kajas

Když bychom měli jmenovat jednu zemi, která je rájem pro všechny gurmány, asi se všichni shodneme na Francii. Ať už se jedná o krémové sýry, výběrová vína, křupavé bagety nebo lahodné dezerty, Francouzi jsou proslulí svým vybraným vkusem a požitkářstvím. Pokud vás láká nahlédnout do minulosti a dozvědět se, jak se francouzské speciality připravovaly před více než sto lety (tedy bez kuchyňských robotů a dalších pomocníků moderní doby), určitě se podívejte na tenhle film. Ale varuji vás, raději se před projekcí pořádně najezte. Jinak by se vám mohly více než dvě hodiny sbíhat sliny. Umění jíst a milovat je filmový dárek pro každého milovníka jídla. Hned v úvodu například uvidíte několik desítek minut trvající scénu, ve které Eugénie a její pomocnice připravuje velkou hostinu pro Dodina a jeho přátele. Veškeré scény vaření jsou nasnímány velice vtahujícím způsobem, takže má divák pocit, že stojí přímo vedle kuchařky a vnímá všechny delikátní vůně a chutě. Je to krásné, dojemné, jen možná někdy až moc pomalé. Přesto určitě jeden z nejhezčích filmů roku. Skoro 5*.

Pokud si čas od času zapnete Primu, asi jste v létě zaregistrovali masivní reklamní kampaň na romantickou podívanou s mottem Láska přes staletí. Seriál Eliška a Damián získal hned po prvním dílu šílenou pověst a bezprecedentní úpadek sledovanosti. Důvodů bylo víc: špatně hrající představitelka titulní role, mizerný scénář, přidala bych ještě otravný voiceover vypravěče. A tak jsem se na první díl také podívala... a řekla jsem si, že zkusím, jestli bude druhý díl ještě horší. Nebyl. A pak už jsem byla jenom zvědavá, jestli ústřední pár zůstane v současnosti nebo v 18. století. Ano, je to hodně slabý argument, ale nakonec se z dalších epizod stalo moje guilty pleasure, ve kterém jsem si dokázala najít i pár pozitiv (skvělá Dana Syslová v roli Eliščiny babičky, s blížícím se závěrem seriálu i několik fajn romantických scén, na české seriálové poměry nezvyklý žánr romantického fantasy). P. S. Druhá série je již natočená, Prima ji ale z pochopitelných důvodů schovala do šuplíku na neurčito.

Na Tátu v nesnázích jsem se původně vůbec dívat nechtěla, ale zaujaly mě příznivé recenze po pilotní epizodě, a tak jsem to s rodinným seriálem z produkce televize Nova přece jenom zkusila. Martin Pechlát už dříve dokázal svůj komediální talent a byl rozhodně tahounem celého seriálu. S představitelkami svých dcer má výbornou přirozenou chemii a první díly byly opravdu příjemné oddychovky. V druhé polovině seriálu se ale více hraje i na dramatickou notu a výrazná změna nálady mi úplně nesedla. Přesto se jedná o nadprůměrný nekriminální seriál, na který se klidně ráda podívám znovu.

Pětadvacetiletá Martina byla obyčejná mladá dívka, která si byla dobře vědoma svého atraktivního vzhledu. Jednoho dne ji ale brutálně napadl bývalý přítel a polil jí obličej kyselinou. Martina několik týdnů bojovala v nemocnici o život, oslepla a musela najít sílu začít znovu důvěřovat lidem a začít nový, trochu jiný život. Tohle není zápletka fiktivního příběhu, ale filmového dokumentu, ve kterém hraje Martina ústřední roli. Na snímek se vzhledem k jeho tématu není jednoduché dívat. Na druhou stranu má určitě motivující poselství ve smyslu „štěstí čeká na každého z nás". Bohužel bych ale čekala více rozpracovanou právě část o hledání nových přátelství a partnerského vztahu (v jedné scéně vidíme Martinu s nějakým mužem na kávě a o chvíli později už se berou). Také bych omezila obsahově nic nevypovídající záběry na stromy a krajinu.

Na základě marketingové kampaně (a jak můžete vidět na plakátu) by hlavním hrdinou dramatu měl být František Kriegel, uznávaný lékař a jeden z nejvyšších komunistických funkcionářů konce 60. let. Ve skutečnosti nemá Kriegelův příběh takový prostor, jedná se spíše o standardní převyprávění událostí ze srpna 1968 ve stylu „jak to asi tehdy bylo“. Tvůrci předpokládají alespoň základní orientaci v tehdejším dobovém kontextu, někdy pro mě tedy bylo náročnější orientovat se ve všech jménech. Chudší výprava připomíná spíše televizní projekt, hodně nepovedené jsou bohužel postsynchrony herců (film jsme neviděli v kině, ale na Voyu). O špatný film se nejedná, ale znovu připomínat si ho asi nebudu.

Fincher patří už třicet let mezi nejuznávanější režiséry napínavých thrillerů, před třemi lety si sice odskočil ke zfilmování Manka, ale nyní je zase zpátky ve svém srdečním žánru a opět ve spolupráci s Netflixem natočil komorní thriller o nájemném vrahovi bez špetky emocí. Popis „bez emocí“ je ostatně charakteristický pro celý film, stejně tak jako „chladně perfekcionistický“ a „minimalistický“. Pokud jste na takový typ snímku naladěni, ověříte si to už během první půlhodiny, která zobrazuje precizní Zabijákovu přípravu a čekání na příchod oběti. Fassy se na roli hodí, ale rozhodně nepatří mezi jeho nejlepší výkony. Jeho Zabiják si navíc moc sympatií u diváků nezíská, protože jeho chování nejde dost dobře pochopit. Bylo pro mě hodně náročné film dokoukat.

Vzhledem ke kvalitě marvelovek posledních let jsem neměla přehnaná očekávání ani v tomto případě a z výsledku jsem zklamaná nebyla. Marvels jsou veskrze průměrná, ničím nevyčnívající sci-fi rodinná podívaná, u které mě nejvíc štvalo, že pro pochopení všech narážek a představení jedné z hlavních postav bych musela mít nakoukané další desítky hodin marvelovských seriálů. Za kino neutrácejte a počkejte si pár týdnů na Disney+. P. S. Ta muzikálová sekvence byla velká bolest.

Agnieszka Holland je kvůli svému nejnovějšímu snímku v rodném Polsku velmi tvrdě odsuzována vládními představiteli i prezidentem, nemůže si ale stěžovat na úspěch u diváků ani u odborné kritiky. Není to jednoduchá podívaná ani z hlediska obsahu, ani z hlediska formy (černobílý obraz, téměř dvě a půl hodiny dlouhá stopáž). Režisérce je vyčítána neobjektivita, na druhou stranu netočila dokument, ale fiktivní drama na motivy skutečných událostí (a natáčení předcházely dlouhé rozhovory nejen s uprchlíky, ale také s pohraničníky a obyvateli pohraničí). Divák si musí udělat názor sám. Já už se do druhé projekce nepohrnu, ale některé scény mám pořád v hlavě.

Většina českých romantických komedií posledních let má velmi podobné obsazení, zaměnitelné postavy a bohužel i scénář (plný nereálných a nezábavných situací a scén s ošklivým product placementem). Čas od času se v seznamu kinopremér objeví světlá výjimka, což ale nutně neznamená, že se bude jednat o dobrý film. Tahle komedie má zápletku, ze které mohl vzniknout mnohem zábavnější film. Hrají v ní dobří až výborní herci, kteří ještě nejsou tolik okoukaní. Bohužel jsem se u poloviny scén nudila a u druhé poloviny kroutila hlavou, protože takhle pošahaně by se přece nikdo chovat nemohl. A ať mám na duo Holubová + Dušek osobní názor jakýkoli, komediální chemie je mezi nimi výborná. A Babčáková taky perlila. Tak já v tom mám jasno. Jedna matka, dvě děti, několik otců. Sekta.

Josef a Ctirad Mašínovi jsou bratři, kteří se na začátku 50. let rozhodli bojovat proti komunistické diktatuře trochu jinak než brbláním v hospodě. Založili odbojovou skupinu a rozhodli se prostřílet si cestu na Západ. Jsou to hrdinové, nebo vrazi? Na tuto otázku Mašínův film neodpovídá. Je natočen velmi zručně, řemeslně ani po stránce výpravy mu nelze nic vytknout. Horší je to ale se scénářem. Během více než dvouhodinové stopáže se totiž o motivacích a psychologii titulních postav nedozvíte skoro nic. Ani Oskar Hes, ani Jan Nedbal (oba bezesporu velké talenty mladé herecké generace) nemají bohužel co hrát, protože mladší Josef i starší Ctirad jsou vykresleni velmi ploše, po svých prvních vraždách nemají žádné výčitky, o ničem nepochybují a je jim úplně jedno, co se stane s jejich mladší sestrou i nemocnou matkou (vynikající Tatiana Dyková, které přeji minimálně nominaci za ženský výkon ve vedlejší roli). Závěrečná třetina (útěk přes východní Německo) nabízí na české poměry povedené napětí a akci, po projekci mi ale stejně zůstalo v hlavě jediné: další standardní a ničím nevybočující důkaz o tom, že komunisté byli zlí. Na Oscary bych to neposlala ani náhodou, letos se u nás povedlo tolik jiných filmů (včetně Mašínových Němých tajemství).