Adramelech

Sladkobolný kýč s lehce homosexuálním podtextem určený sentimentálně založeným divákům. Na tak dlouhou stopáž je děj zcela minimální. Jedna hvězdička za záběry horské přírody. Kdyby filmoví tvůrci ze scénáře vyškrtli lidské herce a místo nich angažovali kamzíky, sviště, medvědy, orly nebo co já vím, co všechno v horách žije, tak by se na to koukalo mnohem líp. Uvítal bych též detailní záběry horské květeny, tzv. skalniček.

Filmy, které ukazují postavy v situacích, v nichž bych nikdy nechtěl být, pro mě mají zvláštní půvab. Mohu se těšit z toho, že sedím doma u počítače a nešplhám po skalách ani se nenacházím v podmořské jeskyni přimáčknutý kamenem o velikosti solidní náhrobní desky. Příroda umí být mrcha a kdo do ní leze, ten to někdy šeredně odskáče. Jedna potápěčka plave pro náhradní bombu se vzduchem a pro hever. Druhá, uvězněná pod šutrem, čeká na záchranu a aby se nenudila, pošťourá prstem kraba: „Jak se máš, mrňousi?“ „Ale jo, docela to ujde, zato ty tady asi brzo zhebneš, koruno tvorstva,“ odvětí korýš a odkráčí bokem. První potápečka mezitím na břehu zjistí, že skalní výklenek, kam si holky schovaly rezervní vzduchové bomby a další věci včetně klíčků od auta a mobilních telefonů, je zavalený kameny. Asi bylo nějaké menší zemětřeseníčko. Další dvě bomby jsou sice uložené v autě, ale kufr, kde by měl být hever, se jako naschvál zasekne... Dál už nechci nic prozrazovat a pouze poznamenávám, že je to docela napínavý film, který mimo jiné ilustruje pravidlo, že když se něco může podělat, tak se to taky podělá.

Se strašením se začalo hned na samém začátku filmu. Ještě před titulky se ukázal tento nápis: OBSAHUJE ZÁBĚRY TABÁKOVÝCH VÝROBKŮ. Tak jsem se lekl, že jsem musel film stopnout a jít si zakouřit, abych se uklidnil. Mimochodem, všimli jste si, že dříve meteorologové počasí předpovídali, kdežto dnes před ním vydávají výstrahy? V létě před horkem, v zimě před zimou a když má pršet, tak před deštěm. Vypadá to, že stát z nějakého důvodu potřebuje, aby občané byli co nejvystrašenější. A to ani nemluvím o tom, že ve videích rozmazávají dětem obličejíčky, zločincům ksichty, ženským kozy a porůznu varují před drastickými záběry. Je zde patrná snaha vychovat populaci k co největší psychické labilitě a k co nejmenší odolnosti vůči jevům, které život občas přináší. To mě děsí! – Jakžtakž udělané zpracování Kingovy povídky, jejíž děj je inspirovaný archetypálním dětským strachem z bubáka. Mě rodiče bubákem nikdy nestrašili, naopak bývali nesví z toho, co jim vykládám, že jsem viděl. Přišlo jim, že mám nějak moc bujnou a hodně morbidní fantazii. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se takové schopnosti říká second sight, ale brzy mi došlo, že se si mám některé věci nechávat pro sebe. Dnes by rodiče takového haranta hnali k dětskému psychologovi, tenkrát to však ještě nebylo v módě. Ve filmu je pikantní, že se v ohrožení bubákem ocitnou právě děti psychologa. Kingovou předností je, že dokáže vtisknout imaginárním příšerám punc reálnosti, předností filmových tvůrců je, že literární předlohu sice vysloveně nepokazili, ale že by se nějak zvlášť vytáhli, tak to se nevytáhli. Mám na mysli hlavně fenomén černé obrazovky, což ve své recenzi už konstatoval kolega Psychor. Říkám vám, filmaři, „tohle fakt není vtipný“.

S krásným 3D vizuálem nemám nejmenší problém. Za ten bych klidně dal pět hvězdiček. Samotný námět také vlastně není špatný: Již dospělá, devatenáctiletá Alenka utíká před nesympatickým troubou, za kterého ji chtějí provdat, znovu propadne králičí norou a v jistém smyslu prožije obdobu svých někdejších fantastických dětských dobrodružství. Postavičky i jejich charaktery v podstatě dost odpovídají Carrollově předloze, kterou se inspirovala scénáristka Woolvertonová, přičemž čerpala z obou dílů knihy, ale něco tu chybí, něco přebývá a něco je přejinačené. Z lingvisticky zajímavé básně o zabití strašlivého tlachapouda, kterou Alenka pouze četla, se zde stává významný dějetvorný prvek. Tlachapouda najednou zabíjí samotná Alenka! Docela scénáristku chápu. Protlačila do filmu politickou alegorii, kde pod průhlednými symboly zlé královny, oporou jejíž moci je tlachapoud, volá po nápravě prohnilého západního světa. Ne že bych s takovou ideou názorově nerezonoval, ale v Carrollově knize nic takového není. Jeho kniha je o něčem úplně jiném. Je to dílo skeptického filosofa napsané formou příběhu, jehož myšlenkou je poselství, že nic, ale vůbec nic nemá smysl. Přečti si, Woolvertonová, povídku The Sea Was Wet as Wet Could Be (Mokře, přemokře vlnil se mohutný mořský proud) od Gahana Wilsona, z ní to dobře pochopíš. Jistě, i mne děsí tlachapoud (v jiném překladu žvahlav; obojí od tlachat, žvanit), zde symbol politické korektnosti a dalších neomarxistických zrůdností, jimiž nás vrchnost oblbuje a pomocí nichž s námi manipuluje. Sdílím i obavu, že tento tlachapoud nás jednou zahubí, pokud včas nezlikvidujeme my jej, ale sem se toto téma zas až tolik nehodilo. Švankmajer ve filmu Něco z Alenky vystihl ducha Carrollovy knihy mnohem věrněji.

Filmová klasika, která je co do zábavnosti srovnatelná s Aloisem Jiráskem a co do myšlenkové hloubky s Paolem Coelhem.

Film přináší ponaučení, že před tím, než vyhodíme manželku z okna, je vhodné okno nejdřív otevřít. Pokud to člověk opomene učinit, může jej pak policie obtěžovat šťouravými dotazy. Melancholické psychologické krimi, na jedno shlédnutí určitě dobré.

Viděli jste někdy lézt ježka ze silnice na chodník? Relativně hladké kamenné obrubníky pro něj představují značnou překážku. Chytí se předními pacičkami, snaží se přitáhnout, ale často sklouzne. Když několikrát neuspěje, zkusí to o kousek dál v naději, že obrubník bude o něco nižší nebo že jeho povrch bude drsnější. Nakonec ale vždycky vyleze nahoru. Jednou jsem takhle s přítelkyní sledoval ježka, jak leze přes obrubník. Ona na pachtícího se tvora chvíli hleděla a pak řekla: „Víš koho mi připomíná? Tebe v posilovně.“ Tehdy mi bylo teprve padesát let a dostal jsem pošetilý nápad, že začnu posilovat. Z uvedeného plyne, že nepatřím k divákům, jimž je tento film určený.

Nevím, s čím byli východní Němci tolik nespokojení. Měli tam nudistické pláže, laciná lidová autíčka značky Trabant, také obchody byly lépe zásobené než u nás, třeba tam byl běžně k dostání mletý koriandr. V NDR vycházela spousta reedic či nových vydání klasických německých knih, např. v 70. letech vyšlo v Lipsku souborné vydání sebraných Paracelsových spisů (ed. Bernhard Aschner, poprvé tiskem Jena 1932). Dnes tam mají kapitalismus, Green deal, zemi prolezlou migranty, islámský terorismus a utéct není kam. Nicméně film byl napínavý a pěkně udělaný. Jaký je to pocit, když člověku slintá za patami tajná policie, si dobře pamatuji (z období socialismu, samozřejmě). „A co když se nám na Západě nebude líbit?“ ptá se klouček rodičů. Stejnou otázku jsem si kladl také, když jsem seděl ve Vindoboně s vystěhovaleckým pasem v kapse.

Výstižné komentáře: JASON_X, gadaulin, Arsenal83 a další. Pregnantně se ke Gretě vyjádřil i dětský psychiatr Matýs a pěkně to schytal:   https://zpravy.aktualne.cz/domaci/sef-detskych-psychiatru-matys-rezignoval-na-funkci-kvuli-svy/r~4ca21418e50a11e9b259ac1f6b220ee8/      https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/autismus-pas-psychiatrie-deti-jaroslav-matys.A191002_122304_domaci_linv     Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o jednorožci (v noci z 21. na 22. ledna 2020) - - -     Sleduji internetovou televizi Stream. Mluví se o tom, že na některých místech světa byl pozorován výskyt jednorožců. Několik takových zvířat bylo za účelem vědeckého výzkumu skutečně odchyceno. Záběry ukazují lov jednorožce. Ke zvířeti se blíží skupina specialistů. Jednorožec se nedá na útěk, nýbrž jim bojovně vyrazí vstříc. Vypadá trochu jako bílá koza, jenom z čela mu vybíhá ostrý roh opatřený šroubovicí. Jeden z mužů znehybní zvíře odchytovými kleštěmi, které tvorovi obemknou krk a díky dlouhým držákům brání tomu, aby svým rohem lovce zranil.      Dozvídáme se, že jedno ze zvířat si koupila Sorosova pravnučka. Jednorožec se prý dá snadno ochočit. Je přítulný, čistotný a lze jej chovat na zahradě. Aktivistka Greta by chtěla také jednoho, protože by z něj ráda učinila symbol ekologického hnutí, ale nemá dost peněz ani vlivu, aby si ho mohla pořídit. Domluvila se tedy aspoň s malou Sorosovou, že jí umožní, aby se mohla s jednorožcem nafilmovat.      Záběry ze zahrady milionářské vily. Sorosová a Greta, obě holky asi ve stejném věku, pózují s jednorožcem. Zvíře okusuje listí z nějakého keře. Greta ho hladí po hřbetě a zubí se na kameru. Tvor si to chvíli nechá líbit, pak poodběhne, načež se obloučkem skotačivě vrátí a s gustem píchne Gretu rohem do zadku.

Z filmu je patrné, že Francouzům se problémy s menšinami už začínají vymykat z rukou. To, co tam vidíme, je kulturní obohacení Evropy v praxi. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o francouzské malířce (v noci ze 27. na 28. listopadu 2017) - - -     Ve Francii zvítězili ve volbách muslimové a republika pomalu transformuje v chalifát. Výtvarník Marek V. mi navrhnul, jestli bych s ním nechtěl jet do Paříže. Účelem cesty je setkání s jednou francouzskou malířkou českého původu; je to dcera slavné surrealistky Toyen. Měli bychom do Čech propašovat nějaké její dílo.      Ptám se, jestli to není nebezpečné. Marek říká, že nám snad nic nehrozí. Ani v Německu se po Hitlerově nástupu k moci poměry nezměnily přes noc, takže Židé s českým pasem tam mohli svobodně přijet a hlavně i odjet. Podobně dnes mohou nevěřící psi s českým pasem zatím ještě relativně bezpečně cestovat do Francie. Bylo by ovšem lepší, kdybychom jeli dva.      Jsme v Paříži. Vedle francouzských nápisů je už leckde vidět arabštinu. Schůzku s malířkou máme na české ambasádě. Výtvarnice je asi čtyřicetiletá žena, která se skutečně trochu podobá Toyen. Mluví lámanou češtinou se silným francouzským přízvukem. Marek na ni spustí francouzsky, ale potom kvůli mně zase přejdou do češtiny. Nicméně jsem vyrozuměl, že výtvarnice hovořila o tom, že je pronásledovaná. Zeptám se jí, proč neemigruje. Vysvětlí, že je trestně stíhaná kvůli obchodování se zakázanými minerály a že nesmí opustit Paříž. Opravdu si koupila malé množství nějakého minerálu, z nějž podle starého receptu namíchala olejovou barvu. Vůbec netušila, že islám používání tohoto minerálu zakazuje. Je to zjevně vykonstruované obvinění.      Výtvarnice říká, že prakticky všechna svá díla už stačila propašovat do ciziny včetně originálu rozsáhlého grafického cyklu. Ten však vyšel i tiskem a ona by ráda jeden z kusů poslala do Čech. Většina nákladu byla konfiskovaná a zničená. Žena vytáhne z tašky tlustý sešit tištěný na krásném papíru. Se zájmem v něm listujeme. Výtvarně je to tak trochu jako William Blake a také motivy jsou biblické. Vyobrazení jsou doprovázená textem, jemuž bohužel nerozumím.      Ptám se, co proti ní muslimové mají. „Třeba tohle,“ řekne žena a nalistuje jedno vyobrazení, které ukazuje potopu světa: Noe v arše se svou rodinou a se zvířaty. Jeden Noemův syn souloží s kozou. Noe na něj něco křičí (francouzská popiska) a syn mu odpovídá (arabská popiska).      Přichází pracovník ambasády a oznamuje nám, že před budovou postávají islámské milice. Měli bychom ve vlastním zájmu urychleně ukončit schůzku a odejít zadním vchodem. Nenecháme se dvakrát pobízet, sbalíme sešit a mizíme. „Stejně to tady asi brzy budeme muset zavřít,“ poznamená diplomat.