topi

Neznám nikoho, kdy by slavil tak podivně vánoce jako rodina Josefa Dvořáka v této televizní hříčce Františka Filipa. Je vidět, že to režisér spíchl velmi horkou jehlou, oproti jeho mnohem kvalitnější televizní tvorbě.

Giallo Lamberta Bavy se odehrává v zákulisí vydavatelství erotického časopisu Pussycat. Někdo začne vraždit modelky, které pro časopis pózují a aranžovat jejich mrtvoly, které potom vyfotí a fotky pošle vydavatelce časopisu. Po pár dnech se mrtvoly vždycky někde najdou. Vraždy z úhlu pohledu zabijáka jsou vcelku originální psycho, hlavně mord se včelami nebo vražda u bazénu. Každé zabití se odehrává za doprovodu metalové hudby a výrazných barevných efektů. Potěší i známé tváře z Bavových Démonů (film připomíná i jeden hudební motiv), nebo George Eastman a Daria Nicoldi, ale z šedi průměru ho nevytáhnou ani obrovské dudy Sereni Grandi.

"Proč jste obelhala nádražní orgán železniční správy, přeběhla koleje a pronikla do nástupního prostoru bez jízdenky. Proč jste fotografovala nádraží." Bróďova rolička nádražáka je nejlepší z celého snímku. Film je obsazen velmi dobře, co role nebo rolička, tak skvělý herec nebo herečka. Příběh o hledání tatíka jednoho dítěte z kojeneckého ústavu je ale dost naivní a hodil by se spíše jako pohádka pro dospělé. Hlavní pátrající dvojice Vláďa Menšík a Gabriela Vránová se k sobě dobře hodí.

Tak se nám Zdenda Zelenka přidal k Zdendovi Troškovi a můžou se plácat spolu po rameni a což, aby společně natočili ještě vtipnější pohádku na příští Štědrý večer? To by byla bomba a pecka a mohli by použít víc hudebních čísel, to bude mít jistě ještě větší grády! Nebál bych se přidat na větším pitvoření čertů a Vilhelmovou s Liškou bych stoprocentně angažoval znovu, ti se předvedli fakt dokonale. To abych ale nakoupil opravdu velké zásoby chlastu, abych si z toho vůbec nic nepamatoval, za střízliva tohle vidět je fakt o držku. A o zdraví. Nemusel bych to příště už přežít.

Zachycení atmosféry začátku padesátých let se Janu Schmidtovi podařilo zachytit bezvadně i díky černobílé kameře Jiřího Krejčíka mladšího. Chvílemi se styl vyprávění a komentování různých situací hlavním dětským představitelem hodně přibližuje poetice Karla Kachyni. Správné vyvážení humoru s dramatem funguje výborně. A jako výpověď z doby komunismu a jeho vládnutí bez nějakého přikrášlení je téměř archívní. Filmem prostupují i originální záběry, které dokumentovaly tehdejší dění v Československu a v Rusku. Neocenitelně jsou do příběhu zakomponovány politické procesy, nebo naivní budovatelská maminka hlavního hrdiny a její reakcionářský přítel. Zajímavou roličku zpívajícího svazáka si zahrál nynější filmový historik Pavel Taussig. Tenhle film by neměl zapadnout a spoustě dnešním lidem volící komunisty by prospěl ho nejednou vidět. Podobný film jsou Blázni a děvčátka, který natočil Karel Kachyňa o rok dříve, než Vracenky.

Petr Kostka v roli muže, který si vcelku zpackal život a pořád ještě pořádně neví, co vlastně chce. Po dvaceti létech potkává svou první lásku (má oblíbená Slávka Hozová) a začne se chovat jako idiot. Svým způsobem je jeho postava spíše nesympatická, bezcharakterní a záporná, záleží na úhlu pohledu. Jeho rozchod s Danielou Kolářovou byl pěkně bezohlednej. Vcelku bizarní byl i podnik, kde se lidé v jakémkoliv věku seznamovali a dobrej byl i dohazovač štětek Jan Přeučil. Komedií bych tuto inscenaci rozhodně nenazval. Je v tom jakési takési poselství, že je lepší jednat hned podle svého srdce, ale vyznívá to podivně. Slabší, ale ne úplně špatný kousek ve filmografii Pavla Háši.

Děti najdou na půdě vánoční dárky a matka je za to chce potrestat báchorkou o tom, že se potom dárky propadnou do země. Otec má připravené ale jiné překvapení. Slabá povídka z ostravské televize.

Je hodně důležité, kdo látku Vladimíra Kornera dokáže kvalitně a věrohodně převést na filmové plátno. Nejvíc se to zdařilo Františku Vláčilovi (Adelheid, Pověst o stříbrné jedli a Údolí včel), Jiřímu Svobodovi (Zánik samoty Berhof) a Karlu Kachyňovi (Cukrová bouda). Dobře zabodovaly i filmy Miloslava Luthera (Svědek umírajícího času, Chodník cez Dunaj a Anděl milosrdenství). Vyloženě špatně dopadly snímky Milana Cieslara (Krev zmizelého). Kainovo znamení bych řadil k těm horším zpracováním. Chybí potřebná invence a výraznější dějová stránka. Takhle film působí zmateně a špatně. Příliš mnoho postav, těžko se v ději orientuje. A to je právě chyba režiséra, který si jinak s tak kvalitní látkou nedokáže poradit. Výsledkem pak jsou těžkopádné herecké výkony, slabé dialogy a nepřehledné scény a střihy. Vrcholem je hrozná hudba, která neumí využít a uchopit atmosféru situace a jakékoliv vypjaté scény. Předabování polských herců je také spíše ke škodě. A hlavně, film nepůsobí, že by se odehrával v druhé polovině devatenáctého století, ale jako v době kolem První světové války.

Rudla Hrušínský - loupežník Bujón, Iva Janžurová - ježibaba Magi, Ondřej Havelka - Chytrolín, Jiří Štěpnička - Divobij, Lubomír Lipský - děda. Vrchovatě stačí k tomu, aby se zábavě nekladlo mezí. Inteligentní humor a nadsázka = Strach má velké oči.

"Připijme našemu milému poručíkovi Eberlovi na štěstí a zdraví! Na shledanou pod stolem!" "Není nad to, když je strava domácí...a z které hospody to berete? " "Abtreten, ty ksichte!" "Váš muž má být dávno tady a ne někde vyřezávat pimprlata!!" "To je zajímavá stavba, že to jeviště postavili přímo naproti hledišti". Nesmrtelná klasika!!!