Isard

Rozverný eurospy, který sází především na humor, který nám film servíruje správně šedesátkově eklekticky, postupně se dočkáme asi všeho – od slovních hříček, legrace, zoufalé snahy o legraci, parodií na žánrová klišé, ukrutných žánrových klišé, až po dost slaboduché vtípky. Pro samou palbu gagů se nějaké akce dočkáme až na konci, v lunaparku. Nicméně vše je podáváno náramně stylově, všichni britští agenti nosí buřinky, (anti)hrdina se střídavě odvolává na Jamese Bonda i Harryho Palmera. Při tom všem se však nejedná o žádnou levnou papundeklovou produkci, užijeme si kromě jiných míst i dobový Londýn či Benátky, k tom všemu slušný soundtrack

Jeden z těch eurospyů, kde se možná tvůrci snažili o nějakou vážnější notu – novinář vs. penězokazci. Nicméně ve výsledku nás zápletka vlastně nemusí zajímat, protože to, co si zaslouží chválu s příběhem nijak nesouvisí. Navíc novinář se zde od běžného superagenta se nijak moc neliší, takže klidně mohlo jít zase o nějaký paprsek smrti. Děj totiž slouží jen k tomu, aby se Jeff přesunul od jedné rvačky k druhé, z jednoho nočního klubu do druhého. A v těchto ohledech film rozhodně neselhává – akční scény jsou četné, ale i rozmanité, nápadité a tvrdé. Rovněž navštívené podniky se dramaticky liší – od malé taverny, přes diskotéku a noční kluby slušné i neslušné, stačí si vybrat. Ve výsledku: Nic světoborného, ale za shlédnutí stojí.

Tak já jsem ten „60's spy-fanoušek“ z předchozí recenze a rovnou můžu říct, že nebýt nepodstatného MacGuffinu, se špionským žánrem by film nic společného neměl (a jistě nejde o eurospy, nepije se tam whisky, ale jen vermut :D). Jde o detektivku, možná by se chtělo říct, že jde o detektivku z lepší společnosti. Příběh plyne sice jen pomalu, ale přece jen nepostrádá napětí. Naštěstí toho film nabízí více. Plusem jsou drobní zlodějíčci a jejich „příběh“, ve kterém nechybí vtip a zajímavá prostředí. Když už zmiňuji prostředí nelze nepochválit kolik toho vidíme z Říma, a to nejen „povinná“ slavná místa, ale i ta banálnější (a možná i to zajímavější). Pochvalu si zaslouží i soundtrack. Ve výsledku tak máme film, který sice nevzbudí nějaké nadšení, ale pokud jste správně naladěni, nudit se nebudete.

Film stejně rozverný jako jeho španělský název, lehounká komedie, která si něco bere z eurospy, něco z heistu a něco…kam asi zařadit souboj auta a bedny? Celé je to neuvěřitelná pitomost, ale pitomost oživená spoustou postav zábavných, sympatických i…těch jiných. Humor sice není kdovíjak chytrý, ale palba gagů je v podstatě konstantní, někdy překvapí, někdy se opírá o nějaké klišé, nicméně neklouže k trapnosti, která nejednou hrozí. A aby toho nebylo málo, Ibiza nabízí nekonečně mnoho krásných scenerií, v uličkách, na moři či v lesích a filmaři je těží, seč jen můžou. K tomu připočtěte slušné herecké obsazení (Daniela Bianchi nemůže nepotěšit) a krásný soundtrack.

Docela podařený eurospy. Příběh má sice své mouchy a je docela spletitý, nicméně smysl vcelku dává. Jde samozřejmě o vcelku běžný MacGuffin (nové palivo), ale všechno hemžení kolem něj je podáno docela zajímavě. Na film se navíc dobře dívá, ať už kvůli herečkám, nebo neokoukaným lokacím v Terstu. Docela mě bavily akční scény, které nepostrádaly nápad či vtip. Vlastně to jediné, co tento film kazí je neskutečně protivný soundtrack.

Ani jihoafričtí filmaři nebyli v polovině šedesátých let imunní vůči módě špionážních filmů, nicméně místo vlastního hledání bondovské formule se rozhodli pro remake noiru (omlouvá je, že v JAR museli více zdůrazňovat komunistickou hrozbu a k tomu se lehký eurospy moc nehodí). Příběh kapsáře, který jednoho dne ukradne peněženku, ve které je mikrofilm s tajnými plány, se dá zpracovat různě, například…nezajímavě. O tomto filmu hodně prozradí soundtrack, který je podařený a krásně stylový, jen až příliš často selhává při vytváření atmosféry, kterou spíš nabourává. K docela slušnému konci se musíme prokousat přes hodinu scén, které by byly určitě dobré, kdyby – kdyby někteří herci hráli, kdyby bylo lépe budované napětí atp. Jednu hvězdičku film dostává za prostředí, přece jen Kapské město jen tak ve filmech (zvláště té doby) nevidíme a tady si jej užijeme docela dost.

Případ IPCRESS. Kdysi mě uhranul film, uhranula mně i kniha. Teď tu máme seriál, který…a tady už je to složitější. Chtě nechtě se nabízí otázka, jak si poradil s příběhem. Lépe než film či hůře? Odpověď je, že si nejsem jistý. Seriál je mnohem konkrétnější. Zatímco v celé knižní sérii se jméno hrdiny nedozvíme, filmaři mu proto vymysleli „Harry Palmer“, nyní se dozvíme mnohem více a stačí na správném místě zapauzovat a vidíme v jeho spisech ještě více. V jednotlivých scénách vypadá seriál knize o něco bližší (celá část s jaderným testem) a řada z nich vypadá i lépe (ačkoli vybírat si mezi Soho a východním Berlínem…). Kamenem úrazu je ale celé to, KDO A PROČ. Tam se seriál vydal svou vlastní cestou a já nevím – smysl celé konspirační linky se mi vůbec nelíbil, ale vyloženě mě bavilo její rozplétání. The IPCRESS File je však i neskutečná pastva pro oči – jaro 1963 v něm přímo ožívá. Ulice, domy, oblečení, auta, nábytek bytů i kanceláří, technika i věci každodenní, luxus i bída, to vše je udělané s péčí a láskou. A taky zjevně s pořádným rozpočtem. Vyloženě mě pobavilo, že jako Bejrút té doby posloužil filmařům Split. Občasným divným úhlem kamery navíc složili hold svým předchůdcům z roku 1965. The IPCRESS File je seriál dost povídací, ale současně s docela vysokým tempem (vlastně se tam nikdy nemluví dlouho) a když už dojde na scénu akční, pak je vyloženě skvělá a až překvapivě nemilosrdná. A konečný verdikt? Zápletka ve mně budila rozpaky, ale současně mě bavila a ve výsledku se přiznám, že je to seriál, který jsme prostě chtěl, takže nemůžu jinak.

Stewart Granger se (nejspíš) vrací jako tajný agent (Geheimnis der drei Dschunken, Das (1965)), ale na rozdíl od předchozího filmu se nejedná o eurospy „německý“, ale tak nějak… „běžnější“. Místo dálnovýchodní exotiky jen zaprášený Jadran, i příběh je o něco horší a film vypadá levněji. Ale máme tady i velkou řadu výhod – přibylo humoru a přibylo akce, která vůbec není špatná. Navíc tu máme padoucha, který má na poměry žánru nevšední motivaci a k jejímu naplnění klášter s mnichy a zástupem pěkných dívek (jsou šedesátá léta…) i dalšími proprietami správného eurospy. K tomu přičtěme početný ansámbl osvědčených eurospy herců, dokonce se mihne i sestřička z Thunderballu. Ani zdaleka nejde o nějak mimořádně skvělý film, ale na poměry žánru rozhodně ujde.

Jeden z typicky německých eurospy filmů – slušný rozpočet, příběh má povahu detektivky (takže žádný superpadouch s vlastní jeskyní), na exotice se nešetří (Hongkongu si užijeme více než dost), šedesátkové stylovosti je pomálu a hrdina rozhodně není derivátem Jamese Bonda. Vlastně téměř naopak – dovolenou tráví tím, že popíjí doma a alkohol si vozí vláčkem. Něco takového by italské filmaře asi nenapadlo. Navíc neschází ani poskok, který měl být zřejmě komickou postavou (v německém stylu). Celé to však rámuje pěkný soundtrack a vlastně se na film pěkně dívá, takže si slušné hodnocení zaslouží.

Maskovaného (anti)hrdiny si sice moc neužijeme, přesto jde o docela zajímavé dílo. Film vypadá ukrutně lacině, naštěstí tvůrci servírují docela slušný příběh, který dopředu netlačí snaha o spektakulární akci, ale spíše kombinace plížení a dialogů s vcelku nápaditými vraždami padouchů (smrt toho hlavního považuji za jednu z nejnápaditějších a nejbrutálnějších v celém žánru). Několik scén má potenciál k označení za „stylové“, k dobrému patří i snaživá kamera a soundtrack, který sice nepotěší, ale ani neurazí. S pořádným rozpočtem by tohle byl vážně podařený film.