MrHlad

V devadesátých letech si na Slovensku policie s gangstery až nečekaně rozuměla. Pragmatický polda z Košic a jeho nový parťák ale zjistí, že jsou věci, před kterými oči zavírat nedovedou. A v ulicích poteče krev. Válka policajtů je stylová gangsterka se skvělými herci, výtečnou atmosférou a světovým vizuálem. Škoda jisté dějové roztříštěnosti a ke konci možná trošku moc divokých zvratů. Ve svém žánru jde ale o vysoký evropský nadstandard. A na to u nás moc zvyklí nejsme.

Alexander Payne umí točit dramata, která jsou jednu chvíli lidsky hřejivá a o pár chvil později nepříjemně štiplavá. Málokdo je v tom tak dobrý jako on a jsem rád, že to se Zimními prázdninami připomněl. Paul Giamatti je tu výtečný, stejně tak oba jeho méně slavní kolegové, o nichž snad v budoucnosti ještě uslyšíme. Výborně se tu pracuje s postupným odhalováním charakterů a tím, že každý si nese svou minulost, trauma a nejistoty v sobě a chce to hodně práce o nich začít mluvit, nebo se jim dokonce postavit.   Rozhodně cením, že Payne v tomhle směru netlačil na pilu a je spíš zdrženlivý v práci s emocemi, nezkouší za každou cenu rozesmávat, dojímat nebo obnažovat nitro hrdinů. Jen sleduje tři ztracené existence, které na sebe na Vánoce zbyly. Sedmdesáktový feeling (nejen zasazením) taky potěší a celkově se na to moc pěkně kouká. Ať už to berete jako hořkosladkou podívanou, nebo drsné drama o tom, že s jistými věcmi se každý zkrátka musí porvat sám, ale i tak není od věci mít někoho po boku.

Komiksovka Madam Web je jako ty pornoparodie superhrdinských filmů, ze které ale někdo vystříhal všechen sex a zůstaly jen mizerné triky, příšerní herci a směšné dialogy.

Na první pohled nepříliš hezký a ne moc zajímavý animák se díky chytrému scénáři Charlieho Kaufmana ve své druhé polovině promění v zatraceně originální dílko, které se nebojí řešit vážná témata, nabídne malým divákům i jejich rodičům dost důvodů k přemýšlení a sympaticky si i zafilozofuje. Krom toho je i kaufmanovsky divoký, ale ona změna z nudné rutiny na atraktivní originální podívanou pro celou rodinu přijde bohužel možná trochu pozdě a je lehce uspěchaná. Orion a tma je bezpochyby pozoruhodný film, který chce a dovede říct víc než jiné animáky. Ale občas při tom zakopne.

S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o  hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi.    Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné.

Spisovatelka Elly Conway zjistí, že její knihy o špiónech mají s realitou společného víc,, než si myslela. A že jejich hrdina Argylle je dost možná skutečný. Jenže proč ji najednou chtějí všichni zabít? Matthew Vaughn natočil další poctu špionážním akčňákům, která je plná nápadů a originálních akčních scén, ale tentokrát možná divoká tak moc, že to pro někoho může být za hranou snesitelnosti.

Michael Mann vypráví o jednom krátkém úseku v životě majitele slavné automobilky. A bohužel vypráví příběh, který není příliš atraktivní a nedaří se mu zaujmout. Adam Driver navíc hraje odměřeného chladného profesionála, jenž drží svoje emoce na uzdě, a výsledkem je tak vcelku nudná podívaná. To se změní v poslední části, kdy se začne závodit a Mann ukáže, že mu to režírování akce pořád jde, i když může působit poněkud starosvětsky. Celkově je ale Ferrari vcelku nezajímavá podívaná o lidech, kteří bojovali s osobní krizí a jednou velkou životní ztrátou. A jeden z nich jen tak mimochodem navrhoval auta.

Pitomoučký zlodějský akčňák s nepříliš zajímavými akčními scénami, necharismatickým obsazení a vizuálem, který je občas docela hnusný. Logika si vzala dovolenou a i když to celé minimálně v první půlce docela utíká, celkově tu není dost atrakcí na to, aby člověk ochotně zapomněl na pitomost celého filmu a užíval si to třeba jako u posledního Rychle a zběsile. Dohromady je V letu prostě příliš blbé a příliš nezajímavé na to, aby fungovalo jako něco víc než jen kulisa.

Že to bude až takový shit, to jsem fakt nečekal, ale už asi hodinu se pokouším najít něco, co by na Rebel Moon bylo alespoň trošku povedené. No dejme tomu, že ty masky a do extrému přehrávající záporák Eda Skreina jsou celkem fajn. Ale jinak jde o naprostou příšernost. Jestli někdo žil donedávna v naději, že Snyder je mizerný autor, pořád by to však mohl být alespoň obstojný realizátor, tak tady o tuhle naději přijde, protože v Rebel Moon se nepovedlo skoro nic. Pochybná kvalita triků by byl ten nejmenší problém, stejně tak jako laciné vykrádání snad všech velkých sci-fi filmů od Star Wars přes Pátý element, Flashe Gordona až po Matrix nebo Jupiter vychází. Větší potíž tkví v tom, že audiovizuálně je to celé ošklivější než patnáct let stará Kronika mutantů, že v akčních scénách není vidět ani prd. Snyder-kameraman pořád spoléhá na už regulérně otravné zpomalovačky, především však nezvládá ani pořádně snímat ty postavy, které zrovna bojují, a že tu žádný z hrdinů nemá osobnost nebo motivaci. Ne uvěřitelnou motivaci, jakoukoliv motivaci, protože verbování galaktických drsňáků obvykle probíhá způsobem „Pomůžeš nám? - Nevím, spíš ne. - A co takhle pomsta? - OK, tak jo“ . Ve výsledku tak dvě hodiny po obrazovce pobíhají nudné postavy, jimž šéfuje dokonale mdlá Sofia Boutella, vše se odehrává v hnusném prostředí a působí to jako dvacet let stará sci-fi, která už tehdy byla špatná. Vzhledem k tomu, že Snyder dostal od Netflixu bianco šek a mohl si dělat, co chtěl a on vytvořil tohle, je evidentní, že je jako filmař v naprostém hajzlu.

Aquaman a jeho bratr Orm musí zastavit zloducha Black Mantu, dřív než… to je jedno. James Wan natočil film, který je i díky šíleným zásahům studia naprosto idiotský a nesmyslný. Ale i přesto nečekaně zábavný, protože režisér háže na diváky jednu vizuální atrakci za druhou a pokud se nezačnete nutit do přemýšlení, možná zjistíte, že se na to vlastně docela příjemně kouká. Ale v hlavě druhý Aquaman dlouho nevydrží. Na to je to zkrátka pořád až příliš velká pitomost. Éra DCEU však mohla skončit i hůř.