Vracenky

Pozapomenutý klenot 90. let. Na hektickou dobu 50. let, na všechen ten idealismus, ideologie, náboženství, vykonstruované politické procesy a celkově na děsivě temné období našich dějin je zde nahlíženo skrze malého chlapce a jeho dětský pohled na svět. Trochu zvláštní kombinace, ale ono to funguje. Tíživá atmosféra je prokládána zábavnými zážitky hlavního hrdiny. Již dlouho jsem se takto nedojal a zároveň nezasmál... (14.08.2011)

Po Vracenkách mám vždycky neodolatelný pocit, že mám doma hrozně hodné děti!! Skvělé retro natočené těsně po sametové revoluci, ale tak věrně, že jsem si při první produkci dlouho lámala hlavu, z kterého roku to vlastně je!? Velký podíl na tom má i obsazení neokoukané Jany Špaňůrové, která je nejen půvabná maminka, ale i nakažlivě přesvědčená (a přesvědčivá) komunistka. Velmi zdailý a neprávem opomíjený snímek, perla čskoslovenské kinematografie po roku 1990. Viděno na 50. Mezinárodním filmovém festivale pro děti a mládež ve Zlíně 2010. (03.05.2014)

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)

Ťaživé 50-té roky v Československu pohľadom 10-ročného chlapca. Je to celkom milé, má to taký láskavý svěrakovský humor, miestami to zase retro-štylizáciou pripomína Felliniho. Scenáristicky a režisérsky to je ale nedotiahnuté, trochu strojené, s nevýraznými hereckými výkonmi v hlavných rolách (Morávek, Jana Špaňůrová). To hľadanie svojho boha (Ježiš, Lenin) je spravené veľmi klišoidne, hlavne tá náboženská zložka bola vo filme nasilu vloženým, rušivým elementom. (16.08.2021)

Detský film, ktorý nie je celkom pre deti, hoci išiel na detskom programe. Touto formou sa aspoň staršie deti môžu niečo dozvedieť o stalinizme. My sme sa v škole ani pred novembrom ani po novembri nič o stalinizme nedozvedeli, buď sa to nesmelo alebo potom nebol záujem informovať. Takže mi film prišiel celkom vhod s množstvom dokumentárnych pasáží, ktoré hraný príbeh ozvláštňovali. –––– Ještě dlouho jsme strejdu Františka podezírali, že je skrytým násilníkem, kterému maminka z nějakého důvodu nedokáže vzdorovat. (17.11.2014)