Malarkey

Typický představitel české romantické komedie, která je navíc nevtipná a zkrátka nepovedená. Po shlédnutí vlastně ani nevíte, co bylo jádro pudla a na co že jste to vlastně koukali. Navíc mě tu dost drala Jana Bernášková, u které nejsem vůbec přesvědčenej, že umí hrát. Ve všech ohledech situační děs, které snad ani nemůže nikdo myslet vážně.

Přesně dle očekávání. Další řecká weird záležitost, která je ale nejenom weird, ale zároveň i silně filmová. Především svými záběry. Například tím, jak režisér naklápí kameru. Cítil jsem z toho inspiraci u Karla Zemana a Wese Andersona. No a do toho dokonalá Emma Stone, která si tu roli tady užila tak, jako snad nikdy jinou. Oskara má jednoznačně oprávněně. Ve výsledku se tedy jedná o velký filmový zážitek, film s přesahem a hlavně kousek, který připomíná, že filmová kinematografie vždycky měla diváka udivovat, překvapovat a bavit. A Chudáčci to přes svojí epickou divnost (která může být důvodem udělení/neudělení páté hvězdy) ovládají na výbornou.

Příběh o belgickém Ivanovi Jonákovi. Co víc dodat? Neuvěřitelné vyprávění kluka, který se svojí chytrostí a lásce k dobové miss Belgie dostal do povědomí snad celé Belgie svým hudebním klubem Zillion a s ním spojeným neskutečným byznysem. Natočeno stylově, blockbusterově, což mě hodně bavilo. Nejzásadnější je ale pro mě soundtrack, který pracuje s dobovými top trance fláky přelomu tisíciletí. Takže pokud máte rádi trance, neváhejte. Tolik, kolik je ho tady, bylo naposled snad v Klubu sráčů. A navíc ty melodie s tím námětem mnohdy perfektně fungují.

Když si film pustíte s pocitem, že hru Gran Turismo znáte a tak tušíte nějaký na stopadesátý pokus průměrně zpracovaný herní příběh, můžete dojít k poměrně solidnímu osvícení. Já jsem popravdě netušil, o čem film je, a pak jsem byl velice mile překvapen tím, jak to tu tvůrci pojali. V podstatě totiž odvyprávěli příběh podle skutečné události. No a jelikož se režie ujal Neil Blomkamp, pojal to velice efektivně, nápaditě a poutavě.

Třetí série Pomalých koňů překvapivě rozjíždí souboj agentů přímo v rámci MI5, kde dvě hlavy jdou těžce proti sobě a rozjitřují zlo. Opět naprosto luxusní špionská záležitost s tím bonusem, že tady se divák dočká i poměrně solidního množství parádní akce.

Aquaman čerpá z toho, že ho hraje Jason Momoa. Ten by i v průseru byl dobrej. Ale tady to není úplně průser, jen to prostředí je natolik neuvěřitelné, že to bez absolutního digitálu prostě zfilmovat nezvládnete. A tak i když je film v pohodě a místy i docela vtipný, dochází tu k tomu, že tak trošku tou umělotinou přichází o filmařského ducha, který z filmu dělal zážitek a tak je to spíš rutina.

Třetí seriál do party producentů Toma Hanksa a Stevene Spielberga si v rámci 2. světové války vzal na paškál americké letectvo. A ne, nechci srovnávat s Bratrstvem neohrožených a doufám, že to ani nevyzní. Vládcové nebes jsou jiné prostředí, jiní lidé, jiná natáčecí doba a je to prostě zatraceně znát. Zatímco dole to bylo největší zvěrstvo, nahoře v letadlech lítala spíše dvorní honorace. Kluci jsou tu typickým příkladem rozjíveného Amíka 40. let. Hrdiny, který svůj příběh nejen žije, ale i si ho užívá, trošičku krytí tím, že jsou v oblacích…a ne na zemi. Jakmile se totiž děj rozjede na zemi, příběh rázem dostává poměrně jiný, ale o to zajímavější spád. V devíti dílech tu je ale podle mě zatraceně málo ikonických scén z prostředí válečné vřavy. Leč některé momenty ve vzduchu pravděpodobně nezapomenu. Jen jich je tu, logicky, docela dost a mnohdy se dost opakují, což je asi jediný kámen úrazu, který seriálu ubírá jednu hvězdičku. A tak z něj je ve výsledku hodně solidní kousek, ale ne to nejlepší v oboru. I tak ale buďme za podobný zfilmovaný příběh rádi.

Nová variace na Wonku, a jeho zde teprve se rodící továrnu na čokoládu, si ostudu určitě neudělala. Timothée je asi největší devizou filmu, protože vše ostatní je hezké, ale nikterak extra výrazné. Muzikálové části jsou klasicky libivé, ale trošku fádní a běžné. Prostředí je milé a nápadité, ale takovým tím svým způsobem, který zaručuje právě režisér Paul King. A který použil i v Paddingtonovi. Pokud Vám to sedí, budete spokojeni. Já mám jednoznačně radši ten černohumorný styl Tima Burtona, ke kterému se vracím po stopadesáté a vždycky mě stejně s něčím dalším překvapí. Největší překvapení je tu každopádně role Hugh Granta, který je tu ale bohužel zatraceně málo.

Tak jak první série začala, tak druhá série přidala na plynu a díl za dílem každou epizodu končila nějakým zvratem, že jsem neměl sílu se ani nadechnout. K tomu přidala úhlavního nepřítele v podobě Marka Vašuta, který si svoji roli ruského mafiána, co vypadá víc jak Vašut, než jak Rus, užil naprosto fantasticky.

Vlastně se mi to neříká úplně snadno, ale i když je, co se týče výpravnosti, Napoleon naprosto klasický film Ridleyeho Scotta, na víc, jak na tři hvězdičky to prostě nevidím. A problém je asi hlavně ve scénáři. Zatímco první skoro hodinu jsem vlastně vůbec nechápal, co se na scéně děje za politické machinace a jak se vlastně Bonaparte na ten trůn dostal, tak ve druhé polovině Ridley klouzal už jen po povrchu a ukazoval ty nejzásadnější momenty slavného vojevůdce střihnuté s momentky ze života Napoleona a jeho divy Pepičky. Po technické stránce ale pecka. Tu bitevní vřavu podle mě nedokáže nikdo tak dokonale ztvárnit jako právě Ridley. Jen možná škoda, že se do Slavkova nejel podívat osobně. Možná by pak tu bitvu položil do prostoru, který je uvěřitelnější, než ty kopce, které tam jsou. Jinak ale nemám výtek. Chtěl bych v 85 letech mít tolik energie jako Ridley, který s prstem v nose natáčí tyto výpravné příběhy, na které dnešní režiséři ani nemají.