Isard

Čistokrevný vysoko rozpočtový eurospy z britské produkce – některé z těchto slov by neměly být ve stejné větě a Modesty Blaise je toho důkazem. Zápletka je jednoduchá a časem se jaksi vytratí, to by asi u tohoto žánru nevadilo, protože tenhle film je festival popartu a děj není moc důležitý. Sama hrdinka vyráží dech svým šatníkem a je ohromně úžasná, ačkoli má problém se sama dostat ze šlamastyk do kterých padá. Její parťák zase mluví cockneysky tak, že občas je složité mu rozumět. Ale všechny je zastiňuje padouch – Gabriel strčí do kapsy snad všechny jemu podobné, protože sice nemá doupě v sopce, zato místo bezduchých minionů má kolem sebe bandu barvitých charakterů, které si nejde nezapamatovat. A ten jeho hyperpřestajlovaný dům! Britští agenti a arabští šejci už jen dokreslují kolorit, ke kterému patří i zástup jedinečných gangsterů, kteří se příběhem jen sem tam mihnou. K tomu přičtěme záplavu větších a menších detailů (obsah knihovny, plakáty na ulicích atp.), drobné odkazy na komiksy, a dokonce i knížku (vyšla také v češtině!) a neustálou palbu gagů, nebo snahu o neustálou palbu gagů. Nechybí ani parodické momenty (nebo snaha o parodické momenty), hrdinové si občas dokonce spolu zazpívají. A tady už pro mě nastává problém – ten film by mohl být, chtěl být, měl být, pětihvězdičkový, ale je tam toho prostě už strašně moc. Modesty Blaise je pro mě neskutečně nádherné dílo, jenže i po skvělém muzeu nevydržíte chodit věčně, časem vás rozbolí nohy. A tak je to i s Modesty Blaise.

Jeden z britských vážnějších příspěvků žánru eurospy. Film je to trošku nešťastně rozkročený, protože se hodně věnuje špionským hrám v tradičním slova smyslu – spousta výměn mikrofilmů, hesla, tajemné pohledy – a při tom má docela odlehčenou atmosféru, ať už jsou naši hrdinové v lyžařském resortu, nebo na veletrhu hraček. Jenže tenhle film by potřeboval buď právě parádně hutnou atmosféru, která by vyrovnala pomalé tempo příběhu, nebo přidat na tempu a vézt se na odlehčeném eurospy stylu. Takhle jsme uvázli někde uprostřed. Nicméně pochvalu si zaslouží náramně povedený soundtrack i nakouknutí do dobového životního stylu.

Jeden z filmů, o kterých je asi lehčí psát než jim dávat hvězdičky. Náš hrdina Goldface je wrestler, a i když je ve skutečnosti vědec, spoléhá se jen na své pěsti, takže žádná udělátka, triky a spreje. Padouch Cobra je buď megaloman, nebo pojistný podvodník, film se dá v jeho případě vykládat různě. A tak nějak různý je i film sám – příběh není ohromný, ale jsou i horší, humor je občas trapný, občas opravdový, akce ujde a finále je skoro velkolepé, padouch má hodně skromnou skrýš, ale zato spoustu minionů. Zamrzí, že si filmaři nedali práci se zajímavými lokacemi, na druhou stranu si můžeme užít parádní soundtrack. Ve výsledku je to tedy celé tak nějak půl na půl.

Tohle není jen film o jednom zločinci. Právě padouši jako Blofeld, Fantomas, Fu Man-chu či dr. Mabuse vytvářeli svět, do kterého pak zapadli agenti 007, OSS 117, John Steed či Napoleon Solo. Tenhle film tak patří k DNA spousty skvělých příběhů této dekády. A pořád je to výborná podívaná!

Možná to nejlepší dobrodružství klasického OSS 117 se odehrávalo v Brazílii (Furia à Bahia pour OSS 117 (1965)), takže laťka pro parodii nastavena vysoko. Než přejdu k objektivním slovům, dovolím si subjektivní srovnání s Austinem Powersem. Powersovská trilogie evidentně těží ze znalosti i těch nejtemnějších zákoutí eurospy filmů a příbuzných žánrů. Jenže OSS 117 v Riu paroduje spíše to, jak si tvůrci šedesátkové filmy představují. Nebo je jim to – přes slušný vizuál a slušný soundtrack – vlastně jedno. A jako by to nestačilo – OSS 117 je ve filmu tupý rasista, tupý misogyn, tupý antisemita a nevím co ještě. Pro jistotu se dočkáme i zesměšňování gaullismu, Ameriky a spousty dalšího. Většina vtipů ve filmu je sice tlačena na sílu, ale popravdě – sem tam se zasmát dá, ne, že ne. Předchozí díl (Agent 117 (2006)) aspoň za něco stál, tohle ne.

Ve zlatých dobách eurospy filmů (tj. v šedesátých letech) zářila značka OSS 117 jako možná jediný reálný konkurent značce 007. A teď tohle… Agent 117 není úplně špatný film – příběh plyne pomaleji, ale nenudí, i nějaký ten slušný vtip se najde. Pro mě je obrovským plusem vizuál, místy atmosféra, a to vše rámované velmi stylovým soundtrackem. Jenže co naplat – film „vylepšují“ scény a dialogy, které neslouží ani tak k žánrové parodii, jako spíše moderní zesměšňující agitka. Škoda.

Perfektní seriál, který plyne tempem, které není ani zběsilé, ale ani příliš pomalé. Možná působí poněkud starosvětsky, ale to jen na první pohled. V jádru je to příběh z moderního světa a o moderním světě, takže i když pozorný divák zachytí nejednu poklonu le Carrému, ani hráči Call of Duty se neztratí. Líbilo se mi vykreslení prostředí MI5 (což je vlastně další paradox, protože i když le Carré psal o SIS, jeho ponuré charaktery se spíše hodily právě tam), ještě lepší bylo vykreslení Slough House, jako psychologického „očistce“. Za mě naprosto perfektní překvapení.

Jeden z mých nejoblíbenějších eurospy filmů a možná jeden z vůbec nejlepších. Nepochybně i díky velkorysému rozpočtu. Příběh je slušný, akčních scén není mnoho, zato s humorem a nadsázkou se tady nešetří. Dobrému dojmu pomáhá kompetentně zahraný padouch i dvojice hlavních hrdinů. Zatímco agent je vytesán ze stejného materiálu jako Sean Connery (ale na rozdíl od ostatních eurospy superagentů má v oblibě irskou whiskey, nikoliv skotskou whisky), lady Listerová září v každé scéně – ať už nekonečnou zásobou extravagantních rób i střídáním roztomilé aristokratické afektovanosti s agentskou smrtonosností. Navíc tady máme i hned několik druhořadých postav, které zaujmou, zejména řidič lady Listerové je naprosto podařený charakter. A nadto tu máme i spoustu těch správných propriet – špionská udělátka (v čele s ohromujícím autem), pěkná a velká tajná základna, jachta, ponorka, vesmírná raketa, obojživelné vozidlo, karneval, piraně, čínští komunisti, darebný komplot proti celému světu i troška retrofuturismu. A jako by to nestačilo, vše dostáváme servírované v náramně atmosférickém balení, kde se mísí exotika a sixites styl. Tohle je prostě dokonalý zástupce svého žánru.

Žádná nadčasová klasika, nicméně pořád docela zajímavý eurospy. Lákadlem však nemůže být příběh (tuctový), ani akční scény (kterých je málo a jen ta finální je zajímavá), tím hlavním je v tomto filmu atmosféra. Tu krásně vytváří ulice Bejrútu, noční klub se svérázným programem, přímořský resort plný tehdejší zábavy a další místa, vše rámované mimořádně povedeným soundtrackem a nadto tu máme osoby a obsazení, kterému kraluje Ray Danton, který se pro role šedesátkových superagentů narodil.

Jeden z německých filmů toho typu, který přispěl k vykrystalizování žánru eurospy – barvité dobrodružství v exotických lokacích. Setkáváme se s dvojicí parťáků, kteří se umí ohánět pěstmi i užívat života v šedesátkovém stylu (některé dabingy je zřejmě označují za agenty, jiné ne). Jenže skutečným tahounem příběhu je padouch, který v rámci gangu pašeráků heroinu sleduje vlastní plán. O pár let dříve by to možná byla noirová detektivka, ale s přicházející vlnou 007 to filmaři zjevně zkusili jinak. A uspěli jen tak napůl – rozhodně servírují film, který je krásný, ulice Hongkongu jsou plné života a podané náležitě exoticky. Akce příliš neuvidíme, ale špatná není. Přesto všechno filmu nějak schází stylovost, ale zase dokáže zaujmout solidním příběhem. Takže jako eurospy neoslní, ale jako detektivka potěšit může.