Zapomenutí

[3,5*]     S Buñuelom to mám tak. Každý jeden film od neho, čo som videl, sa mi páčil, žiaden nebol vyslovene slabý, ale žiaden ma ani nejak zvlášť neuchvátil (najbližšie k tomu mali "haluzné" filmy Anjel skazy (1962) a Prízrak slobody (1974)). Rovnako je to aj s touto sociálnou drámou, ktorá vykresľuje bezútešný príbeh ľudí (najmä detí) na periférii veľkomesta i spoločnosti. Hrdinovia sú zobrazení väčšinou ako krutí, neľútostní ľudia, iba výnimočne je vidieť zúfalá a beznádejná snaha vymaniť sa z toho bludného kruhu chudoby, násilia a zločinu. Film pôsobí veľmi realisticky, čo nenarúša ani pôsobivá buñuelovská snová sekvencia. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (05.06.2022)

Sám to poznám. Človek nie je dobrým, ba naopak, sebe sa javí byť skôr horším, a o to ťažšie sa potom čelí obvineniam a nespravodlivosti voči svojej osobe, pretože väčšina ľudí mu neverí. Presne taký príbeh je. Človek hodený priamo do víru rieky, aj keď nevie plávať. Môže sa snažiť, ale prúd ho nakoniec skôr či neskôr stiahne na samé dno, a zomrie. A deti len nesú na pleciach vinu svojich rodičov. (07.05.2012)

| Ultramar Films | Na 50ky zručná réžia a pekná kamera, ale nestíha to napĺňať moje očakávania čo sa deja týka. Má to určite kvalitné pasáže a dajme tomu prvá polovica filmu veľmi nudiť nestihne, ale druhá polka podľa mňa do koherentnosti snímku nepasuje. Už len poukazuje na osudy postáv, to je všetko. Ako jasné, veď na čo iné by to malo poukazovať, ale už ma to dovtedy tak trocha prestalo zaujímať. Ako také City of God 50tych rokov, ale vo všetkých smeroch tak 2x menej kvalitné. Stále ale pozerateľné, to bez pochýb. Viac TU. | Hodnotenie: 6/10 | (05.06.2023)

Bunuelova krutost nema hranic a vobec nedba na nase city. Ukazuje veci take, ake su, bez ohladu na to, ci to boli alebo nie. Los olvidados sa odohravana periferii hlavneho mesta Mexika a ukazuje bezvychodiskovu situaciu, v akej sa nachadzaju, resp. vyrastaju mladi ludia. Uz vopred su odsudeni mizerny zivot plny chudoby a neraz aj zlocinu. Pre mna naozaj preplesk a ako aj ine filmy tohto fenomenalneho rezisera jeho odkaz pretrvava dodnes. (11.05.2014)

Jsem moc ráda, že tenhle film vznikl, jen nesouhlasím zcela s popisem filmu. Obvinění rodičů není to jediné, na to se tam zas tolik rodičů nevyskytuje, je to hlavně obvinění nás všech pro existenci chodoby. Chudoby tak velké, že si ji drtivá většina z nás neumí představit. Zmar, bída, mizérie, beznaděj. Otrocká práce a dětí k tomu, zlo, které plodí zas jen další zlo, to vše dělá z tohoto filmu velmi unikátní a velmi velmi nadčasový kousek, který navíc vytváří napětí, za které by se nemusel stydět ani Alfred Hitchcock. (16.10.2017)

Pravda, Pravda a Pravda. Takový svět byl, je a bude a Buňuel nám to naservíroval v té nejsyrovější podobě. Pokud nemáš to štěstí a narodíš se v takovém prostředí, jaký nám ukazuje tento film. V prostředí v jakém žijí miliony dětí na celém světě….tak se ze svinstva nevyhrabeš a budeš rád pokud se vůbec dožiješ dospělosti i když kdo ví jestli není náhodou smrt jediným štěstím jaké tyto děti potká. (10.07.2009)

Velmi silné sociální drama. Na film z padesátých film neskutečné tempo vyprávění, výborné snové scény a perfektní režisérská i scénaristická práce. Můj první, ale rozhodně né poslední Buňuel. (02.01.2010)

Na tento film by sa mala vytvoriť špeciálna kategória : 1000 filmov, ktoré vás zaručene naserú kým zomriete. (20.01.2014)

No, tak něco takového jsem úplně nečekal. Ale už začátek mě měl upozornit. "Film vychází ze skutečných událostí a není optimistický". Ano, bylo to dost depresivní. Místní skupinka mladíků okolo deseti let zrovna nadšeně přivítá svého hrdinu, který právě utekl z polepšovny a jmenuje se El Jaibo. Jejich každodenní náplň spočívá v tom, že okrádají postižené - slepce a beznohé, protože na zdravé jedince si děcka netroufnou. Slepec se však také ujme mladého Očka, chudáka, který čeká celé dny na svého otce. Drží jej však celkem zkrátka. Jaibo společně s Pedrem, kterého jeho vlastní matka nesnáší, vyhledají na stavbě pracujícího mladíka jménem Julian, který prý poslal Jaiba do polepšovny. Vylákají jej mimo stavbu a tam po krátké hádce dojde k zákeřnému útoku zezadu a Jaibo Juliana zabije. Jaibo a Pedro v tom jedou společně, ale Jaibo se nechová jako zrovna parťák - Pedrovi svede matku (byla celkem jedlá), a také ukradne nůž v dílně, kde Pedro pracuje. Zato je Pedro poslán do nápravného zařízení, kde se jej ujme chápavý a milostivý pan ředitel. Pedro má pracovat na místní farmě, ale dostane záchvat vzteku a zabije dvě slepice. Přesto mu pan ředitel věří a dá mu 50 pesos a možnost kdykoliv utéct nestřeženou bránou. Venku však Pedro potká Jaiba, který mu peníze vezme a situace se strašně vyhrotí - dojde k bitce. V záchvatu vzteku Pedro prozradí, kdo že to zabil Juliana. Pedro se pak také od Očka dozví, kde Jaibo přespává, a počká si na něj, což ale byla osudová chyba. Nakonec však Jaibo svému trestu za všechna ta svinstva neunikne. Nic z toho by se však nestalo za generála Porfiria, kdy měla děcka k dospělým úctu a zloději byli pro výstrahu zastřeleni, jak říká ten slepec. Tento film tedy ukazuje na nekonečné utrpení, chudobu a hlad dětí na předměstí Mexiko City, z nichž vyrostou většinou zločinci. Musí se dřít v dílnách nebo na kolotočích, nedostávají v práci najíst a jen občas dostanou zaplaceno, pokud vůbec. Snad v budoucnu některé pokrokové síly tento problém vyřeší! (10.06.2022)

Všechen obdiv Buñuelovi, který umí adaptovat a natočit scénář tak, aby ve filmu není vidět. Skrze takřka neznatelnou příběhovou kostru působí jeho sociální drama až jako dokument z mexické periferie, třebaže vyčnívající archetypy postav dávají najevo, že jde o fikci. Drsná sonda do života los jovenes olvidados je o to hmatatelnější nerozlišitelností mezi morálním a nemorálním, většina postav naopak působí ve svém prostředí až naturalisticky přirozeně nehledě na to dobré i špatné, co činí (výjimky jsou zřejmé, mladík uprchlý z vězení a slepý zpěvák jsou zlé postavy; postava ředitele naopak ryze dobrá). Zapamatovatelný činí snímek množství výborných momentů, které dotvářejí syrově naturalistickou atmosféru díla; ať už jde o okradení beznohého mrzáka; pověrčivý rituál s holubem; pokusy Ojita a Meche zabít zlého slepce, ačkoliv na to nemají kuráž; nutnost rodiny ukrýt tělo zabitého Pedra, protože by, ač nevinní, byli považováni za komplice; či samozřejmě idealistická scéna, kdy ředitel dává Pedrovi 50 pesos ve snaze narušit jeho determinovanou náturu, což je následně pokaženo Jaibem - ironičnost toho, že se ředitel nezmýlil a přesto přišel o peníze, je tařka nenaznačená, přesto viditelná a o to silnější. Nechci soudit, jak je to na periferii mexických měst dnes, ale tento obraz z 50. let ho nepředstavuje ve zrovna nejlepším světle - což činí jeho výpovědní hodnotu skutečně cennou. (30.01.2023)

Koloběh, ze kterého se nejde vymanit. A ohromná síla vlivu, který na vás má rodič a okolí. To jsem si z toho vzala. Jak dokáže jeden grázlík vyvinout tolik zla a problémů… Nálož deprimujících situací bez happyendu mě uhranula a sledování jsem si moc užívala. Zazněla spousta zajímavých a pěkných myšlenek. (11.12.2023)

Nemám rád Buňuelovo mexické období, ale stále je to to nejlepší ze světové kinematografie. (30.06.2008)

Naprosto skvělý a mrazivý snímek, vedle něhož působí (jinak skvělé filmy) "Zloději kol" či "Nikdo mě nemá rád" jako příjemná komedie pro nedělní odpoledne. Pár zajímavostí, opsaných z Buňuelových pamětí "Do posledního dechu" - natáčecí štáb dával najevo nepřátelství vůči tomuto filmu; kadeřnice dala výpověď kvůli scéně, kdy matka vyhání svého syna, takhle by se prý žádná Mexičanka nezachovala. Několik dní předtím četl Buňuel v novinách o mexické matce, která své dítě vyhodila z vlaku... Film vyvolával v Mexiku dost ostré reakce, jedna žena Buňuelovi po soukromé projekci málem vyškrábala oči. Ve Francii se film komunistické straně zdál být buržoázní (?), naštěstí jej viděl režisér Pudovkin a napsal nadšený článek do Pravdy, čímž se postoj francouzské komunistické strany ze dne na den změnil. (18.02.2011)

Sociální kritika nebo spíše obžaloba světa dospělých, který bere dětem jejich dětství. Materiální a především morální bída se stává živnou půdou pro nejtemnější intence a ubozí se vybíjejí na ještě ubožejších. Otřesné, varující a bohužel jaksi stále aktuální. (02.01.2013)

Mrazivé, drsné, kruto pravdivé. Sociálnokritický film v neorealistickom ladení, ktorý je až nepríjemne pravdivý. Chudoba, hlad, bieda, násilie - tak ako pred šesťdesiatimi rokmi, tak aj dnes zamorujú mnohé časti sveta, film neodsudzuje jednotlivcov, zobrazuje biedu plodiacu bezcitnosť a zločin. (26.07.2009)

Zatímco v Itálii v poválečné zhruba patnáctiletce frčel filmový a literární neorealismus, který se v syrové a realistické formě vyrovnával se strastmi způsobenými druhou světovou válkou, Luis Buñuel se rozhodl pro klasický syrový naturalismus Zolovského typu konce 19. století, jen jej přesunul do chudinského slumu na periferii Mexico City. Los Olvidados je skutečně mimořádně temný, syrový, surový a naturální film o nemožnosti vymanění se ze společenské kasty a o lidech, kteří ji buď fatalisticky přijímají, anebo s ní bojují zločinem a kriminalitou. Působivé a nelítostné. (22.01.2018)

Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že Los Olvidados je typickým zástupcem neorealismu, tak tomu ve skutečnosti tak není. Slovy Buñuela: "Neorealistická realita je neúplná, konvenční a především racionální.". Navíc Los Olvidados obsahuje jisté prvky surrealismu, viz například snová scéna, která je filmově naprosto skvělá, nebo když hodí chlapec vejce do objektivu kamery. Zároveň Buñuel neminimalizuje postavy a nedělá z někoho naprosto bezbranného člověka, i když se to může na první pohled zdát, ale ve finále pokaždé ukáže pravdivou stránku každé postavy, což nakonec platí i u slepého starce. Los Olvidados tedy patří mezi sociální realismus, který velmi tvrdě, surově, realisticky, upřímně, bez jakýchkoliv zábran, zobrazuje život mladistvých na okraji společnosti, kteří pochází z chudých rodin, neustále se setkávají s kriminalitou, násilím, zloději, podvodníky, lží a cesta z téhle zatracené propasti je pro ně nemožná. Buñuel obviňuje rodiče z naprostého selhání, jelikož právě oni jsou tím původem veškerých těchto problémů, právě jejich výchova a přístup ke svým dětem je nejvíce ovlivňuje a transformuje. Velmi silné, emotivní, kruté a jednoznačně pravdivé vyprávění příběhu mladého Pedra, který se i přes veškerou snahu o vysvobození z tohoto života, setkává s tvrdou a nemilosrdnou ránou života, která nejen jeho, ale i nás samotné diváky, položí nekompromisně na lopatky a z těží se budeme vracet zpátky na nohy. Jistá podobnost s jinými filmy zde lze vidět, například Cidade de Deus, nebo ikonický zástupce francouzské nové vlny Les Quatre cents coups a podobné prvky lze taktéž vidět i v neorealismu, ale Buñuel svým realistickým přístupem a vyobrazením veškerých postav a událostí skutečně tak, jaké doopravdy jsou, bez zkrášlení a zjednodušení, poráží všechny s naprostým přehledem. Význam a sdělení filmu platí i po tolika letech od doby svého vzniku a přitom je stále aktuální a šokující. (11.02.2020)

Skvělý film, ale na mě až příliš drsný.....prostě co je moc to je moc...... (03.03.2009)

Mistrovsky natočený a velmi sugestivní snímek, který se absolutně s ničím nemaže. Tento silný námět dokázal Buñuel zpracovat tak, že neztrácí nic ze své autentičnosti i dnes. Surrealistická sekvence jako sen jednoho z představitelů patří jistě mezi nejsilnější okamžiky filmu a zároveň tak připomene starší Buňuelovy kousky. Buñuel si taktéž dal záležet na výběru skvělé hudby, která dokonale doplňuje už tak silné scény. Vlastně ani není nic co bych mohl vytknout, důležitý je sugestivní zážitek a sdělení filmu. A to se zde povedlo na 100%. Dokonalý kus filmařiny! (28.12.2009)

Život v Mexiku asi žádná výhra nebude. Dneska si průměrný vlastník sombréra skoro může vsadit na to, jestli ho Los Zetas podřežou, Sinaloa zastřelí nebo Golfo unesou. V 50. letech, kdy se snímek odehrává, zase vládla všudypřítomná zaostalost a bída. S Buňuelovou reflexí chudoby mám ale celkem dost velkej problém. Jistě, řešit tak rozsáhlé a hluboké sociální problémy tehdejší společnosti nebylo nic snadného, ale tady se nám ze všeho státní aparát tak nějak vyviňuje a za všechny - zejména dětské - strasti jako by mohla jen rodina. O problémech právě státem zapříčiněných a neřešených tu není ani slovo. Zato na city se jako ve správném sociodramatu hraje často a nahlas, jenže můj hudební sluch s touto skladbou zrovna kompatibilní nebyl. První setkání s Buňuelem tak nedopadlo úplně nejlíp, ovšem byl bych špatnej gringo, kdybych na něj navěky zanevřel. Tak příště. (15.02.2015)