Chung

Téměř stejné a téměř jiné převyprávění Murnauova originálu. A téměř stejně skvělé. Liší se hlavně v interpretaci postavy Drákuly/Orloka (vítaná přidaná hodnota!) a samozřejmě taky „plot twistem“ v samém závěru. Co musím vyzdvihnout, jsou scény z morem ochromeného Wismaru, ty byly mimořádně působivé. Ale on je ten originál nakonec asi stejně jenom jeden.

Zásadní příspěvek k žánru queer filmu. O stěží představitelné situaci homosexuálů v poválečném Německu se mi snad ani nechce rozepisovat, pro ilustraci odkazuji na dokument Paragraf 175 od Epsteina a Friedmana. Velká svoboda není dokument o útlaku gayů, ale vyprávěním intimního příběhu dvou trestanců působí neméně sugestivně. Žádná velká gesta, žádný umělý patos, zato prostor pro skvělé herectví.

Hitchův psychologický sexuální thriller tvoří pomyslný předěl mezi jeho „velkými“ filmy a jeho pozdní tvorbou, přičemž kombinuje typické rysy obojího. V Marnie doznívají praktiky klasického hollywoodského studiového systému, jak je známe z Vertiga nebo Okna do dvora. Jedná se o velmi osobitý snímek, přinášející do Hitchcockovy filmografie nová témata a zároveň je plný skvělých scén. A je to asi poslední film, do kterého šel režisér opravdu naplno. Na druhou stranu tu je trochu problematický casting a otázky vzbuzující scénář (Rutland vyznívá – zvlášť viděno dnešní optikou – jako stejně velký psychopat jako Marnie, ne-li větší), občas problematická hudba (myslím, že se Hermannovi opravdu nepodařilo vystihnout podstatu některých scén), občasná zbytečná – a překvapivá – upovídanost, neshody mezi tvůrci… No a ke vztahu dvou hlavních postav: sexualita byla v Hitchcockových filmech přítomna vždy. S rozvolňováním cenzury ji bylo možno poprvé adresovat relativně napřímo, ale nemůžu si pomoct, myslím, že náznaky a narážky Mistrovi svědčily daleko lépe: dokázaly ho přimět k mnohem nápaditějším kreacím. Ve výsledku se asi hodnocení může odvíjet od toho, jak se příběh rozhodneme číst. Pokud zvolíme variantu „klaďas Connery“, dostaneme hodně misogynní film. Pokud zvolíme variantu „maniak Connery“ (dle mého víc odpovídající režisérově záměru), dostaneme film o patologické lhářce-lupičce a sexuálním predátorovi, což je daleko originálnější, zábavnější a překvapivější, celá prostřední část pak vyznívá o poznání lépe, problém však představuje závěr. Abych se přiznal, nemám úplně jasno. Čtyři hvězdy by asi nebyly s čistým svědomím, i když jsem si to (vybrav si variantu „maniak Connery“) docela užil.

Obávám se, že jakákoliv snaha převést Proustův vpravdě mamutí románový cyklus na plátno musí být nutně předem odsouzena ku ztroskotání. Jsem ale vlastně rád, že se do toho Schlöndorff pustil, zvlášť se svými bohatými zkušenostmi s adaptací literárních děl. Zde si moudře vybral pouze jednu část předlohy (asi polovina jednoho dílu ze sedmi), která zároveň tvoří relativně samostatnou jednotku. Občas pak děj obohatil přejímkami z jiných částí (typicky věci týkající se homosexuality barona de Charlus a Odetty). Bohužel mám ale pocit, že jde obecně o jeden z režisérových slabších počinů (srovnejme například s vynikající Ránou z milosti, Plechovým bubínkem či Netvorem) a bez znalosti předlohy by mi přinesl asi jen malé potěšení: například závěr filmu, kdy se vévodkyně z Guermantes chystá odjet do společnosti v červených šatech a vrací se pro střevíce, je sice skvěle zvolený, ale dojme asi jen toho, kdo ví, jak důležitý je právě tento moment v knize. Spíše knižní ilustrace než film sám o sobě.

Douglas Slocombe for the win. Dlouho jsem neviděl film, ve kterém by byl dokonalý snad každý záběr – a to jak mizanscénou, tak nasvícením, prací s hloubkou ostrosti… (zejména pak vynikají časté kompozice se zrcadly). Bogarde je typicky skvělý. Škoda, že příběh nebyl sevřenější a postrádal trochu lepší, vypointovanější závěr. Ale když ono se na to tak pěkně kouká… (Jo a za ten český „plakát“ bych tomu dal nejraději odpad.)

Když Haneke říká, že jde o dětský příběh, je jasné, že půjde do tuhého. Bílá stuha je tím lepší a hlubší, čím víc o ní člověk přemýšlí. Ale to by se dalo napsat asi o každém autorově filmu. Zajímavé je, že zde občas někdo zmíní (podobně jako u Lásky), že je ten film emocionálně chladný. Zvláštní, protože mně se jeví úplně opačně (oba). Možná, že jeho postavy nejsou příliš expresivní, a kamera je snímá jakoby nezaujatě (a tím pádem nemilosrdně). Ale pravda je, že málokdo ve mně dokáže zanechat tak hlubokou (a znepokojivou) citovou stopu jako právě Haneke. Byť tedy ten pocit přejetosti parním válcem, o němž se zde zmiňuje J*A*S*M, se u mě dostavil spíše při sledování Sedmého kontinentu.

Smutný film. Ale ta scéna, kdy Billy vypráví třídě o tom, jak si ochočil poštolku Kes, a spolužáci, jindy outsidera šikanující, napjatě poslouchají… ta mi zůstane v paměti asi už napořád. Díky ní a naprosto odzbrojujícímu Davidu Bradleymu nakonec dávám pět hvězd.

A nejlepší adaptací nesmrtelného románu… zůstává ta z roku 1930. Ano, dvaadevadesát let starý film. Po zhlédnutí nové verze by si člověk mohl snadno myslet, že Remarque nebyl humanista, ale masochista. Že nenapsal jednu z nejlepších knih historie, ale krvavý kýč. Pokud vás baví sledovat nekonečné (a neustále se opakující) jízdy kamery bojištěm, zachycující nevyvíjející se postavy umírající bez zjevného vypravěčského smyslu, nebo snad laciné (a neustále se opakující) motivy objasňující, že válka je špatná, prosím. Já bych se radši podíval na nějaký opravdu dobrý protiválečný film. A není jich málo, například Na západní frontě klid. Z roku 1930.

K filmu jsem přistoupil bez nějakých velkých očekávání, o to příjemnější pak bylo jeho sledování. Pilot č. 7 se možná nevrhá střemhlav do experimentování v rámci žánru, zato ale přináší skvěle zvládnuté romantické drama, které rytmizují a posouvají vpřed vynikající letecké scény a kterému hvězdná trojice Gable-Loyová-Tracy jen svědčí. Gable jako vždy přináší horu charismatu, zatímco Tracy na sebe strhává pozornost svým naprosto dokonalým ztvárněním věrného přítele Gunnera. No a nemůžu si pomoct, ale Myrna Loyová, se svými rolemi inteligentních, emancipovaných a vtipně pohotových žen, je prostě jedna z nejzajímavějších hvězd klasického Hollywoodu a můj obdiv k ní roste snad s každým jejím filmem, který vidím.

Skoro jsem v pokušení říct, že je to lepší než Občan Kane. Asi to teda nakonec neřeknu, ale zábavnější film je to rozhodně. A způsob, jakým ze sebe dokáže Welles udělat naprosté monstrum jen pomocí práce s kamerou je úplně geniální.