ujetým a nárazovým činem dvou bezradných mladíků-dává tomuhle filmu výjmečnou atmosféru...G.Van Sant vše jen tiše pozoruje-bez komentáře, kudrlinek,názoru či slepého moralizování..a právě v tom je ta síla, když si uvědomíte, že všechno to napětí, šok a zmar pramení čistě jen ze situace-né z umu vypravěče ale z nečekaného činu,který během pár sekund naprosto převrací životní hodnoty všech zůčastněných..........žvatly, žvatly žvatly..hahaha..kecy, nuda..hihihi.(a najednou) =BANG=....................................................................................?? (27.02.2010)

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)

Jedním slovem zkrátka úžasný snímek, který ne každý správně pochopí a hlavně skousne jeho osobité stylové provedení. Mnoho lidí si stěžuje, že film je pomalý a úmorně zdlouhavý. Mně osobně utekl naopak neskutečně rychle a přál bych si, aby byl ještě o minimálně hodinu delší. Fantastická kamera s nekonečnými záběry bez jediného střihu, které se jednotlivě prolínají a směřují k velkolepému finále. Samotná střelba však už tolik oko diváka nenaplňuje a dala se určitě zpracovat lépe, ale o tom až tak tento film není. Jeho brutalita a odkaz směřuje trochu jiným směrem. Každopádně pokud jste si někdy pročítali materiály ze dne 20. dubna roku 1999 z města Columbine, tak vám scénář střelby ( střelba začíná v knihovně, bomby v jídelně... ) včetně prostorů školy přijdou velmi povědomé. Rád bych tento film doporučil i mému širokému okolí, ale z důvodu první věty co jsem napsal, si tento film nechám hezky pro sebe jako takový my little secret pleasure... (26.09.2014)

Smysl tohohle filmu mě asi obešel hodně velkým obloukem. Vezmu to popořadě. Na začátku jsou nám ukazováni studenti školy při svých obvyklých denních činnostech. Tyhle pasáže byly zbytečně dlouhé a neměly absolutně žádnou výpovědní hodnotu. Pochopila bych, kdyby nás chtěl režisér seznámit s postavami kvůli tomu, aby nás diváky pak výrazněji zasáhla jejich smrt, ale to se nepovedlo, protože při masakru už jim tu pozornost nevěnoval. Krom dlouhých záběrů na teenagery tam bylo i pár (ne)duchaplných záběrů jen tak do prázdna, ve kterých se nic nedělo. Ty by možná byly dobré, kdyby byly použity v jiném kontextu na dokreslení atmosféry (například dlouhý záběr pomalu klouzající po tvářích mrtvol v jídelně, takový mi v druhé části filmu docela chyběl), ale Van Sant je použil ve chvíli, kdy je divák už tak dost ukolébaný a tímhle tomu rozhodně nepomohl. Naopak. K jádru věci se po hodině ničeho dostáváme až dvacet minut před koncem. Těšila jsem se, že aspoň v tu chvíli to bude pořádná řežba, jak upozorňuje hezčí ze zabijáků před vstupem do budovy, jenže zase nic... Nevadilo by mi, že tam není žádná krev a všechno to zabíjení je jen naznačeno, kdyby to však bylo natočeno pořádně. Ale krom krve tam nebylo ani nic dalšího. Skoro nikdo nekřičel, nepanikařil, a jestli panikařili, tak to tedy rozhodně nebylo vidět. Za všechno mluví scéna s černochem Bennym. Co mi ale na filmu vadilo úplně nejvíc? Nejenže nenabídl kvalitní řežbu a krveprolití, ale neobjasnil ani důvody, proč k celému incidentu došlo. Z toho, že se dva kluci líbají ve sprše, vážně nepochopím, co je vedlo k vystřílení svojí školy. Autor se mnohem víc věnoval charakterům vedlejších postav a na hlavní protagonisty úplně zapomněl. Ale abych jen nekritizovala, byly tam dva momenty, kdy mi běhal mráz po zádech. Poprvé to bylo ve chvíli, kdy Alex hraje na piano, to bylo hezké. No a podruhé mě dostal opět Alex svým rozpočítadlem na konci. Takže ano, v poslední minutě filmu se mi sevřelo hrdlo, to uznávám. Kdyby takový byl celý film, byla by to paráda, ale takhle... (20.12.2015)