Chainsaw Man

Chainsaw Man byl už od začátku tak strašně populární manga a nahypované anime, že jsem o něm slyšel a četl tolik názorů, kolik o žádném dalším seriálu v téhle sezóně, v tomto roce a nejspíš i za celých těch čtrnáct let, co průběžně sleduji anime. Jeho popularitu můžeme snadno doložit obyčejným podíváním se na MAL, kde se sice nestal nejlepším anime sezóny dle skóre (protože pokračování Bleache má také nesporné kvality a již vybudovanou a oddanou fanouškovskou základnu), ale je dnes, v momentě, kdy první řada skončila, jen pár krůčků od milionu sledujících, což je meta, na kterou tam mnohé seriály nedosáhnou nikdy, jiné až měsíce nebo roky po odvysílání. Hype is real! A já musím sám sebe pochválit, že jsem se i tak dokázal vyhnout spoilerům a šel do seriálu úplně naslepo. Každopádně i tak mohu souhlasit s mnohým, co řekli jeho bezmezní milovníci, stejně jako vidím i pár nedostatků, které uvedli někteří jeho kritici. A kde tedy já sám stojím? Jsem ten, kdo chápe nadšení, kdo si mnohé z toho, co vidí také užíval, ale kdo se zatím do seriálu nezamiloval. Rád se podívám na další sérii, jsem i docela zvědavý na překvapení, které si autoři připravili, ale že bych chtěl hned teď jít a třeba otevřít mangu, to se mi nestalo, nějak mě to zkrátka z části nechalo úplně chladným. Proč? No dobře, začněme tedy od věcí, které mi brání v tom dát seriálu 5* a hned ta první a pro mě nejzásadnější jsou postavy. Máme tu zajímavé postavy, určitě solidně prokreslené, které díky tomu dokážu chápat i v situacích, kdy to někteří další už třeba nedávají, ale mám z těch postav někoho opravdu rád a je zde někdo, kdo by se mnou opravdu silně rezonoval? Bohužel si musím odpovědět, že v tuhle chvíli není. Nejoblíbenější postava z celé první série Chainsaw Mana je pro mě Počita! A půjdu ještě dál a řeknu rovnou, že nejlepší díl, který pro mě emocionálně opravdu fungoval a dal bych mu s klidem těch 5*, byl ten první. Je totiž takovým sympatickým příběhem o dvou tragických duších, které se najdou, příběh hlubokého přátelství mezi klukem a psem, který mě dokázal dojmout a vyvolat silnou emocionální odezvu, kterou žádný další díl nejen že nepřekonal, ale ani se k ní nepřiblížil. Jistě, máme zde některé docela silné momenty, ale žádný z nich mě nedokázal opravdu zasáhnout a mírné emocionální pohnutí jsem tak pocítil asi až dnes, na začátku dvanáctého dílu, kdy na jednu z postav vzpomínal konečně někdo, komu jsem věřil, že s ní měl opravdu silný vztah a pak to celé vzpomínání mělo i nějakou lepší a údernější dohru. No jo, ale třeba samotná smrt této jedné z důležitějších postav, když se stala, tak na mě zase skoro vůbec nezapůsobila. Stejně tak se nedokážu do většiny postav položit, na Denžiho a jeho motivace, jakkoli je dobře chápu, si připadám už moc starý. U Makimy mi zase už od druhého dílu svítí obrovský červený vykřičník a tahle žena mi přijde jako extrémně nebezpečná a bezskrupulózní manipulátorka, od které bych se já držel co nejdál, na rozdíl od mnohým ostatních, (zkrátka nevěřím ženě, která by si mě hned chtěla takhle silně omotat kolem prstu). Power je sice vtipná a má ráda kočky, ale pořád je to sobecký démon, co se na vás v tuhle chvíli vykašle, pokud to bude v jejím zájmu, což jí sice dává obrovský prostor pro budoucí rozvoj, ale teď mi zatím moc neimponuje, navíc stejně jako Dendži taky není nejostřejší tužka v penále. Aki je sice poměrně fajn, ale jeho backstory a motivace mi zatím připadají asi nejvíc klišé ze všech a skoro si až říkám, jestli někdy v prvním plánu neměl být hlavním hrdinou on, ale pak ho Fudžimoto strategicky neposunul na druhou kolej. Himeno mi byla trochu sympatická, ale k nějakému silnějšímu poutu bych potřeboval rozhodně víc času. No a třeba Kobeni? Doteď absolutně nevím, co si mám myslet o Kobeni, ale měla minimálně jednu chvilku, kdy mi doslova lezla na nervy… Tolik můj současný náhled na většinu důležitých postav, je dost možné, že to přesně takhle má být, autor to zamýšlí a bude přesně s tímhle vším pracovat, ale teď to pro mě prostě není nějak ono a odráží se to celkového dojmu a zájmu… Ale jsem v první části, takže mám určitě v plánu dát všem ještě šanci a věřím, že třeba tenhle můj problém by mohl časem zmizet. Druhý nedostatek, který jsem slyšel od jednoho zdejšího uživatele a který jsem i já zaznamenal, jsou občasné problémy s tempem. Některé scény se autoři snaží efektivně protahovat, ale tempo se tím ztrácí, jindy zase příliš šlápnou na plyn a trpí plynulost děje. Není to nijak drastické a skoro pokaždé přesně chápu tvůrčí záměr, ale zase, někdy mě to spíš ruší. Tím bych asi skončil s výtkami a pojďme se pustit do toho, co bylo na Chainsaw Manovi tak silné, povedené a kvalitní, že o 3* tu nemůže být ani řeč. Začneme tím nejvýraznějším, a to je animace a tvůrčí kreativita při práci s kamerou. Animace je výborná, nesouhlasím sice s názorem, že jde o to úplně nejlepší v roce 2022 (protože vrchol animace tohoto roku stále je druhá sezóna Demon Slayera), ale rozhodně je Chainsaw Man jedním z nejlepších výkonů, který by se do top 10 určitě vešel. Pro přiblížení – pokud je Demon Slayer v určitých momentech animačně 10/10, tak Chainsaw Man je v určitých momentech 9-9,5/10. Stejně bych zhodnotil i používání CGI, je to výborné, ale na úplnou špičku toho, co jsem kdy viděl, a tedy na perfektní zážitek, pořád tak bodík chybí. Co ale je vynikající a 10/10 je práce s kamerou. Je to asi úplně poprvé, co třeba opakovaně vidím naprosto skvěle použité POV některé z postav a seriálu to tak dává něco opravdu originálního. Stejně tak souboje, a především pohyb v nich jsou opět úžasně nasnímány, má to energii, má to sílu, je to hravé. Další věc, co mě hodně bavila a kterou jsem si oblíbil, je koncept zdejšího světa a jeho využití strachu jako takového měřítka síly. Navíc ono celé to „existují démoni, kteří jsou zosobněním strachu, ale protože jsou zosobněním, tak se sami mohou i něčeho bát…“ působí děsně cool a Fudžimoto s tím zajímavě pracuje. Nejsou to totiž jen hmotné věci, co lidi děsí (jako třeba pistole, pavouk, netopýři…), ale jsou to i různé koncepty, jako třeba budoucnost, čas… Tady jsem opravdu zvědavý, jak moc dokáže tohle dílo tento úžasný koncept ještě využít. Jako asi úplně poslední bod jsem si ponechal samotný příběh. Tady musím říct, že mě zaujal, chci vědět co bude dál a mám i jistou představu, kam by se to mohlo dál ubírat, i když jsem zatím neviděl dost na to, abych měl nějakou jistotu. Snad se dál dokážu vyvarovat spoilerům, teď když už je seriál venku by to mohlo být snazší, přeci jen ten hype určitě časem trochu opadne, dokud neoznámí druhou sezónu... Zároveň zde budu silně nesouhlasit s některými kritiky tohoto anime, kteří píší, jak moc je to děravé. Z toho, co jsem zatím viděl, mi většina dává bez problému smysl, na spoustu dalšího dokážu uplatnit logiku a domyslet si to tak, že mi celek pořád drží stabilně pohromadě, takže žádné větší díry nevidím a u těch případných drobných zatím ještě věřím, že je příběh zalepí, u některých už to dokázal. Takže pojďme si to na závěr shrnout a zkusím zase jednou použít nějaký ten příměr – Chainsaw Man je pro mě jako chytrá, dobře vypadající ženská, s kterou jsem se na prvním rande nenudil, ale ta pověstná jiskra zatím nepřeskočila, na druhé rande s ní určitě půjdu, třeba to i klapne, nebo zůstaneme jenom kamarádi, ale i ty mám přece v žebříčku hodnot poměrně vysoko… 8/10 (27.12.2022) (menej) (viac)

Než jsem se rozhodla napsat tuhle recenzi, tak jsem se sama sebe ptala: Můžu vůbec, jako skalní fanynka mangy objektivně zhodnotit anime? Nezkalí mé nadšení a oddanost můj úsudek? Možná by se podle pětihvězdičkového hodnocení mohlo zdát, že nakonec můj vnitřní hype zvítězil, ale opak je pravdou - opravdu tvrdě jsem hledala jakoukoliv chybu, zaškobrtnutí, drobné potřísnění původního materiálu nějakou nepřesností. Možná tak začnu v podstatě tím jediným, co mi vadilo - a to je klasicky v některých místech viditelná CGI animace. Nemám to ráda, mrzí mě, že už se bojové scény nekreslí čistě ručně ALE vzhledem k tomu, že vím, že animátoři z MAPPA asi už dva roky neviděli svoje rodiny a pomalu, ale jistě, se CGI animace zakomponuje asi do všech náročnějších animačních projektů, jsem ochotná to přehlédnout a to i proto, že to nebilo do očí tolik, jako v jiných, mnohem více blahořečených dílech od výše zmiňovaného studia. Jinak je ale pro mě Chainsaw Man tím, co bych nazvala perfektní adaptací mangy. A teď tím rozhodně nemyslím jen to, že se něco naanimuje políčko od políčka (i když i takové momenty v seriálu lze najít), myslím tím to, že tvůrci vzali zdrojový materiál, věrně ho převedli, ale hlavně mu přidali NĚCO NAVÍC. Ze seriálu čpí filmovost na každém kroku - není to jen, pro anime klasické, střih na mluvící hlavu sem, střih na mluvící hlavu tam - i v nebojových scénách to jsou zajímavé, atmosférické záběry (podpořené nádhernou barevnou paletou), netradiční úhly kamery, animace je místy tak krásná, že by se za ní nemusel stydět ani Makoto Šinkai, to všechno podpořeno skvělým sound designem (tady musím vypíchnout i třeba práci s tichem) a ambientní hudbou, která se místy dotýkala něčeho hodně zastrčeného v mém nitru (konkrétně je to třeba skladba Sweet Dreams, kvůli které jsem si jednu scénu v epizodě 8 pouštěla několikrát dokola, protože rozvibrovala  tu správnou melancholicko-destruktivní strunu v mém mozku). Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi úsměvné, že se hudbě propůjčil právě Kensuke Ušio, který složil hudbu i k Devilman Crybaby, který má jak atmosférou, tak tématy k Chainsaw Manovi mnohem blíže, než si nečtenáři mangy po první sérii uvědomují. Asi má pak skladatel slabost pro to, co v umění (především tom filmovém a seriálovém) já sama vyhledávám a co mi Chainsaw Man už po drobných kapkách naservíroval ve své první sérii (protože je nám všem jasné, že další série bude), ale věřím, že to do mě nalije v hektolitrech až později - neuchopitelné něco, čemu říkám "pocit neodvratné zkázy". Má to Devilman Crybaby, má to Berserk, má to Jujutsu Kaisen, má to i mé milované Kokuhaku - víte, že se schyluje k něčemu hroznému, víte, že si to postavy nezaslouží, víte, že ať udělají cokoliv, tak se stane něco, co je tak děsivé a kruté, že jen při tom pomyšlení máte železitou pachuť v ústech. Přesně tenhle pocit, zvláštním masochistickým způsobem zbožňuju a vyhledávám. A tady je a bude, jen o tom spousta lidí v tenhle moment, z tohohle úhlu pohledu, ještě neví. Pro spoustu lidí jsou kamenem úrazu postavy - nepřijdou jim sympatické, necítí k nim žádné pouto (i když přiznejme si, kolik si reálně člověk těch pout k postavám za 12 dílů udělá, že by se z jejich smrti hroutil), nebo je třeba bytostně štvou. Nejvíc to schytává asi protagonista Dendži, protože proč by měli fandit "frackovské" postavě, jejíž veškeré motivace jsou vedené jednoduše sexuálním pudem. A tady bych přišla s citací, kterou jsem nevymyslela já, ale velice pěkně celou tuhle situaci vystihnuje: "Chainsaw Man is horny but deep." Ačkoliv pro mě osobně není vztah s postavami až zas tak podstatný, tak si myslím, že Dendži dostává bídu trochu neoprávněně, stejně jako zbytek osazenstva (krom postav, které se jen rychle mihnou a zase zmizí). Za mě je totiž celý seriál ironicky právě (mimo velice jasně náboženských témat) především seriálem o navazování a povaze vztahů a o hodnotách. Když si představíme nějakou "pyramidu potřeb a tužeb" kde úplně dole jsou základní potřeby, jako jídlo, spánek atd. a nahoře jsou už pak nějaké filozofické ideály, řekněme, že velká část postav je někde uprostřed - má naplněné základní potřeby a tak může přemýšlet nad smyslem svého života, nad pomstou, nad světem, ve kterém žije. Dendži je regulérně postava, která jedla zvratky, aby přežila - není pro mě tak absolutně překvapivé, že když takovýhle (nutno říct pubertální, což také hodně vysvětluje) kluk má asi poprvé v životě naplněné jen to prachsprosté životní minimum, tak jeho první motivace nebudou nijak hluboké (a seriál zároveň krásně ukazuje, jak si člověk extrémně rychle zvyká a zapomíná na to, že už "nikdy nebude chtít nic navíc"), budou sexuální (protože i ehm ehm mummy issues), ale co je důležité i zmínit - jsou to motivace navázat vztah, jakýkoliv. Dendži neví, jak vztahy navazovat, touží po tom být někomu blízko, ale kdykoliv se mu to podaří, *lehký spoiler* čeká ho jen bolest. Aki vztahy nechce, protože se bojí, že když si někoho pustí k tělu, přijde o něj. Power o vztahy nestojí, ale chtě nechtě je naváže, tak nějak si ji najdou. *lehký spoiler* A třeba taková Makima, která je femme fatale a erotický sen mnoha mladších, nic netušících diváků (kteří stejně jako Dendži vidí jen to hezké), ta má o tom, jak vztahy fungují svojí vlastní, dost specifickou, možná až trochu zvrácenou představu. Nakonec bych tak jen chtěla říct - díky MAPPO a prosím, nezklam mě v dalších sériích - teď už máš tu laťku tak vysoko, že ti neodpustím byť jen vteřinu průměrnosti. (21.02.2023) (menej) (viac)