Chung

Při sledování Vraždy! se celkem jasně ukazuje, které části Hitche bavily a které už tak ne, což ve výsledku vede k poměrně kolísavé kvalitě snímku. Úvodní scéna zločinu a celá následující epizoda soudního dramatu (předjímající Dvanáct rozhněvaných mužů) je skvělá. Jenže pak začne jeden ze soudců vyšetřovat na vlastní pěst a celý film jde trošku spinkat (Hitchcock detektivky nenáviděl a tahle je navíc celkem předvídatelná). Celá střední část tak má lehce menší spád. Naštěstí se film ve finále probudí a závěrečná cirkusová scéna je opět strhující. Trošku přivírám oko a dávám čtyři hvězdy, protože ty dobré části za to stojí. — Za zmínku stojí i naznačené téma homo-/transsexuality (byť podřízené filmovým stereotypům své doby).

(Neúplný) seznam Spielbergových filmů, které po zhlédnutí Fabelmanových už nikdy neuvidíte ve stejném světle: Blízká setkání třetího druhu (1977), E. T. – Mimozemšťan (1982), Indiana Jones a Chrám zkázy (1984), Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989), Ztracený svět: Jurský park (1997), A. I. Umělá inteligence (2001), Chyť mě, když to dokážeš (2002), Válka světů (2005), Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008). — Drinking game: dej si panáka pokaždé, když se ve Spielbergově filmu objeví rozvedení rodiče, nefunkční rodina, nebo když ženská postava vypadá (či se chová) jako Michelle Williamsová ve Fabelmanových (zdravíme Cate Blanchettovou v Křišťálové lebce). Freud je v sedmém nebi. — Anyway, *****

První Godzilla (tedy – v originále Godžira) je kromě legendy svého žánru zároveň asi i nejlepším příkladem toho, že monster movies jsou nejlepší, když monstrum používají z velké části pouze jako MacGuffin. Ano, scéna zničení Tokia je na svou dobu velice působivá, ale čím více se blíží závěr, tím více se film stává meditací nad důsledky, které s sebou přinesl atomový věk, a to jak materiálními, tak morálními. Běsnící ještěr je zde vlastně pouze další obětí, byť méně doslovnou než oběti svržení atomových pum, od kterého uběhlo v době vzniku filmu pouhých devět (!) let.

Bezesporu Hitchcockův nejchladnokrevnější film. Sabotáži by sice prospěla trošku delší stopáž umožňující větší propracování postav a menší zkratkovitost, ale i tak je to výborný film se spoustou vynikajících režisérských nápadů (hlavně v druhé půlce, jejíž hlavní dějový zvrat je natolik krutý, že ho později litoval i sám režisér, ale předchází mu scéna přímo učebnicově budující napětí). A Homolkova postava je asi morálně nejodpudivější padouch celé Hitchcockovy kariéry. Ultimátní kretén.

Film o Cooperovi hrajícím Bernsteina. Vlastně bych rád věděl několik věcí: 1) Jak mohl projekt, do kterého Cooper zjevně vložil tolik let příprav, dopadnout jako nespojitý sled scén bez nějaké ucelující vize? — 2) Proč je tolik lidí fascinováno Cooperovým hereckým výkonem, když celou dobu působí stejně, jako by do kamery křičel „už mi toho Oscara konečně dejte“, a ne, jeho dirigování není zdaleka přesvědčivé (a opěvovaná scéna v katedrále je spíše zklamání, funguje jen díky síle Mahlerovy hudby). — 3) Proč je film rozdělený na černobílou a barevnou část – má to nějaké hlubší opodstatnění, kromě toho, že „tahle část se odehrává ve čtyřicátých letech, tak ji uděláme černobílou“? Působí to jako gimmick vzhledem k přísně chronologickému vyprávění (srovnej skvělé použití černobílého filmu v Oppenheimerovi). — 4) Proč film nedokáže zprostředkovat tu nesmírnou vášeň pro hudbu, která prostupovala celým Bernsteinovým životem, a působí dost chladně? — 5) Když se film zaměřuje na Bernsteinovu manželku, jak to, že selhává ve vykreslení její osobnosti? O jejích motivacích, o pozadí jejího života nevíme vlastně nic (ale Mulliganová hraje opravdu dobře). — 6) Ale hlavně: proč mi jako nejproblémovější aspekt filmu o jedné ze zásadních hudebních osobností 20. století připadalo použití hudby? — Nakonec řeknu, že Maestro není vyloženě špatný film, obsahuje mnoho dobrých scén (zejména ty, které se týkají krize manželství Bernsteinových), ale zůstává ve vykreslení velké osobnosti bohužel dost na povrchu, u velkých, ale prázdných hereckých gest, nepřesvědčivých přízvuků a nápodoby pohybů. Slabé tři hvězdy a jedno ze zklamání roku.

Velkou část Hitchcockova raného britského období (1927–1934, předtím, než se definitivně „našel“ v Muži, který věděl příliš mnoho) tvoří filmy, které mají s jeho typickou estetikou pramálo společného a v nichž lze nalézt pouze záblesky budoucí geniality. Boj na nůž je bezpochyby jedním z nich. Trochu upovídané a veskrze divadelní drama s (většinou) výbornými herci hrajícími nesympatické postavy sice není ani zdaleka špatným filmem, vezmeme-li však v úvahu, že Hitchcock již měl v té době na kontě zdařilé thrillery jako Příšerný host, Její zpověď a (z větší části) Vražda!, ukazuje se kvalitativní a stylistický rozdíl obzvláště nápadně. Oním dříve zmíněným zábleskem geniality je v tomto případě efektně vystavěná scéna dražby pozemku, přinášející do jinak spíše rutinního snímku pěkný kus napětí.

Film Tři v kruhu (některé české překlady titulů jsou mi opravdu záhadou) dostal Oscara za námět a je to cena vcelku zasloužená. Zpracování bohužel až tak přesvědčivé není. Největším problémem je snaha včlenit do příběhu komediální prvky, které film, jenž by mohl být hutným dramatem, posunují nepatřičným směrem. Mám na mysli hlavně vedlejší postavu zlodějíčka (Frank McHugh), která hraničí s otravností a příběhu mnoho nepřináší. Mírně problémové je i obsazení Williama Powella, který, jakkoliv dobře zde hraje, je známý především komediálními rolemi (The Thin Man). V závěru je ale humoru přeci jen méně a tak vyznívá docela přesvědčivě. Kdyby existoval, rád bych viděl vážněji pojatý remake. 70 %

Pokud k režisérskému úspěchu stačilo pouze vzdát se zpracovávání vlastní látky a obrátit se ke kvalitním literárním předlohám, buďme rádi, že si to Kubrick uvědomil tak brzo. Spolu s nevýraznými herci je to totiž především scénář, který táhne celý film ke dnu. O to víc udivující je fakt, že již v následujícím roce Kubrick natočil strhující noirový heist Zabíjení a od té doby v podstatě nešlápl vedle. Vrahův polibek částečně zachraňuje vizuálně nápadité finále (s honičkou po střechách, figurínami a zvukovým trikem obšlehnutým z Hitchcockových 39 stupňů) a krátká stopáž. Na autorovy poměry to ale je bohužel dost slabý film a o málo víc než jen režisérské cvičení.

Naprosté vítězství formy nad obsahem. Čtvrtá hvězda je jen za to, že z filmu čiší režisérův talent a příslib do budoucna. Kdybych si měl ovšem vybrat, tak ze Spielbergova televizního období rozhodně volím první epizodu Columba.

Možná, že jsem se svým názorem v menšině, ale po druhém zhlédnutí mám za to, že Asteroid City je jedním z vůbec nejlepších filmů Wese Andersona a aktuálně možná můj nejoblíbenější. Především si myslím, že se zcela vzpírá často opakovanému názoru, že Anderson v poslední době tvoří systémem „forma na úkor obsahu“: pokud vám A. C. přijde vyprázdněné a zároveň vás už neuspokojuje Andersonův styl, pravděpodobně jste v jeho hravých filmech obsah ani nikdy nehledali. Jenže on tam je: tady konkrétně v podobě postav tázajících se po smyslu života, vyrovnávajících se se ztrátou blízkých, nalézajících drobné útěchy ve sblížení s podobně vykořeněnými lidmi. Samozřejmě, film definitivní odpovědi nenabízí, stejně jako je nenacházejí jeho postavy. Snad s výjimkou zjištění, že vlastně nemusíme znát smysl života, abychom jej mohli žít dobře. A že je třeba pokusit se jít dál, i když nevíme kam, a nefixovat se na traumata minulosti. Ale i k tomuto zjištění dochází mimo vlastní příběh filmu, když herci ne a ne nalézt smysl počínání postav, které ztvárňují. Jako například při té scéně s Margot Robbie, jediné, která se neodehrává v divadle, ale venku v „reálném světě“, která obsahuje vyškrtnutý dialog – a která mě definitivně utvrdila v tom, jak krásný tenhle (nečekaně smutný a existenciální) Anderson je.