Adramelech

Pozoruhodný a velmi výpravný film, které mimo jiné vybízí k zamyšlení nad tím, že jiné doby byly hnusné jiným způsobem než ta naše, i když podobným. Státní pokladna prázdná, ale válka se financovat musí a peníze na to je třeba vyždímat z poddaných. Lanthimos uchopil téma svým krásně ujetým způsobem, který naplno uplatnil ve filmu Špičák, což je laťka, již tento režisér podruhé asi už sotva překoná, stejně jako patrně nikdy nenatočí idylický a optimistický rodinný nebo romantický film. Jeho režisérský naturel je jiného druhu. Favoritka je historickým filmem, kde naprostá dekonstrukce reality nebyla možná a vlastně ani žádoucí, takže se zde Lanthimos trochu krotil, ale divák zvyklý na konvenčněji pojaté historické filmy i tak po shlédnutí tohoto filmového díla může pocítit potřebu otevřít láhev nějakého alkoholu, aby své dojmy lépe vstřebal. (Výstižný komentář: Malarkey.) V zásadě je to film o manipulátorských dvořanech a o jejich pletichách, o jejich usilování o získání vlivu, postavení, moci atd. Obecněji řečeno: je to film o lidské mentalitě resp. o jednom z jejích velmi charakteristických rysů, čili o tématu dost ošklivém. Přesto se na něj dívá dobře, byť nikoli snadno. Talentovaný umělec totiž dokáže udělat umění z čehokoliv. Možná mohla být kratší stopáž, ale historické velkofilmy se často točí delší. Všechny ty dekorace, kostýmy aj. jistě stály hromadu peněz, a proto se musí náležitě využít.

Neobvykle pojatý motiv cestování časem, v tomto případě do minulosti. Hodně ponurý film volnějšího tempa. Hybnou pákou děje je ekologická fikce, ale netřeba hned myslet na Grétu. Scénář se nějak vyfabulovat musí a jakákoli katastrofická budoucnost je uvěřitelnější než to, že by lidstvo čekaly zářné zítřky. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o výletu do minulosti (v noci z 20. na 21. listopadu 2020) - - -     Fyzikové konečně rozřešili otázku cestování časem včetně technické realizace a vznikly firmy, které začaly nabízet klientům výlety do minulosti. Protože však i drobná změna minulosti může mít velké a nepředvídatelné následky v budoucnosti, bylo třeba natvrdo nastavit mantinely, aby takové změny nebyly možné. Nikdo se přece nechce vrátit do ještě horší současnosti, než je ta, kterou dnes máme. V důsledku toho se šance prožít na takovém výletě nějaké dobrodružství omezila na možnost spatřit dobové reálie a „nasát ducha doby“. Počáteční zájem veřejnosti o výlety do minulosti rychle klesl téměř na nulu. Aby firmy nabízející tuto službu nezkrachovaly, zavedly se tyto výlety jako povinná součást výuky dějepisu na základních a středních školách.      Napadne mě, že bych také mohl podniknout jeden takový výlet, a navštívím příslušnou firmu. Referentka mi vysvětlí, že se jedná o výlety didaktické, které jsou spojené s určitými úkoly. No budiž. Nabízejí se destinace Rakousko-Uhersko, první republika, protektorát a éra socialismu, to všechno buď pro žáky základní nebo střední školy. Momentálně je však k dispozici pouze výlet do éry socialismu pro základní školy a výlet do doby Rakousko-Uherska pro střední školy. Ptám se, co to obnáší. Výlet pro základní školy je krátký. Žák má dojet metrem na stanici Mládežnická a v prodejně PNS má koupit časopis Mladý svět. Předtím si musí koupit jízdenku a správně ji v metru označit tak, jak se to dělávalo, když začalo jezdit metro. Trochu nuda. Výlet do časů c. k. monarchie je téměř celodenní. Úkolem studenta je prodávat v trafice tabákové výrobky. Časově je cesta situovaná do doby ke konci devatenáctého století, kdy byly současně v oběhu jak zlatky a krejcary, tak koruny a haléře. Taky nic moc, ale říkám, že to beru. Obdržím tabulku s údaji o vztazích mezi oběma měnami a jsem vyexpedován do minulosti.      Prodávám v trafice, mám samé drobné tržby, při tehdejších cenách tabákových výrobků tady asi zlatku za celý den neuvidím. Statečně přepočítávám koruny na krejcary a naopak a říkám si, že tohle těm dnešním harantům fakt přeji. Celý den si namáhat mozek a nemoct brouzdat po sociálních sítích, ti budou dlouho vzpomínat na to, jak úpěli za Rakouska. Někdo mi platí mincí o hodnotě dva a čtvrt krejcaru. Taková mince snad ani neexistovala. Asi drobná chyba v matrixu...

Když existuje elektrický úhoř, tato živá baterie z Jižní Ameriky, proč by nemohla existovat elektrická žena? Nepřekvapuje, že k tomuto evolučnímu skoku došlo právě v zemích třetího světa, kde jsou na tom ženy se svými právy pořád ještě velmi špatně. Asi je už přestalo bavit věčně chodit s hadrem na hlavě. Myšlenka je zajímavá, ale její filmové zpracování dost pokulhává. Další díly seriálu si rád odpustím.

Malá sonda do života v kapitalismu ve Velké Británii na počátku 20. let jedenadvacátého století. Podnikatelé okrádají stát krácením tržeb, případně kupují kradené věci a kšeftují s nimi. Mládež krade co se dá, násilí je na denním pořádku. Ten krade to a ten zas tohle, čímž vzniká zvláštní druh ekonomiky, který dokonce svým způsobem funguje. V takových poměrech se však může snadno přihodit, že zloděj okrade zloděje. Protože policie na svou práci rezignovala, musí si okradený najít svého zloděje sám. No a o tom je ten film. Kladu si otázku, jestli si to filmoví tvůrci kompletně vymysleli nebo jestli se ve filmu ukazuje ještě primitivní a hrubý předobraz NWO, kdy nikdo nebude nic vlastnit, nýbrž kdy všichni budeme všechno jenom sdílet. Přikládám záznam korespondujícího snu. - - - Sen o sdílení (v noci z 21. na 22. listopadu 2021) - - -     Nacházím se v bytě, který je kombinací mého někdejšího provizorního vídeňského bytu v Ospelgasse a mého současného pražského bytu. Je noc, spím na válendě, na vedlejší válendě spí Alice oděná v krátké noční košilce. Spíme však poněkud neklidně, protože momentálně mám pod hlavou její stehno. Najednou klapnou dveře od balkónu a do bytu vstoupí několik osob. Lupiči? Vrazi? Nehýbám se a doufám, že si nás nevšimnou. Alice, které se něco zdá, zavrní ze snu.      Osoby projdou pokojem do chodby a tam se přestanou chovat tiše. Slyším hlučný hovor, někdo dokonce teď v noci zapnul pračku. Vstanu a jdu to pořešit. Chodba je dlouhá a vchází se z ní do několika dalších pokojů obývaných osobami, s nimiž sdílím byt. Všichni ti lidé jsou mi matně povědomí, ale nevybavuji si jejich jména. Vytknu jim, že dělají v noci kravál, a že narušili mé soukromí, jelikož prošli mým pokojem. Jeden chlápek mi vykládá, že sdílené bydlení je dnes běžnou věcí. Asi to stále nechápu. Prý napíše o mém zpátečnictví kritický článek do českého vídeňského časopisu Jazyk. Napadne mě, že bych ho příležitostně mohl srazit elektromobilem, který, jak si uvědomím, s těmi kretény rovněž sdílím.      Pomyslím na to, že Alice se ještě v době daleko šťastnější, než je ta dnešní, bezděčně stala předobrazem budoucích pořádků. Ani ji nemohl žádný muž vlastnit, nýbrž ji mohl pouze sdílet.

Velmi dobrý námět na horor, zvláště když si člověk představí, že by ztráta schopnosti rozličovat obličeje postihla jeho. Sám si totiž tváře pamatuji dost špatně. Když jsem se před lety nastěhoval tam, kde bydlím, začal jsem postupně vnímat sousedy z ulice. Pěkná mladá děvčata jsem si zapamatoval hned a bez problémů jsem dokázal odlišit třeba brunetu s tetováním na lýtku od brunety s tetováním na paži. Později se mě hrubě dotklo, že i mladé holky jeví sklon stárnout, ale pokud tu některé z nich pořád bydlí, poznám je i změněné věkem. Ostatní sousedy různého stáří a pohlaví jsem si pamatoval podle jejich psů: babka s minichrtem (správně se tomu psu snad říká baset nebo tak nějak), pán s malým černým psem, paní s bílým chundelatým psem, magor s jezevčíkem... Jako poslední se mi vtiskly do paměti obličeje některých dalších osob, a to hlavně v rámci kategorií slušní lidé/šmejdi. Dodnes jsem nevzal na vědomí všechny, ale pokud mě někdo pozdraví, tak odpovím. Kromě toho se sousedé často mění: stěhují se nebo umírají, ať už přirozenou smrtí nebo sebevraždami. Zkrátka chci říci, že jsem s hlavní hrdinkou soucítil. Filmové zpracování je celkem slušné až na ten sentimentální a jaksi rozplizlý konec.

Film je pěkný, ale nemohu se ubránit dojmu, že tato satira na sovětské poměry zasazená do fantastického rámce nepatří k tomu nejlepšímu, co Bulgakov napsal. Jeho realistické romány se vyznačují větší uměleckou silou. – Ještě technická poznámka k letům na sabat. Aplikace sabatové masti má za následek vymístění astrálního těla a jeho nasměrování k zamýšlenému cíli. Let tedy probíhá v astrálním těle, zatímco hmotné tělo experimentátora leží doma v posteli. To, co při letu vidíme pod sebou, není samozřejmě žádná skutečná krajina, nýbrž její astrální zrcadlení. Zajímavá je v této souvislosti též úvaha o „rychlosti“ letu. Zuan delle Piatte, odsouzený na počátku 16. století v jednom z procesů, které tehdy probíhaly v Tridentsku, vypověděl, že tímto způsobem „za pět hodin obletěl svět“. (Údaj převzat z Carlo Ginzburg: Noční příběh, Praha 2003.) To by odpovídalo rychlosti zhruba 8000 kilometrů za hodinu. Podle mého názoru rychlost letu kolísá v závislosti na pozornosti, kterou cestovatel věnuje krajině, již vidí pod sebou: pokud si chce něco prohlédnout, je let mnohem pomalejší, nemá-li zájem sledovat, co se nachází dole, bývá let závratně rychlý. Pakliže experimentátora požitky spojené s letem nelákají a on chce být na místě „hned“, může mít krátký vjem úžasně rychlého letu či pádu kolmou temnou šachtou, přičemž nelze odhadnout, jestli se pohybuje směrem nahoru nebo dolů; tento vjem je provázen zvláštním charakteristickým svištivě zvonivým zvukem. To, že se Markétka při letu příšerně courala a letěla hrozně nízko, může souviset s tím, že takto cestovala poprvé a navíc pouze v rámci Moskvy, takže si to asi chtěla užít. Na Blocksberg, kde se čarodějnické srazy tradičně konají, by se z Moskvy tímto způsobem hrabala hodně dlouho. Blíže k tématu viz známý klasický pramen: J. Praetorius: Blockes-Berges Verrichtung oder ausführlicher geografischer Bericht, Lipsko 1668.

Marně přemýšlím, co by tento film měl či mohl sdělit českému divákovi. USA – náš vzor! Ne, to nebude ono. Druhá věc, která mi vytanula na mysli, je to, že v ČR žije málo černošek, což omezuje sexuální obzory českých mužů, ale na to jsem si už stěžoval v nějaké jiné recenzi. Pak se mi ještě vybavilo, jak mi jeden kamarád onehdy vyprávěl, že natrefil v bordelu na jasnozřivou černošku původem z Ghany, jenomže to s tím filmem zas až tolik nesouvisí, tak to tady nebudu rozvádět. Prostě mi ten film nějak nesedl, to je celé.

Zastávám názor, že každý umělec by se měl nějak vypořádat s faustovským tématem. Mnozí to ostatně učinili. Základním pramenem je lidová legenda, kterou v roce 1587 vydal frankfurtský tiskař Johann Spiess. Na této kanavě už vyšívalo mnoho tvůrčích osobností, nejelegantnějším stehem J. W. Goethe a hned po něm Ch. Marlowe. Z filmových zpracování nejvýše hodnotím Švankmajerovu volnou parafrázi Lekce Faust. Filmové pojetí Alexandra Sokurova se mi moc nelíbilo, čímž nemá být řečeno, že ten film je špatný. Rozhodně má úchvatný vizuál; něco tak ponurého se vídá jen zřídka. Co se obsahu týká, míchá Sokurov v lidském nevědomí lžící psychoanalýzy a vytahuje na světlo bahýnko nabrané pěkně ode dna. Na můj vkus je však děj příliš civilní a (s výjimkou scény s homunkulem) málo magický. Přikládám záznam jednoho mého snu s faustovským motivem. - - - Sen o klíčence (v noci z 12. na 13. listopadu 2021) - - -     Seznámil jsem se v antikvariátě s jedním starým pánem. Je to bibliofil, který sbírá různá vydání Goethova Fausta včetně předmětů, které se nějak vztahují k Faustově památce. Bavíme se o tom, že Koberovo vydání Kolárova překladu Fausta vyšlo v různých nakladatelských vazbách a že i původní brože mají různé obálky. Rok vydání nakladatel bohužel neuváděl. Kolárova předmluva má vročení 1863. Muž říká, že Kober vydal několik dotisků, pokaždé s jinými obálkami. Popisuji, jakou obálku má výtisk, který vlastním.      Bibliofil mě pozval, abych si prohlédnul jeho sbírku. Vytáhne z police jedno Koberovo vydání a ukáže mi obálku: „Asi budete mít tohle, že?“ Přikývnu. Prohlédnu si ještě řádku různých luxusně vázaných a krásně ilustrovaných edic Fausta, vesměs v němčině. Posléze dojde na artefakty od pamětních medailí s Faustovou podobiznou až po figurky z míšeňského porcelánu. A nakonec zlatý hřeb. Muž mi ukáže koženou klíčenku s uzávěrem na zip zhotovenou u příležitosti třístého výročí Faustovy smrti, tedy v roce 1840. Na jedné straně je vyražena Faustova podobizna a letopočty jeho narození a úmrtí, na druhé straně čteme jméno německého výrobce a rok zhotovení předmětu. Otevřu klíčenku. Vevnitř se nacházejí – připevněné ke stěnám – dvě krásně vypracované figurky z různobarevně nalakované kůže. Jedna znázorňuje Fausta, druhá Mefistofiela. Nahoře nad nimi je umístěné poutko na klíče. Všechno je krásně zachovalé, klíčenku evidentně nikdo nikdy nepoužíval. Pousměji se a řeknu, až to asi bude falzum. Zdrhovadla se objevila až někdy za první světové války, v roce 1840 ještě neexistovala. „To vím taky,“ opáčí muž, „ale to nic nemění na tom, že tento předmět je pravý.“      Dochoval se totiž dopis prvního majitele tohoto předmětu, který jej koupil od výrobce. Jeden sběratel faustovských památek informuje druhého sběratele faustovských památek o unikátním přírůstky do sbírky. Bibliofil mi ukáže dopis psaný kurentem, k němuž je naštěstí přiložen strojopisný německý přepis v latince. Nejzajímavější jsou zprávy o výrobci, německém brašnáři, který praktikoval magii podle faustovských žaltářů. Když z náhlého popudu mysli začal pracovat na klíčence, ukázal mu Mefistofiel v astrálu princip zdrhovadla. Pisatel dopisu tento princip vysvětluje a naivně poznamenává, že brána pekelná se asi zavírá na Reißverschluss.      Zkusím se nad tím předmětem zamyslet. Postava Fausta a Mefistofiela jsou v klíčence stěsnané v relativně malém prostoru. To by mohlo znamenat, že magik, který uzavře pakt, přejde po své smrti do duchovy sféry a je duchem jaksi přivtělen. Ne sice na věčné časy, jak se někdy tvrdí, ale až do své příští inkarnace, která v takovém případě však může být velmi vzdálená. Poutko na klíče symbolizuje pouto mezi oběma smluvními stranami. Záhadou je, proč brašnář neuplatnil princip zdrhovadla při výrobě svých produktů. O tašky na zip nebo s kapsami na zip by tehdejší zákazníci jistě měli zájem. Patrně půjde o nějaký Mefistofielův vzkaz budoucím generacím okultistů. Pomyslím na to, že bych tu klíčenku chtěl vlastnit. „Ne, to byste nechtěl. Věřte mi, že to byste fakt nechtěl,“ řekne bibliofil jako kdyby zachytil moji myšlenku.

Psychologický film zabalený do pozlátka sci-fi. Pekelná nuda, ucourané tempo, příšerně dlouhá stopáž a hlavně kecy, kecy, kecy. Co je špatného na tom, jestli jsme ve známém vesmíru sami? Sice nebude žádná zábava, ale ani žádné problémy, které by v případě existence nějakých blízkých sousedů byly mnohem pravděpodobnější.

Romantický konverzační film. Pro mě docela nuda. Nejlepší scéna byla ta, jak chlápek s ženskou hráli stolní tenis, ale dělalo jim problém trefit se do míčku, protože oba byli sjetí hašišem.