Malarkey

Bábě přijedou spolužačky ze školy, ona si je nakravrtýruje do penzionu, aby z nich něco vytřískala a pak se báby vožerou a řeknou si hromadu zlejch vět. No a celá tahle pařba končí smrtí jedné z nich. Ben je navíc zoufalej, protože musí spát v kanceláři a ještě zpovídat báby, který si nepamatují ani to, kdy si došly na záchod. Parádní odpočinková záležitost a opět díl, ve kterém je všechno, co klasický Big Ben nabízí.

Přiznám se, že jsem ostuda a nečetl jsem jak knihu, tak neviděl ani původní film se Seanem Connerym. Myslím si ale, že i proto tento osmidílný seriál hodnotím právě čtyřmi hvězdami. Herci tu jsou totiž na svém místě - především John Turturro. Námět je to také skvostný a podobné náměty mi ve filmech poslední léta strašně chybí. Asi se dokopu k tomu přečíst si knihu. Ta středověká atmosféra kláštera je tu prostě parádní. Je pravda, že na osmidílný seriál se to tu místy dost natahuje, ale na druhou stranu...já si to vyšetřování v klášteře opravdu užíval. Překrásné záběry na klášter, okolí, nádech středověku, který když se povede, tak nemá chybu a námět si pozornost rozhodně zaslouží.

Není na škodu občas vidět vánoční film, který na téma jde trošku z opačné stránky věci. Často to můžou být skvělé zážitky. Ne ale úplně u tohoto filmu, leč náběh by měl. V jakém jiném vánočním filmu Vám totiž míří snajpr na dítě uprostřed nějaké tepelné elektrárny. Pak už je to ale série smutných příběhů, které se ve výsledku mají protnout. A přiznám se, že to protnutí bych čekal zajímavější. Navíc bych čekal i trošku více té naděje, když tu jsou Vánoce a ne zrovna nostalgii a smutek.

Vincent Cassel se v roli Paula Gauguina vysloveně našel. Celý ten film ale představuje kus jeho života v Pacifiku, kde ani krásy Tahiti nevynahradí to zoufalství, zmar a depresi, která z filmu vycházela.

Hlavním tématem je smrt v okolí plastické chirurgie, vedlejším tématem je reklama na penzion Rézi s Benem v hlavní roli. Odpočinul jsem si, nasmál jsem se a navíc se v tomto díle objevilo i pár hororových prvků, které bych tady za normálních okolností teda vůbec nečekal.

Vypadá to jako standardní duchařina, na kterou je každej pod návalem současných hororů zvyklej...no a dostanete divadelní hru. Místy dobré nápady, navíc hodně teatrální. Když už Vás to ale přestane bavit, tak Vám to konečně něco i zodpoví a trošku si to s Vámi pohraje. Zajímavý kousek.

Nebojím se říct, že Španělé v tomto filmu geniálně vystavěli námět založený na jedné vraždě. Režisér si s Vámi hraje. Nechá Vám hlavním podezřelým odvyprávět celý příběh, aby Vám do toho vhodil myšlenky druhého podezřelého. Když už jste docela na kaši, tak ani právnička na tématu nenechá nit suchou. No a když už budete zapomínat dýchat a Váš tep bude nepravidelný, tak Vás odzbrojí závěr, který je jeden z těch, na které jen tak nezapomenete. Nevím jak ostatní diváci, ale u mě se Contratiempo dostalo do seznamu těch nejlepších thrillerů, které jsem kdy viděl. Klobouk dolů před tvůrci.

Moc pěkný příběh. Na úkor české distribuce jsem překvapen, že je tak opomíjen. Jacob Tremblay totiž naprosto parádně hraje kluka, který se vzhlédl v Mongolsku. Není to ale jenom chvilkový záchvat, jako spíš fakt, že v předchozím životě byl nejspíš součástí komunity v nějaké mongolské jurtě uprostřed místní stepy. K tomu přičtěte nějaké ty rodinné démony a máte o nádherný filmařský zážitek z neotřelého prostředí zaděláno.

Statisticky Island na úkor počtu obyvatel vytváří snad největší množství filmů v Evropě, které jsou navíc celosvětově na různých festivalech vidět. Jednak to bude asi prostředím a jednak určitě i lidmi, kteří obecně hodně inklinují ke kultuře. Oboje režisér Hlynur Pálmason využil na maximum. Dlouhé vyprávění a záběry mnohdy vytváří obrovský filmový zážitek, kde například sledujete, jak se kutálí ze srázu kámen nebo pozorujete přestavbu jedné stavby z jednoho kamerového úhlu napříč všemi ročními obdobími. Ty záběry jsou prostě nádherné. Sledujete tu suchozem bez špetky stromu, mlhu, která pohlcuje ty nekonečně dlouhé špičaté skály a nevím jak vy, ale ve mně to vyvolává absolutní klid. Na rozdíl od Ingvara Sigurðssona, který ve mně vyvolával spíš neklid. Možná i proto byl tak excelentní. Málomluvnou postavou zapříčinil, že mluvilo hlavně jeho tělo a především oči. Skoro bych se to nebál nazvat novým stylem herectví. Obrovský zážitek, na Island vlastně typický. Nicméně zde více o krajině, než o dialozích a proto je třeba se na něj patřičně připravit.

Baltasar Kormákur je s přírodou neodmyslitelně spjatý. Na takřka každý jeho film má příroda nějaký vliv a nejinak to je i v případě tohoto filmu. Hluboko je o krásné, byť nesmírně drsné, islandské přírodě a vypráví příběh, který se opravdu stal, leč mu dosud nikdo nedokáže uvěřit. Příběh člověka, kterého perfektně hraje Ólafur Darri Ólafsson, a který přežil vlastní smrt. Místy je to hodně temné, nic není vidět a koukáte spíš do černoty, než abyste něco viděli. Navíc hlavní postava si hodně povídá s racky, a kdekdo by si mohl říct, že je to bláznovství a zfušovaná zfilmařina. Jelikož už ale za ty léta vím, že Islanďané mají lásku k přírodě silně zakořeněnou (až na ty sežraný papuchálky), tak pro to mám pochopení a musím říct, že mi všechno totálně sedlo. Člověk je tvor nepředvidatelný, za jakýchkoliv okolností.