Drive My Car
Doraibu mai kâ
Drive My Car
Drive My Car
Réžia:
Rjúsuke HamagučiKamera:
Hidetoši ŠinomijaHudba:
Eiko IšibašiHrajú:
Hidetoši Nišidžima, Tóko Miura, Masaki Okada, Reika Kirišima, Yoo-rim Park, Dae-Young Jin, Sonia Yuan, Perry Dizon, Satoko Abe, Rjó Iwase, Tošiaki Inomata (viac)Obsahy(1)
Júsuke Kafuku je slávny divadelný herec a režisér, ktorý sa vyžíva v riadení svojho červeného Saabu 900. Počas angažmán na festivale v Hirošime musí túto radosť nedobrovoľne prenechať mladej málovravnej vodičke Misaki. Obaja na skúšobných jazdách nečakane zistia, že ich spája nielen záľuba v riadení. Spolu nájdu spôsob, ako sa vyrovnať so svojimi traumami a pocitmi viny, a ísť ďalej. Drive My Car režiséra Rjúsukeho Hamagučiho je atmosférická snímka plná tajomstiev, hľadania ľudského porozumenia a zmierenia. (Filmtopia)
(viac)Recenzie (149)
Zatímco velké události film umožňuje předvídat, svoje vyprávění a svět tvaruje nepředvídatelností až nenápadností drobných odhalení či dějových posunů, stejně jako pečlivě nainscenovanou neokázalostí široké škály monologů, z nichž ten poslední je němý. DRAJV MAJ KÁR nabízí každodennost v osudovosti a strohost v melodramatu. I přes neradostné motivy to byly radostné tři hodiny v kině. ()
Oscar 1 : Cizojazyčný film + 3 nominace: Nejlepší film, Režie, Scénář - A ... ... ... Zlatá Palma - výběr ()
Rjúsuke Hamaguči stvořil na první pohled nenápadné, ale do detailu promyšlené, vyzrálé a pohlcující veledílo, jehož vyváženost dává každému divákovi prostor, aby se zaměřil na to, co je pro něj podstatné. Více zde. ()
Meditativní, melancholické drama, které mapuje divadelního herce a režiséra, který po náhle smrti své ženy nedokáže nadále hrát. Po dvou letech se snaží uprchnout před neuzavřeným vztahem a pocitem viny, což jej svede s novým divadelním ansámblem a hlavně šoférkou, která má také bolestivou minulost. Skrze film sledujeme postupné odhalování všech motivů a postav a jejich budování kladných i záporných vztahů. Celé to funguje hlavně díky preciznímu scénáři, režii a příběhu, který vás odměňuje za trpělivé sledování a spojování si vodítek a díky tomu dostanete hromadu uspokojivých odhalení a rozuzlení. Krásný příběh o dvou zlomených lidech, jeden nikdy neměl dceru a ta druhá otce a krásně to vyspěje v nevyřčený vztah, který jim pomůže překonat neuzavřenou minulost se svými nejbližšími. Nádherná věc, která mě ke konci dostávala čím dál víc, plná skvostných monologů. Jen tak délka občas působí lehce nadbytečně. Opravdu silných 8/10! ()
Stejnojmenná povídka, která byla předlohou, má ani ne čtyřicet stran a krom pár mikroodboček si vystačí s dialogy "o ničem" dvou postav v autě (žlutém!) během nočních jízd Tokiem. Adaptace má tři hodiny, červené (!) auto, bere si z předlohy sotva pár styčných bodů a naopak do ní zapracovává motivy i z jiných povídek sbírky "Muži, kteří nemají ženy" (ta nepatří mezi Harukiho zdařilejší). Bere si to z jeho nemagicko-realistické tvorby (nehrozí tedy Murakamiho bingo). A to vše je Hamagučim uchopeno po svém a neotrocky. Především úvodní třetina je ovšem ostudně doslovná, to na co stačí v předloze pár vět, se sáhodlouze ukazuje. A nic moc z toho. Jakmile se však děj posune v čase, tak to začne alespoň fungovat ve více rovinách (pro plný požitek to očekává znalost Čechovova Strýčka Váni), kde vše vypovídá o mnohém dalším. Nahlíží to na tvůrčí proces, jak komunikovat skrze umění, co chceme vědět, ale bojíme se zeptat, různé formy (ne)šťastných vztahů, o mužích a o ženách, o zármutku, o divadle, "proč zrovna on, co má co já ne", o domnělé vině, o osudových ženách, postupném otevírání se ostatním i sobě sama... No, není toho pomálu, co si Hamaguči ukousl. A v podstatě to vše i zvládne sežvýkat, ne že ne. Stopáž je olbřímí, ale až na ten proklatý prolog nikoli neopodstatněná. Navzdory veškerým kvalitám (perfektně trefená melancholická nota) je však problém to i tak nezařadit do škatulky "ušlechtilá sofistikovaná nuda", protože je na tom zajímavější "jak s tím tvůrci pracují a jak se s tím vším popasují" než "jaké to je". ()
Velice pomalý film, vyžadující velkou dávku času, než vás pustí do děje. Postavy jsou zajímavé a jejich rozhovory odhalující víc a víc z jejich života, taktéž. Velkou část zabírá příprava na inscenaci divadelní hry. Hlavní postava si neustále přehrává repliky a herci je pak cvičí. Někoho to asi bude štvát, mě na tom bavilo, že tam rozjeli jakousi multijazyčnou metodu, kde různí herci mluví různými jazyky. Byl to takový pohled do zákulisí. ()
Kdo od Murakamiho něco četl, třeba jen jednu knížku, bude brzy vědět, na čem je. Půjde se do hloubky v umění, v sexu, v duševním zdraví, v pocitu opuštění - a půjde se tam skoro pořád. Bohužel ve zbývajícím čase se mnohojazyčně zkouší ruská klasika, která sice se spoustou problémů hlavního hrdiny souvisí, ale nikdy neodůvodní, proč dostatečně srozumitelné hledání vlastních cest trvá tři hodiny. Ještě štěstí, že se v hlavní roli objevuje Hidetoshi Nishijima, jehož upřený a každou vteřinou nalomený nebo rovnou rozbitý pohled diváka dovede od auta k autu bez pocitu ztráty času. ()
Někdy ta výhoda je nevýhoda. Tím, že se specializuju na japonskou kulturu, popkulturu, už jsem toho dost viděla i četla, a tak mě tohle neuchvátilo, neposadilo na zadek, neoslnilo. Nepřišlo mi to jako něco nového, tohle jsou v podstatě věci, které v Japonsku točí a píšou neustále (i ten Murakami se posunul někam dál). Možná je to umění a herecké výkony byly solidní, možná je v tom něco víc a rozhodně je v tom krása, utrpení, ale i naděje, ale mnohem víc ve mně zanechal samotný Čechov než film jako takový. Za mě ten film nevybočuje, možná tak svou délkou. Nepopírám, že je na něm vidět péče, s jakou byl natočen i s jakou byl odvyprávěn, jenomže ani tak mi to nedalo nějaký úchvatný divácký zážitek. Asi ten, kdo moc nezná japonskou tvorbu, to bude vnímat jinak. Jinak to bude vnímat i člověk, který povídku četl, miluje Čechova a zrovna mu to sedne do nálady. Za mě je to kvalitně natočený dlouhý film o úryvku ze života jednoho divadelního režiséra bez větších ambicí. Lepší 3*. Titulky. ()
Film podle povídky Haruki Murakamiho (tato informace byla v katalogu zatajena, takže jsem jej málem minul). Povídku jsem dokonce i kdysi četl, ale film ji značně rozšiřuje o další zápletky a postavy a má tři hodiny (a úvodní titulky se objeví až po hodině filmu)! Je vidět, že režisér a autor scénáře v jedné osobě je velký Murakamiho fanoušek, protože celý film byl napsán s citem k Murakamiho tvorbě, a klidně bych uvěřil, že celý film napsal sám Murakami. Nechybí všudypřítomná melancholie, ironie a láska k umění. Je to o divadelním režisérovi, co se po náhlé smrti své ženy odstěhuje do Hirošimy a začne v místním divadle nacvičovat Čechovova Strýčka Váňu. Ve filmu je spousta úryvků ze hry, ale vůbec to nenudí, protože postavy, co je při nacvičování svých rolí pronášejí, jsou skvěle napsané a zahrané. ()
Ne, nebudu házet superlativy a v hodnocení zůstanu výrazně rezervovaný. Jsou režiséři, kteří adaptaci několikasetstránkového románu úspěšně vměstnají do dvouhodinového bijáku, Hamagučimu se adaptace povídky o jedné desetině rozsahu roztáhla do tří hodin. Zvládl jsem zhlédnout snímek na třikrát a to není dobrá vizitka. Neustále jsem totiž měl dojem, že sleduji šneka, který si vzal dovolenou a opravdu nikam nespěchá. Film se vleče a i když rozehrává zajímavé motivy ohledně uměleckého tvůrčího procesu a psychologická rovina vyrovnávání se s odchodem blízkého člověka je podnětná, na vyšší hodnocení to opravdu nevytáhnu. Celkový dojem: 55 %. Jímá mě hrůza při představě, na kolik by se v rukou režiséra protáhla adaptace nějaké tlusté bichle ruského klasika 19. století. ()
Patetické, sebedojímavé, stylizující se a navrch rádoby filosofující, což je nejzoufalejší asi v momentech, kdy si tohle na mnoha rovinách významově vyprázdněné, byť důležitě se tvářícími slovy i obrazy zahlcené dílo bere do úst Čechova, který takový právě vůbec není, anebo ve chvíli, kdy pochopíme, že po hlavním hrdinovi nám stejně kumštýřsky vyvrhne, naporcuje a naservíruje i postavu herce-jinocha jakožto k tragédii spějícího mladého rozervance, či velesmutnou osobní historii postavy řidičky-mužatky.... Aj. A další špatná zpráva je, že stejně unylá, sebevzhlíživá a mělká je i kamera a otrocké herecké výkony. Že to překombinované utrpení trvalo téměř bez oddechu tři hodiny, už bolest z celé té nejapnosti jen přirozeně dovršovalo. Omlouvám se tímto milému R., kterého jsem do kina Pilotů na tuhle lesklou bídu poslední prázdninový den zatáhla. *~ ()
Už je to asi trapné, ale konečně už bych se měl více zaměřit na ty Japonsko/Korejské filmy. Vždy když se k nějakému dostanu, tak musím uznat že se jedná o pecku, která co se týče charismatu herců hravě strčí do kapsy cokoliv co vznikne na druhé straně oceánu. Parazit byl vynikající, tohle je velmi velmi dobré. Hrozně se mě líbilo jak film pracuje s postavami. A na to že to mělo 3 hodiny, tak jsem se ani chvilku nenudil. 80% ()
♪ "Baby, you can drive my car. Yes, I'm gonna be a star. Baby, you can drive my car. And maybe I'll love you." ♪ ________ Aneb jízda autem jako kafkovská analogie k útěku od traumat reality v takřka tříhodinové filmové adaptaci povídky z pera Haruki Murakamiho. Tříhodinovém filmovém nic, abych byl přesný. Ten humbuk okolo je mi totiž stejně cizí, jako japonská kinematografie. ()
Nominace v kategorii ´´ nejlepší zahraniční film ´´ by měli víceméně chodit těm filmům, u kterých nesejde na zemi vzniku, ale jejich téma přesáhne jejich samotnou zem a snadno rezonují i u zahraničních diváků. Čestným příkladem budiž Parazit, který navíc vstoupil do historie, kdy nejen získal Oscara za nejlepší zahraniční film, ale jako první nehollywoodský film v historii si též došel pro Oscara v hlavní kategorii za nejlepší film. To se stalo v roce 2020, nyní v roce 2022 je černým koněm snímek Drive My Car japonského režiséra Rjúsuke Hamagučiho. Tříhodinové japonské drama natočené na motivy povídky Haruki Murakamiho vzniklo dle samotného Hamagučiho ze tří důvodů. Fascinující ústřední postavy, téma herectví spojené s náročností této profese a především lákavá možnost rozšíření povídky. Stěžejní je poté fakt, že je Drive My Car dost možná jedním z nejsilnějších spirituálních filmů v uplynulé době. Drive My Car není film pro každého, především pro lidi, které odrazuje délka třihodinového filmu, kde se ´´ nic neděje ´´ a navíc v japonštině! Jenže bych osobně Drive My Car doporučil přesně těm lidem, kteří v pravidelných intervalech přemýšlí o důvodu své existence a v pravidelných intervalech je napadá, že by se bez nich svět v pohodě obešel. Přesně těm lidem, kteří jen tak proplouvají životem a dost možná ani už neuvažují nad tím, že by mohlo být lépe. Přesně těm lidem, který jen nějaký vnitřní pud sebezáchovy říká, že sebevražda není cesta. Přesně pro tyhle lidi Drive My Car může být. Ne přesně tím, že by jim měl nějak zvýšit sebevědomí a vrátit jim naprostou radost do života, spíše než o boji proti duševní krizi je totiž Drive My Car filmem o snaze žít s nějakou duševní krizí. Ústřední konfrontace dvou hlavních hrdinů, kdy každý z nich má své trauma, každý z nich se s ním snaží žít nějak po svém a každému se to (ne)daří jeho způsobem. Ztráta milované osoby, trauma z dětství, neschopnost kroku dopředu a emocionální nevyrovnanost. Z 50-stránkové povídky Hamaguči se spoluscenáristou Takamosou Oé vznikl tříhodinový film, který se skládá z dialogů, nějakých těch malebných záběrů a zkoumání toho, co má v příběhu jaký význam. Ať už předvádění divadelní hry Strýček Váňa, neobvykle načrtnuté vztahy či epilog, který si divák nejspíš úmyslně může přeložit po svém. Hamaguči ovšem v průběhu dokáže dostát své pověsti schopného vypravěče, kdy je možná někdy to tempo pomalé až příliš. V průběhu se navíc ten film odlišuje v tom, že se někdy může zdát až příliš chladný, aby se následně ukázalo, že dost možná není chladný vůbec. Drive My Car je tak v tomto ohledu takový nevypočitatelný gejzír emocí, kdy si tříhodinovou délku dokáže obhájit i nečekaným vývojem událostí a především ukázkou toho, že ty tři hodiny ve finále celé skutečně mají své opodstatnění. Drive My Car se vlastně v průběhu může jevit i jako dílo, na které je nutno aplikovat nějakou tu filozofii. A tou si tak nějak vytvořit svůj osobní pohled na to, jak se ústřední postavy chovají, jak moc realistické/lidské to je, jak by v jejich případě jednal on a zda to celé je velmi nepřirozené či vlastně nikoliv. A především, jak moc mají některé věci význam. Když od počátku máte pocit, že je s ústředním hrdinou něco špatně, on v průběhu vaší dedukci utvrzuje a v průběhu se jeví jako větší hromádka neštěstí, díky dobrému a uvěřitelnému vyprávění vás to chladné nenechá. Hamagučiho na první pohled chladný přístup se v průběhu vlastně jeví jako prvoplánová hra s emocemi, kterou je v průběhu vlastně čím dál tím snazší prokouknout. I přes to, že mi osobně Drive My Car sedlo v nějakém osobním rozpoložení, nikdy jsem se nezbavil dojmu, že jde vlastně o působivou charakterní studii, která by technicky mohla někomu promluvit do duše, přesto mi to ovšem nestačilo k tomu, abych se zamyslel nad tím, že by měl letos podruhé Oscara získat film mimo Hollywood. Kdyby se ovšem stal zázrak a Japonsko se tentokrát vydalo ve stopách Jižní Koreje, reálně prskat by si nejspíš nedovolil nikdo. Drive My Car je dílo hodné objevu, zároveň dílo, které někomu může skutečně promluvit do duše. Spíše než podržet a povzbudit ovšem Drive My Car spíše ukáže, že člověk na tom není na světě sám. Drive My Car se dá různě rozebírat, dají se v něm hledat různé významy a někomu nejspíš do duše promluví až příliš. Pověst ovšem tenhle film rozhodně předchází z dobrých důvodů...... () (menej) (viac)
Samozřejmě se to vleče, až má jeden chuť od toho v polovině odejít, ovšem v druhé polovině jemná hra s psychologií dostává takový náboj, že jsem nakonec litoval, že film končí. ()
Až bolestivě lidské slow burn drama které dokáže i na tak obyčejném místě jako jsou sedadla auta spalovat zatraceně silně. Stojí za to mu ty tři hodiny věnovat. 9/10 ()
Jako přetvoření Murakamiho povídky ve filmové dílo je to vlastně hodně povedené, protože to nabízí mnohem komplexnější příběh s prokreslenějšími postavami, které mají o něco větší hloubku (dost to jde vidět u postavy Takacukiho, který je naopak v povídce takový "nijaký"). A film má také mnoho dalších předností, které je třeba docenit. Osobně se mi líbilo například zahrnutí prvku "vícejazyčnosti", který byl zakomponovaný do přípravy divadleního představení, již se věnuje velká část filmového děje. Je to vlastně o tom bořit hranice mezi vnímáním jazyků a soustředit se více na emoce než na slova (což je něco, co stojí za zamyšlení). S bilingvním prvkem jsem se setkala už kdysi u filmu Man from Reno, ale Drive My Car se ujalo tohoto tématu mnohem lépe, líp ho využilo a dalo prvku "vícejazyčnosti" skutečný význam. Stejně tak se filmu daří dobře propojit dění okolo postav s Čechovovým příběhem Strýčka Váni - troufám si říct, že propojení funguje lépe než v samotné Murakamiho povídce. S tím se pojí i pozitivní konec, který vyústí v myšlenku, že je důležité přenést se přes problémy a trápení a žít dál. Na druhou stranu, zatímco film přichází se spoustou "vylepšení" oproti Murakamiho původní povídce, stejně tak má i velkou řádku nedostatků. Ne všechno, co se do filmu přidalo oproti povídce navíc, nutně funguje. Upřímně si myslím, že dodat do filmu námět Šeherezádina vyprávění (který je původně z jiné Murakamiho povídky) je jaksi nadbytečné a neplní žádný větší účel. Ano, působí to zajímavě a tajemně, ale ve výsledku je to jen samoúčelné a věnuje se tomu zbytečně moc prostoru. A to bohužel i na úkor jádra příběhu, který by měl být především o rozvíjení vztahu mezi hlavní postavou (Kafuku) a jeho řidičkou. Filmu by prospělo, kdyby od tohoto "jádra" tolik neodbíhal a věnoval se mu více. Celkově je film nevyvážený a prospělo by mu mnoho škrtů - rozhodně se tedy nesžívám s názorem adorujících diváků, kteří tvrdí, že je plně využita každá ze 179 minut filmu. Není. Úvod je například až úmorně dlouhý a informace, které z něj získáme, se navíc ve filmu zopakují i později, čímž mi dlouhý úvod přijde o to zbytečnější. Opakovanost a někdy i polopatičnost mi přišla otravná. Dlouhé filmy mi nutně nevadí, ale tady bohužel ta samoúčelnost někdy bila do očí. A právě proto mi to místy přišlo zdlouhavé a nezáživné. V dojmech mám tedy určitý rozpor. Na jednu stranu má film spoustu kvalit a povedených momentů (můžu vypíchnout hned několik krásných scén - večeře u korejské rodiny, herecká zkouška venku, Takacukiho monolog v autě o nutnosti poznat sám sebe...), ale stejně tak nedokážu ignorovat nedostatky, které dojem kazí. Podtrženo a sečteno, je to moc dobrý film, který stojí za to aspoň jednou vidět, ale stojím si za tím, že je velká spousta ještě mnohem lepších japonských filmů. Takže s maximálně pochvalnými ohlasy a ódami na tento film úplně nesouzním. ~(3,9★)~ ()
Nie som divadelný divák, nemôžem si pomôcť, som divák filmový. A snažil som sa. Čiže radšej si pozriem film o divadelníkoch, ako divadelné predstavenie o filmároch. No a Drive My Car je ešte aj o šoférke, pretože tá nevie v živote robiť nič iné, len šoférovať. A divák si možno uvedomí, že ten ohromný čas, čo trávi v dopravných prostriedkoch, je nielen nevyhnutnou cestou medzi bodom A a bodom B, ale môže byť viac obohacujúci, ako tie východzie a cieľové body. Na konci, ale aj v priebehu deja, nás čaká zopár už veľakrát vyslovených myšlienok, tu ale opäť ide viac o to ako sa o nich rozpráva, než že sa o nich zase rozpráva. ()
Těžištěm filmu je nečekané porozumění, k němuž dojde mezi divadelním režisérem ve středním věku a mladou soukromou řidičkou, jenž by mohla být jeho dcerou, a která mu byla proti jeho vůli přidělena divadelní společností. Díky postupně vybudované důvěře se oba mohou navzájem svěřit tomu druhému se svými traumaty a tajemstvími, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby. Celé to probíhá na pozadí divadelních zkoušek Strýčka Váni od Čechova ve vícejazyčné verzi (včetně jihokorejské znakové řeči), přičemž dialogy z této hry jsou často přítomny i v jiných částech filmu. Navzdory tomu, že děj se pořádně rozjede až po více než 40 minutách (kdy konečně dojde na úvodní titulky), není délka filmu vůbec žádnou překážkou. Snímek je navíc od začátku do konce napsaný i režírovaný znamenitě a vyniká nejen kladením důrazu na formální distingovanou komunikaci mezi postavami, ale i řadou pozoruhodných nápaditých scén a začleněním několika fascinujících snových mikro-příběhů. ()
Súvisiace novinky
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Opět se nám blíží konec roku, ale ještě před tím, než se všichni ČSFĎáci rozutečou do víru silvestrovských oslav, máme tu tradiční ohlédnutí za nejlepšími filmy a seriály roku podle nejoblíbenějších… (viac)
Nominace na Oscara zveřejněny!
Jedna z nejvýraznějších hollywoodských ceremonií roku, tedy předávání prestižních Oscarů, se pomalu ale jistě blíží a dnes ve 14:18 místního času začal přímý přenos vyhlašování kompletních nominací… (viac)
79. Zlaté glóby - výsledky
Dnes v noci byly v kalifornském Los Angeles uděleny Asociací zahraničních novinářů v Hollywoodu (HFPA) Zlaté glóby za uplynulý rok 2021. Kvůli stále neutuchající kontroverzi kolem asociace a bojkotu… (viac)
Nejlepší letošní filmy podle Baracka Obamy
Jako každý rok, i letos si bývalý americký prezident a zároveň obří filmový fanoušek Barack Obama sedl, aby sestavil své oblíbené kulturní žebříčky. Vedle knížek tak došlo pochopitelně i na filmovou… (viac)
Tomu říkám poctivá náhoda nebo zásah odněkud shora?. Dneska akorát předtím, než jsem se rozhodl pustit si tento film (cca v pět odpoledne), bylo na tomto portálu (nekecám) 979 hodnocení. No a jak film skončil, a já jsem se dal na hodnocení, byl jsem rovnou jubilejní tisící recenzent. Ale asi to dává smysl. Nevím jak u ostatních diváků, ale u mě to dnes padlo na melancholickou atmosféru. Venku pršelo, zatažená obloha, kapky dorážející na okna, a když vám od úvodních sekund začne hrát We'll Live Through the Long, Long Days, and Through the Long Nights, cítíte, že jste v totálním ambientním melancholickém módu. Atmosféra mi tedy byla nakloněna, a tímto zdravím i ostatní paralelně sledující diváky, a doufám, že si tuto tříhodinovou melancholii užili alespoň v podobném duchu jako má maličkost. Tož to byl ode mě takový krátký postřeh, a teď už šupem na hodnocení tohoto filmu. Ještě předtím bych chtěl ovšem zapracovat na prologu. Tento úvod bych chtěl věnovat samotnému Murakamimu, který je již řadu let mou velkou inspirací. Jsem vlastníkem jeho doposud všech českých překladů děl (zdravím především Tomáše Jurkoviče, který nám dal možnost objevit kouzlo tohoto autora) od tohoto naprosto originálního tvůrce, který mě v lecčems ovlivnil. Nepřečetl jsem od něj ještě zatím vše, ale chybí mi už toho velmi málo - 1Q84, Kronika ptáčka na klíček, Komturova smrt a Tancuj, tancuj. Osobně mě nejvíc zasáhlo Norské dřevo, Kafka na pobřeží, Konec světa a Hard-boiled Wonderland a Na jih od hranic, na západ od slunce. Obecně Murakamiho tvorbu rozlišuji do dvou obecných kategorií - reálné příběhy bez fantasknosti, a pak jsou zde jeho magicko-realistické výtvory. Každý čtenář si v jeho dílech najde to své, obě jeho zaměření mají své kouzlo, které může člověka výrazně ovlivnit nejenom v myšlenkách, ale v každodenních činnostech, kdy si uvědomí, že každá nejelementárnější záležitost dává dohromady záležitosti elementárnější, ty se pak spojují v záležitosti menší, malé, až po ty naprosto stěžejní a důležité. Ne nadarmo se říká, že pokud chceme měnit věci okolo sebe, musíme mít nejdřív pochopené své vlastní nitro a umět pracovat konstruktivně se svým vlastním já, se svými pocity a myšlenkami, ale i s emocemi, kdy i ty negativní mají svůj silný význam - ty nás totiž neuvěřitelně posunují vpřed, jsou potřeba, balanc je potřeba. Osobně nepreferuji to, aby na světě bylo dobro, ale aby bylo dobro i zlo vyvážené, vlastně z určitého úhlu pohledu zlo ani dobrou není, ale jen a pouze - BALANC. Murakami mě v tomto dosti ovlivnil, jelikož my ve svých dílech ukázal nejen sociokulturní pojetí existence lidstva, ale dokázal mi poukázat i na ty nejmenší prvky v složitém spektru každodenních událostí tohoto světa. A i když jsou některá jeho díla odlišná, spojuje je právě autorův rukopis, který lze dohledat ve všech jeho dílech, který je příznačný, a dělá z autora ikonu současné postmoderny. Prolog tímto uzavírám, díky za vše, Haruki, jsi legendou. Co dodat k samotnému dílu režiséra Hamaguchiho? Jedná se o adaptaci s tvůrčím zásahem autora. Režisér si zde vypůjčil nejen z této povídky, ale i z jiných některé důležité prvky, a sjednotil je do podoby tohoto díla. Jelikož Muži, kteří nemají ženy, dobře znám, je trošku hlavní téma tohoto filmu odlišné od toho, čím se ve skutečnosti zabírá v literární předloze. I detaily jsou v některých věcech odlišné, a rád se mi během filmu líbilo je hledat. Ať už je to jiná barva auta, jiný důvod smrti manželky protagonisty, či jiná celková pointa filmu. Zde se jako hlavní téma nabízí smíření s tím vším, co se stalo a snaha posunout se kupředu i přes všechny ty nepříjemné věci, které se staly. V povídce to vnímám trochu jinak. Protagonista se zde ptá v dialozích i v monolozích na to, v čem jako muž selhal, co neměl na rozdíl od milence jeho ženy. Trápí se v tom, jak ztratil své ego, jak nemá přátele a jak hledá sám sebe. Tohle je totiž právě jeden z autorových rukopisů, existenciální postavy, které nejsou žádní hrdinové bez chyb, ale veskrze obyčejní lidé, kteří dělají chyby, ale ve svém vlastním nitru se je snaží řešit nebo jim utéct. Nakonec je ale všechny přece jen dostihnou. Na druhou stranu oceňuji, že řidička Misaki je vykreslena do reality naprosto přesně, tady autor zachoval maximální autenticitu. I když je snímek poněkud mixem jiných povídek z této sbírky, má naprosto silnou ambientně melancholickou atmosféru, je vystavěn na silných existenciálních dialozích, kdy se zde paralelně střídají jízdy autem a přípravy na představení, jež tvoří silný řád, má hodně dobrou hudbu, a herecké výkony jsou rovněž na vysoké úrovni. Stopáž se netáhne, nenudí, nevleče se, ale přirozeně pomalu plynu, a je příjemně vypointivizována. Strašně moc se mi na režisérovi líbí, jak pracuje s kamerou a střihem, že se člověk často cítí, jako by v tom autě seděl on, jako by chodil těmi ulicemi města, jakoby projížděl tím tunelem, zabořoval nohy do sněhu a byl vlastně součástí tohoto celého příběhu. Toto kouzlo totiž málokterý režisér svede, a za to mu dávám velký palec nahoru. Nabízí se už jen jedna otázka k obsahu mé recenze - proč jsem neudělil tu pátou hvězdičku? Co jako jediné režisér nedotáhl k dokonalosti, je osudovost, emočnost, prostě pocit, při kterém bych fakt měl smutnit a klidně se i rozbrečet nebo aspoň cítit a soucítit s tím, co se děje. Ta empatičnost tam není taková, jakou bych si představoval - a ano, chápu, ona tam nejspíše prostě ani nemá být, protože protagonisti si zkrátka prošli peklem, ale v tom daném momentu rozuzlení to čekáte, že z nich to, co v sobě drží, uvolní mnohem více. V povídce to totiž zobrazeno není, ale zde si myslím, že mohlo, začněme jenom tím, jak Kafuku při pohled na smrt své ženy nebyl tak v hajzlu, jak jsem čekal - a i bez rozklepaných ruk volal záchranku - to je třeba jasný příklad toho, o čem mluvím. No a navíc ta propletenost dvou hlavních postav je totiž za mě více než osudová, je v lecčems podobná, a zasloužila by si lepší vykreslenost. To je asi tak jediné, co bych filmu vytkl. Někteří i tvrdí, že prvku z jiné povídky se věnovalo příliš mnoho prostoru, já si ovšem myslím, že tyto dvě povídky mají více společného, než se na první pohled může vůbec zdát. Na druhou stranu sám za sebe souhlasím s tím, že rozvíjení vztahu mezi oběma protagonisty mohlo být trošku pečlivější, ale nebral bych to jako nedotaženost nebo chybu - v povídce to také není nikterak vykresleno. I tak ale není co víc vytýkat než to, co jsem uvedl, je za tím neskutečně odvedený kus práce, a jsem upřímně zvědav, zda si současná režie troufne natočit v příštích letech i něco víc, než krátké Murakamiho povídky. Vidět zpracovaný Hard-boiled nebo Kafku na pobřeží, to by bylo něco. Závěrem bych chtěl poděkovat ještě jednou režisérovi, který se toho zhostil chvalitebně, a Murakamimu, který na mé duši zanechal a stále zanechává citelnou stopu. Drive My Car si právoplatně zasloužil sošku Oskara, toto téma totiž je, bylo a bude stále aktuální. Murakami je v jistém spektru padlým andělem, který dobře ví, o čem píše, a ta jeho ryzí autenticita z jeho knih hodně srší, a to na každé stránce! ***8,5/10*** () (menej) (viac)