MrHlad

A bublina nám definitivně splaskla, takže pokud si někdo myslel, že Gareth Edwards je režisérský génius, kterého zlý Disney vyhnal od Rogue One a Tony Gilroy za něj „prostě něco dotočil“, toho čeká ošklivý střet s realitou. Stvořitel je krásně vypadající film. Fyzický, plný skvělých hejbátek, udělátek, robotů, tanků, raket a obecně se na něj krásně kouká. V pohybu to vypadá taky velmi slušně, Edwards válečnou akci vcelku umí a v některých momentech jeho novinka připomene Terminátora nebo Avatara. A taky ten film, na který jsme se po trailerech těšili. Jenže pak je tu spousta věcí, které neumí. Edwards je výtečný designér, obstojný realizátor a mizerný vypravěč. Čím déle jsem Stvořitele sledoval, tím víc mi ho vlastně bylo líto, protože za tou slupkou skvělých designových řešení se schovává zoufale banální příběh, navíc odvyprávěný nenápaditě a nezajímavě. Všechna klišé, která vás napadnou, tu jsou. I ty, u kterých si budete říkat, že kdyby je někdo použil, tak by to bylo trošičku trapné. Krom toho se Stvořitel zoufale snaží tvářit jako něco víc a krom prostinkého příběhu nabídnout i nějaké to filozofování, ale Edwards s tím zoufale neumí pracovat. A čím víc se pokouší tvářit chytře a mnohovrstevnatě, tím víc se ukazuje, jak moc je jeho novinka povrchní a s postupující stopáží nudná. Hezký, ale… k hovnu asi ne, ale moc dobré to prostě není.

Přízraky v Benátkách jsou hodně jiné než předchozí poirotovky od Kennetha Branagha. Méně hvězdné obsazení a menší rozpočet nevadí, potěší snaha využít uzavřené prostory pro chytré a efektní hrátky s kamerou a dovede to být sympaticky strašidelné. Zajímavá a příjemná změna. Pokud si takhle s atmosférou a žánrem bude Branagh hrát i v dalších adaptacích, rád budu u toho.

Bankéř Matt Turner zjistil, že má v autě bombu a pokud neudělá, co po něm chce neznámý hlas v telefonu, vyletí do luftu. A možná by to měl udělat, aby netrápil diváky. Jízda smrti je hloupé béčko, které tvůrci uměle natahují, by mělo alespoň devadesát minut. Postrádá napětí, jakékoliv nápady a je od začátku do konce průhledné a svou nezajímavostí až otravné. Liam Neeson asi horší akční thriller nenatočil.

Populární patnáctiletá influencerka zmizela a mladá Nina našla její fotku v tátově mobilu. Aby zjistila, odkud ji má a co se s dívkou stalo, rozhodne se ji vypátrat. Jenže na pravdu možná není připravená. #annaismissing je výborně napsaná a zrežírovaná detektivka se skvělými herci, u kterého sice v půlce trošku drhne tempo, ale svou aktuálností a řemeslnou vytříbeností zvládne bez problémů obstát ve světové konkurenci. Sebevědomý film od sebevědomých tvůrců. A zatraceně dobrý.

Jaime Reyes nechtěl být superhrdina, ale mimozemský artefakt si ho vybral, takže mu nic jiného nezbývá. Teď musí ochránit svou rodinu před armádou zloduchů, kteří by rádi získali jeho schopnosti. Blue Beetle je nečekaně fajn starosvětská komiksovka, která má solidní akci, funkční postavy a nesnaží se diváka umlátit hromadou přepálených efektů. Spoléhá víc na sympatického hrdinu a ukazuje, že u superhrdinů opravdu není nutné dělat všechno vždycky jen větší, trikovější a hlasitější. Nic nového nebo převratného nečekejte, ale je to fajn. A po failech jako Flash a Ant-Man 3 to vlastně stačí.

Psa Regieho právě jeho majitel vyhodil a on se ocitl sám ve velkém městě. Naštěstí narazil na další tuláky a spolu s nimi vyráží na cestu pomsty. Vocasy na tripu jsou hodně jednoduchá komedie, která stojí a padá na drsných fórech, kreativním využívání vulgarit a hláškování. Jednoduchá blbina, ale pokud vám nevadí drsnější humor, tu hodinu a půl se u ní budete dobře bavit.

Jason Statham si podruhé vyšlápl na vládce pravěkých oceánů. A ačkoliv je Meg 2 béčkovější a méně vážný než jednička, není bohužel o moc lepší. Hlavní problém tkví ve snaze narvat tam co nejvíc témat, nápadů, odboček a konin, které nikam nevedou, což má za následek přeplácanost, která je chvílemi až unavující. A obstojné finále zase kazí dětinský humor. I v rámci letních výplachů je druhý Meg přinejlepším průměrný.

Tak tady jsme se s tvůrci úplně nepotkali a rozhodně počítám s možností, že nové Želvy ninja mi prostě nesedly a vám sednou o poznání víc. Tak to chodí. V každém případě z kina jsem odcházel s pocitem nejen ztraceného času, ale i ztracených iluzí, protože na želvácích jsem v devadesátých letech vyrůstal, miloval je skoro až fanaticky (čistě z praktických důvodů jsem chtěl být Donatello, protože klacek člověk najde kdekoliv na rozdíl od meče) a pokud kvůli tomu moji rodiče museli trpět jako já dnes v kině, tak se jim zpětně strašně moc omlouvám. V každém případě verze Setha Rogena, pro jehož humor mám jindy slabost, mě obešla velkým obloukem. Zaprvé jeho Želvy ninja mi připadají na pohled skoro až odpudivé. Chápu, že jde o stylizaci, osobitost a tak podobně, přeci jen bych však u filmu asi neměl mít pocit, že koukám na nedodělek nebo vtip z Robot Chicken roztažený na hodinu a půl. Je to ošklivé. No a není to ani moc zábavné, protože humor tu obvykle zastupují scény, v nichž se čtyři želváci překřikují tak moc, že jim není rozumět a jen se čeká na to, až je April, Tříska nebo někdo jiný okřikne. Akce má svoje momenty, především úvodní vybíjení garáže, ovšem jakmile se dostanou na scénu mutanti, jde do kopru i tohle. A výsledkem je nenápaditá, nudná a celkem hnusná věc, na kterou se budu pokoušet co nejdřív zapomenout. Ale jak říkám, třeba se vám vizuál líbí a třeba v tom uřvaném bordelu slyšíte, o čem si hrdinové povídají. A třeba zjistíte, že si povídají i o něčem zábavném. Já to podruhé zjišťovat nehodlám

Šel jsem do kina s tím, že Christopher Nolan přeci nenatočí biografii, že to je málo. No ale ona to v základu minimálně v první hodině a půl biografie je. Trošku hravější co se týče práce s časovými rovinami, především však audiovizuálně nápaditá a strhující tak, že všechny ty akademicky uchcané filmy jako Teorie všeho už v mých očích mají pramalou šanci zaujmout. Nolan navíc v půlce malinko přeřadí výhybku a začne si mnohem víc hrát s jednotlivými dějovými linkami, ale i s žánry, takže po odvážněji pojaté biografii (které IMAX zatraceně sluší) se Oppenheimer chvílemi mění v horor, jindy v psychologické drama a nebojí se být i soudním thrillerem, za který by tvůrcům tleskal i Aaron Sorkin. Je trochu škoda, že Nolan nemá větší důvěru ve své diváky a vždycky jim nakonec to, co by mohlo pro nesoustředěné působit trochu složitěji, přežvýká do pár vět. Určitě by se mi líbilo, kdyby víc tlačil na linku o zodpovědnosti vědců a vůbec šel víc do hloubky samotného hlavního hrdiny, ale to jsou jen drobnosti. Oppenheimer mě celé tři hodiny bavil, ať už si v něm Nolan hrál s obrazem, zvukem, tempem i žánry, nebo se držel tradičnějších vypravěčských postupů a jen je výrazně opepřil svým audiovizuálním mistrovstvím.

Já si s těmi letošními blockbustery moc nerozumím, to uznávám, ale u Mission: Impossible jsem si byl jistý, že to prostě dopadnout musí. No a nedopadlo. Ten zásadní problém jsem měl od samotného začátku, protože příběh jako by vypadl z filmů, které se točily před dvaceti lety. Celá zápletka s umělou inteligencí, která všechno ví a všechno dovede předvídat, mi připomněla v lepších momentech Oko dravce, v těch horších Next s Nicolasem Cagem. A jako hlavní záporák působí poněkud nepatřičně a ani trochu děsivě, což bohužel platí i pro Esaie Moralese. Děj mě zkrátka nestrhnul, protože působil jaksi dědkovsky. Jako kdyby scénář napsal někdo, kdo má pořád ještě tlačítkový telefon, dočetl se nedávno něco o umělé inteligenci a když mu spadne Seznam.cz, volá vnoučatům, že mu nefunguje internet… jenže ono je toho víc. Krom mizerných záporáků s nulovým charismatem a pochybnou motivací tu jsou i občas podivně sestříhané akční sekvence, které jsou často navíc zbytečně dlouhé. Chemie mezi Cruisem a Atwell prakticky neexistuje a film doslova kašle na práci s emocemi a nezastavuje, aby si hrdinové i diváci mohli vychutnat a užít i ty hodně zásadní zvraty. Po nabušené pětce a šestce zkrátka Cruise s McQuarriem naservírovali sakra dobré hollywoodské řemeslo, kterému však oproti předchozím dílům občas dost často dochází pára a nedovede nabídnout žádnou vyloženě zapamatování hodnou scénu. Ale bohužel spolu s tím i skutečně pitomý příběh, po kterém se trochu bojím toho, co přijde ve velkém finále.