Isard

Špionážní seriál, který sice na začátku působí poněkud melodramaticky, ale celé to téma rodiny nakonec zapadne na své místo. Řekl bych, že by celé minisérii prospělo pár dílů navíc, některé potenciálně zajímavé nápady zůstaly pouze nakousnuté – např. zápas o post premiéra, nebo hlubší zkoumání vztahu Adama a Kary jako agenta a řídícího důstojníka. Nicméně bez odboček příběh příjemně plyne. I když už polovině lze uhodnout, jak to tehdy v Baku bylo, cesta k rozuzlení není přímá a baví až do konce. Navíc se na to pěkně dívá. Minisérie Treason sice nemá na to, aby se stala nějakou žánrovou klasikou, ale pokud máte rádi tyhle přiměřeně plynoucí britská špiodramata, rozhodně doporučuji.

Pěkná šedesátková špionážní komedie. Velkou pochvalu si zaslouží příběh, i přes všechnu legraci (a „legraci“) drží pohromadě až k překvapivému vyvrcholení. Zápletka se složkou s plány je taková mile starosvětská, ještě z dob, než začali filmová plátna plnit superagenti střižení podle bondovské formule. Těžší je to s humorem. Občasné groteskové vložky jsou podle mě zbytečné, protože opravdu vtipných scén je ve filmu více než dost, někdy prostě méně bývá více. Ve výsledku tady dostáváme krásně zábavný starosvětský eurospy.

Docela podařený eurospy a to trošku navzdory titulárnímu Dobrodruhovi. Tony je totiž frajer, který se prohání rudým sporťákem a nenechá na pokoji žádnou sukni. Ale zbytek filmu už není tak moc…italský. Předně je vidět slušný rozpočet, nicméně místo stylových vystoupení v nočních klubech, posedávání kolem hotelových bazénů či tlachání ve sterilních pokojích se dočkáme podařeného příběhu ve skvělých kulisách. Příběh šlape, drží pohromadě a směřuje odněkud někam, akce, humor i mluvení jsou dávkované přesně tak akorát. A i když tohle není ten europsy s padouchem v podzemní skrýši, gang záporáků je poměrně zajímavý, ale i Tony má k ruce podařené pomocníky a vlastně i celý jeho klub vidíme trestuhodně málo. Navíc k tomu Istanbul, který tvůrci těží, co to dá a navrch podařený soundtrack. Je jen škoda, že agentka Kenny (Sylva Koscina) má příliš málo prostoru. Dobrodruh z Istanbulu není eurospy, který vyrazí dech, ale rozhodně zabaví a nadchne.

Pěkná šedesátková špionská (nebo spíše kriminální) komedie. A ačkoli je Fathom parašutistka, drží se, třeba na rozdíl od Modesty Blaisové, docela při zemi. Nedostaneme žádné opulentní dílo, ale prostě pěkný film. Příběh se v souladu s dobovou logikou sem tam zašmodrchá, ale docela drží pohromadě a až do konce nevíme, kdo je padouch a kdo hrdina. Jižní Španělsko nabídne hezké kulisy, k tomu hraje příjemný soundtrack, neschází ani konverzační humor. Jenže tohle všechno může snadno ztratit na významu vedle Raquel Welchové, a to je asi to podstatné.

Takový běžný italský eurospy – nízký rozpočet a pár dobrých scén. Na žádný paprsek smrti nebylo, tak svět ohrožují tentokrát drogy. Jenže i když není film úplně špatný, mnoho toho nenabízí. Příběh nezaujme, ale aspoň není nijak překomplikovaný. Obě strany používají spoustu udělátek, za kterými je vidět dost nápadů, ale málo peněz. O zajímavém prostředí se rozhodně nedá mluvit, ale zase si můžeme užít hodně povedený soundtrack. Rvačky nenadchnou, ale zase jediná autohonička je na poměry žánru natočená hodně dobře.

Typický italský eurospy, chtělo by se říci. Typický zápletkou o zavražděném profesorovi a jeho ztraceném vynálezu, v tomto případě revolučním palivu. Typický také viditelně nízkým rozpočtem. A při tom nápady vidět byly – obchod s vycpanými zvířaty je příjemně bizarní, ale rvačka v cirkuse či vražda na závodech Formule 1 prostě mohly dopadnou lépe, originálněji. Příběh se spíš potácí a občasná záchrana tohoto problému – nadbytek akčních scén – se taky nějak nedostavuje.

Čistokrevný eurospy, kde je prostě všechno – dcera a asistent vynálezce paprsku smrti, po kterých musí pátrat agenti, kteří tak cestují na spoustu zajímavých míst (Ammán se jen tak nevidí, ale nechybí ani sklad obřích figurín), všichni mají fakt spoustu náramně šikovných udělátek – od skryté kamery v umělém oku až po velkou gilotinu ve dveřích. Do cesty se jim samozřejmě pletou sovětští agenti a všem dohromady navíc komplikují život čínští agenti. I přes občasné hlouposti jde však, překvapivě, o film s docela vážným tónem, schází humor a tvůrci se nesnaží ani servírovat nějakou stylovou extravaganci. On ostatně Brett Halsey není žádný Sean Connery, nebo Ray Danton. Protože má film hlavu a patu, vystačí si jen s menším množstvím akčních scén, které jsou zvládnuté dobře. V neposlední řadě pomáhá i to, že se tady pracovalo se slušným rozpočtem (takže Sověti mají docela povedené padoušské doupě). Paráda.

Náramně zajímavý film, kde „hrdina“ ukradne mrtvole zub a pak musí kličkovat mezi několika skupinami, které jej chtějí chytit. Nejde nicméně o nějakou samoúčelnou zašmodrchanost, protože nás čeká podařený příběh, ostatně onen zub není žádný MacGuffin, naopak má logiku, díky které mají postavy a postavičky nějakou motivaci. Díky tomu i spousta tvrdé a rychlé akce, kterou je film naplněný, není nijak samoúčelná. Navíc si bohatě užijeme Athén, od Akropole, až po mnohem prozaičtější místa. Podtrženo, sečteno, náramně podařené dílo.

Eurospy, který dokázal úspěšně smíchat dva styly – je to film vtipný, barevný (doslova), s padouchem, který chce zničit svět, ale taky je to film docela vážný a napínavý. Taková kombinace se v žánru vidí jen málokdy. Pochvalu zaslouží Ray Danton, který se pro role šedesátkových superagentů narodil, dokáže být vtipný, umí se prát, používat plejádu špionských udělátek a díky józe taky hodinu nedýchat. Příběh drží pohromadě, akční scény jsou náramně podařené, kamera hravá, bohatě si užijeme dobové Nizozemí a k tomu i povedený soundtrack. Eurospy jak má být.

Eurospy na kterém je vidět, že tvůrci neměli úplně hluboko do kapsy, o ambicích vypovídají i v žánru neobvyklé dvě dějové linky, které se ve správný okamžik protnou, ačkoli je to ve výsledku jen zbytečná komplikace. Příběh sám je příjemně solidní, takže nejdeme slepě od rvačky ke rvačce (což je dobře, protože akční scény nejsou kdovíjak podařené). Roger Browne je navíc v rolích agentů dostatečně osvědčený – dokáže prokouknout past, umí to s pistolí i pěstmi, navíc se ve white diner jacket prohání ve sporťáku. Výslednému dojmu prospívá i pár pěkných lokací či povedený soundtrack. Jenže všemu tomu podařenému pořád přece jen něco schází (soundtrack je povedený, ale ve spoustě scén podkres chybí; příběh je dobrý, ale je v něm pár zvláštních kliček atp.), přesto je Operace Poker hodně podařeným zástupcem žánru.