Adramelech

Film o dvou nesnesitelných harantech. Během prvních cca 15 minut jsem skoro čekal, že jejich otec popadne železnou tyč a umlátí kluky v naději, že jej případný soud s přihlédnutím k okolnostem osvobodí. Pak odejde za svými pracovními povinnostmi, když předtím požádá jejich starší sestru Lisu, postpubertální flundru, která ještě ve dvě hodiny odpoledne hnípá v posteli, aby na oba chlapce dohlédla. Ta mu to slíbí, ale pak se obrátí na druhý bok a pokračuje ve spánku, protože na mejdan vyráží až v šest, takže má ještě čas si odpočinout, aby na pařbu přišla svěží. A tady už začíná fantasy. Kluci hrají hru, která vynese celý barák do kosmu. Oni z toho jsou trochu přešlí a jdou to oznámit Lise. Plesk! „Mazej pryč!“ reaguje holka, která netuší, že se momentálně nachází tak blízko Saturnu, že by na něj díky jeho silné gravitaci mohla doplivnout. No a tak dále. Je to docela sranda. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu, v němž také figuruje reálně neexistující hra. - - - Sen o třech předmětech (v noci z 13. na 14. května 2017) - -  -     Čtu v novinách inzerát, že sběratel shání knihu Irdische Unsterblichkeit (Karl August Eckhardt, Výmar 1937). Výměnou nabízí „zajímavý a ojedinělý sběratelský předmět, nutno vidět“. Protože tuto publikaci vlastním a snad bych ji mohl i postrádat, zavolám mu a domluvíme si schůzku u něj doma. Na můj dotaz, co vlastně nabízí jako protihodnotu, odpoví, že toho má víc, ale že všechno je třeba vidět. V duchu zadoufám, že to nebudou nacistické relikvie, když s tím dělá takové tajnosti.      Přišel jsem k dotyčnému na návštěvu. On si prohlédne knihu a je potěšen jejím bezvadným stavem. Potom ukáže na stůl, kde leží tři předměty, a řekne, že si mohu jeden vybrat jako protihodnotu.      První je turistická mapa. Je podlepená plátnem a ohmataná. Evidentně kdysi musela být dost používaná. Staré mapy mě nezajímají, ale ze zvědavosti se podívám, jaký region tahle mapa zobrazuje. Koukám, že popisky jsou v angličtině a že je to mapa území, kde se odehrává děj Tolkienova Hobita. No to si nějaký Tolkienův fanoušek dal hodně práce. Jenomže mapa je profesionálně kartograficky zpracovaná (včetně vrstevnic) a není nakreslená ručně, nýbrž vytištěná. Člověk by na ní skoro čekal otisky hobitích tlapek, ale nejsou tam.      Další rarita je starý tisk z devatenáctého století: České a moravské lidové písně (František Sušil, Brno 1860). Jenomže Sušil snad české lidové písně nesbíral a žádnou takovou knihu nenapsal. Nahlédnu do obsahu: písně filosofické, písně mystické, písně obecně hermetické, písně magické, písně alchymické, písně astrologické. Tak to se sem muselo dostat jedině z nějaké paralelní reality.      Třetím předmětem je veliká plochá krabice. Muž z ní vytáhne něco, co je opravdu nutno vidět. Základnu tvoří asi pět centimetrů vysoká plechová bednička o rozměrech cca 70 x 100 centimetrů. Na ní je precizně postavený model nějakého náměstí vyzdobeného k oslavě prvního máje. Na boku krabice čtu: První máj 1951. Bohužel tam není uvedeno, kde se nachází vzor tohoto náměstí. Bude to nějaké menší město, které neznám. Zajímavá kuriozita, ale co s ní?      „Když se to zapne, tak to hraje a hejbou se tam figurky,“ řekne majitel a stiskne knoflík na boku bedničky. Vedle knoflíku se rozsvítí doutnavka a zazní budovatelská píseň. Vzápětí však zase ztichne. „Občas to vypadává, asi je tam někde uvolněný kontakt,“ poznamená chlápek a lehce bouchne pěstí do bedničky. Znovu se rozezní hudba a náměstí se počne zaplňovat lidmi. Na tribunu vylezou papaláši a začne prvomájový průvod. Lidé jdou, mávají, provolávají hesla a všichni vypadají jako živí. Naprosto nechápu, jak je to udělané. Nikde žádné kolejnice ani drátky. Patrně nějaká holografická projekce. „Trvá to hrozně dlouho,“ řekne chlápek a vypne přístroj. „Tak co si vyberete?“ Říkám, že chci tu maketu náměstí.      Doma začnu ten artefakt blíže zkoumat. Evidentně funguje na elektrický proud, ale nepřipojuje se na síť, takže tam někde musí být baterie. Nikde však nenacházím ani náznak toho, že by se předmět dal otevřít nebo rozšroubovat. Bednička je zhotovená ze silného nerezového plechu a jeví se nedobytná jak létající talíř. Jediné dva viditelné prvky na ní jsou ovládací knoflík a doutnavka. Ani žádný reproduktor tam není. Zapnu přístroj rozhodnut pustit si celý program.      Začátek je stejný a pak průvod pokračuje. Lidé vycházejí z jedné ulice a mizí v jiné ulici. Je patrné i perspektivní zkreslení. Co kdybych zkusil jednu figurku vytáhnout a zblízka si ji prohlédnul? Tak třeba tuhle dorostenku v modré svazácké košili... Jenže dovnitř nejde sáhnout. Ne že by tam byla nějaká neviditelná překážka, ale přesto to nejde. Sleduji průvod. Dojičky v něm ženou i několik krav s rekordní dojivostí, jak čtu na transparentech. A ty úžasné alegorické vozy! Na jednom z nich je nějaký úspěch lidově-demokratické společnosti symbolizovaný soptící sopkou, před jejíž lávou zděšeně prchají američtí imperialisté. Celkem jsem napočítal čtyřiadvacet budovatelských písní. Potom průvod skončil a přístroj se sám vypnul. Uvažuji, co jsem to vlastně viděl. Že by šlo o nějaký druh irdische Unsterblichkeit na způsob Morelova vynálezu?

Sladkobolný kýč s lehce homosexuálním podtextem určený sentimentálně založeným divákům. Na tak dlouhou stopáž je děj zcela minimální. Jedna hvězdička za záběry horské přírody. Kdyby filmoví tvůrci ze scénáře vyškrtli lidské herce a místo nich angažovali kamzíky, sviště, medvědy, orly nebo co já vím, co všechno v horách žije, tak by se na to koukalo mnohem líp. Uvítal bych též detailní záběry horské květeny, tzv. skalniček.

Filmy, které ukazují postavy v situacích, v nichž bych nikdy nechtěl být, pro mě mají zvláštní půvab. Mohu se těšit z toho, že sedím doma u počítače a nešplhám po skalách ani se nenacházím v podmořské jeskyni přimáčknutý kamenem o velikosti solidní náhrobní desky. Příroda umí být mrcha a kdo do ní leze, ten to někdy šeredně odskáče. Jedna potápěčka plave pro náhradní bombu se vzduchem a pro hever. Druhá, uvězněná pod šutrem, čeká na záchranu a aby se nenudila, pošťourá prstem kraba: „Jak se máš, mrňousi?“ „Ale jo, docela to ujde, zato ty tady asi brzo zhebneš, koruno tvorstva,“ odvětí korýš a odkráčí bokem. První potápečka mezitím na břehu zjistí, že skalní výklenek, kam si holky schovaly rezervní vzduchové bomby a další věci včetně klíčků od auta a mobilních telefonů, je zavalený kameny. Asi bylo nějaké menší zemětřeseníčko. Další dvě bomby jsou sice uložené v autě, ale kufr, kde by měl být hever, se jako naschvál zasekne... Dál už nechci nic prozrazovat a pouze poznamenávám, že je to docela napínavý film, který mimo jiné ilustruje pravidlo, že když se něco může podělat, tak se to taky podělá.

Se strašením se začalo hned na samém začátku filmu. Ještě před titulky se ukázal tento nápis: OBSAHUJE ZÁBĚRY TABÁKOVÝCH VÝROBKŮ. Tak jsem se lekl, že jsem musel film stopnout a jít si zakouřit, abych se uklidnil. Mimochodem, všimli jste si, že dříve meteorologové počasí předpovídali, kdežto dnes před ním vydávají výstrahy? V létě před horkem, v zimě před zimou a když má pršet, tak před deštěm. Vypadá to, že stát z nějakého důvodu potřebuje, aby občané byli co nejvystrašenější. A to ani nemluvím o tom, že ve videích rozmazávají dětem obličejíčky, zločincům ksichty, ženským kozy a porůznu varují před drastickými záběry. Je zde patrná snaha vychovat populaci k co největší psychické labilitě a k co nejmenší odolnosti vůči jevům, které život občas přináší. To mě děsí! – Jakžtakž udělané zpracování Kingovy povídky, jejíž děj je inspirovaný archetypálním dětským strachem z bubáka. Mě rodiče bubákem nikdy nestrašili, naopak bývali nesví z toho, co jim vykládám, že jsem viděl. Přišlo jim, že mám nějak moc bujnou a hodně morbidní fantazii. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se takové schopnosti říká second sight, ale brzy mi došlo, že se si mám některé věci nechávat pro sebe. Dnes by rodiče takového haranta hnali k dětskému psychologovi, tenkrát to však ještě nebylo v módě. Ve filmu je pikantní, že se v ohrožení bubákem ocitnou právě děti psychologa. Kingovou předností je, že dokáže vtisknout imaginárním příšerám punc reálnosti, předností filmových tvůrců je, že literární předlohu sice vysloveně nepokazili, ale že by se nějak zvlášť vytáhli, tak to se nevytáhli. Mám na mysli hlavně fenomén černé obrazovky, což ve své recenzi už konstatoval kolega Psychor. Říkám vám, filmaři, „tohle fakt není vtipný“.

S krásným 3D vizuálem nemám nejmenší problém. Za ten bych klidně dal pět hvězdiček. Samotný námět také vlastně není špatný: Již dospělá, devatenáctiletá Alenka utíká před nesympatickým troubou, za kterého ji chtějí provdat, znovu propadne králičí norou a v jistém smyslu prožije obdobu svých někdejších fantastických dětských dobrodružství. Postavičky i jejich charaktery v podstatě dost odpovídají Carrollově předloze, kterou se inspirovala scénáristka Woolvertonová, přičemž čerpala z obou dílů knihy, ale něco tu chybí, něco přebývá a něco je přejinačené. Z lingvisticky zajímavé básně o zabití strašlivého tlachapouda, kterou Alenka pouze četla, se zde stává významný dějetvorný prvek. Tlachapouda najednou zabíjí samotná Alenka! Docela scénáristku chápu. Protlačila do filmu politickou alegorii, kde pod průhlednými symboly zlé královny, oporou jejíž moci je tlachapoud, volá po nápravě prohnilého západního světa. Ne že bych s takovou ideou názorově nerezonoval, ale v Carrollově knize nic takového není. Jeho kniha je o něčem úplně jiném. Je to dílo skeptického filosofa napsané formou příběhu, jehož myšlenkou je poselství, že nic, ale vůbec nic nemá smysl. Přečti si, Woolvertonová, povídku The Sea Was Wet as Wet Could Be (Mokře, přemokře vlnil se mohutný mořský proud) od Gahana Wilsona, z ní to dobře pochopíš. Jistě, i mne děsí tlachapoud (v jiném překladu žvahlav; obojí od tlachat, žvanit), zde symbol politické korektnosti a dalších neomarxistických zrůdností, jimiž nás vrchnost oblbuje a pomocí nichž s námi manipuluje. Sdílím i obavu, že tento tlachapoud nás jednou zahubí, pokud včas nezlikvidujeme my jej, ale sem se toto téma zas až tolik nehodilo. Švankmajer ve filmu Něco z Alenky vystihl ducha Carrollovy knihy mnohem věrněji.

Filmová klasika, která je co do zábavnosti srovnatelná s Aloisem Jiráskem a co do myšlenkové hloubky s Paolem Coelhem.

Film přináší ponaučení, že před tím, než vyhodíme manželku z okna, je vhodné okno nejdřív otevřít. Pokud to člověk opomene učinit, může jej pak policie obtěžovat šťouravými dotazy. Melancholické psychologické krimi, na jedno shlédnutí určitě dobré.

Viděli jste někdy lézt ježka ze silnice na chodník? Relativně hladké kamenné obrubníky pro něj představují značnou překážku. Chytí se předními pacičkami, snaží se přitáhnout, ale často sklouzne. Když několikrát neuspěje, zkusí to o kousek dál v naději, že obrubník bude o něco nižší nebo že jeho povrch bude drsnější. Nakonec ale vždycky vyleze nahoru. Jednou jsem takhle s přítelkyní sledoval ježka, jak leze přes obrubník. Ona na pachtícího se tvora chvíli hleděla a pak řekla: „Víš koho mi připomíná? Tebe v posilovně.“ Tehdy mi bylo teprve padesát let a dostal jsem pošetilý nápad, že začnu posilovat. Z uvedeného plyne, že nepatřím k divákům, jimž je tento film určený.

Nevím, s čím byli východní Němci tolik nespokojení. Měli tam nudistické pláže, laciná lidová autíčka značky Trabant, také obchody byly lépe zásobené než u nás, třeba tam byl běžně k dostání mletý koriandr. V NDR vycházela spousta reedic či nových vydání klasických německých knih, např. v 70. letech vyšlo v Lipsku souborné vydání sebraných Paracelsových spisů (ed. Bernhard Aschner, poprvé tiskem Jena 1932). Dnes tam mají kapitalismus, Green deal, zemi prolezlou migranty, islámský terorismus a utéct není kam. Nicméně film byl napínavý a pěkně udělaný. Jaký je to pocit, když člověku slintá za patami tajná policie, si dobře pamatuji (z období socialismu, samozřejmě). „A co když se nám na Západě nebude líbit?“ ptá se klouček rodičů. Stejnou otázku jsem si kladl také, když jsem seděl ve Vindoboně s vystěhovaleckým pasem v kapse.

Výstižné komentáře: JASON_X, gadaulin, Arsenal83 a další. Pregnantně se ke Gretě vyjádřil i dětský psychiatr Matýs a pěkně to schytal:   https://zpravy.aktualne.cz/domaci/sef-detskych-psychiatru-matys-rezignoval-na-funkci-kvuli-svy/r~4ca21418e50a11e9b259ac1f6b220ee8/      https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/autismus-pas-psychiatrie-deti-jaroslav-matys.A191002_122304_domaci_linv     Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o jednorožci (v noci z 21. na 22. ledna 2020) - - -     Sleduji internetovou televizi Stream. Mluví se o tom, že na některých místech světa byl pozorován výskyt jednorožců. Několik takových zvířat bylo za účelem vědeckého výzkumu skutečně odchyceno. Záběry ukazují lov jednorožce. Ke zvířeti se blíží skupina specialistů. Jednorožec se nedá na útěk, nýbrž jim bojovně vyrazí vstříc. Vypadá trochu jako bílá koza, jenom z čela mu vybíhá ostrý roh opatřený šroubovicí. Jeden z mužů znehybní zvíře odchytovými kleštěmi, které tvorovi obemknou krk a díky dlouhým držákům brání tomu, aby svým rohem lovce zranil.      Dozvídáme se, že jedno ze zvířat si koupila Sorosova pravnučka. Jednorožec se prý dá snadno ochočit. Je přítulný, čistotný a lze jej chovat na zahradě. Aktivistka Greta by chtěla také jednoho, protože by z něj ráda učinila symbol ekologického hnutí, ale nemá dost peněz ani vlivu, aby si ho mohla pořídit. Domluvila se tedy aspoň s malou Sorosovou, že jí umožní, aby se mohla s jednorožcem nafilmovat.      Záběry ze zahrady milionářské vily. Sorosová a Greta, obě holky asi ve stejném věku, pózují s jednorožcem. Zvíře okusuje listí z nějakého keře. Greta ho hladí po hřbetě a zubí se na kameru. Tvor si to chvíli nechá líbit, pak poodběhne, načež se obloučkem skotačivě vrátí a s gustem píchne Gretu rohem do zadku.