Chung

Napětí, podivně náměsíčná atmosféra a pořádná dávka Ameriky. Zvláštní kombinace, ale požitek z filmu nejvíce komplikuje (překvapivě) ta americkost. Napětí je téměř hmatatelné (zejména v závěrečné scéně na sjezdu) a tempo nezpomaluje ani obtěžkanost dialogy. Nápad s psychickou manipulací jako by se promítal do celého filmu: působí opravdu hodně hypnoticky (občas jsem si říkal, jestli nejsou v transu úplně všichni). Jen to pochopení pro americkou vnitropolitickou situaci na přelomu padesátých a šedesátých let bude asi pro Evropana vždycky trochu oříšek.

Já ten film prostě miluju. Naprosto dokonale vyjádřený pocit odcizenosti moderního světa, který ovšem není zavržený kategoricky – přese všechno ho divák tak trochu obdivuje. Tati se všem těm hypermoderním, ale ve výsledku nepřirozeným vymoženostem pouze poťouchle směje a dovoluje divákovi naplno se ponořit do krásné nostalgie pokaždé, když se „děj“ přesune do staré čtvrti. Opravdový děj ale ve filmu nehledejte. Není vlastně důležitý, stejně jako nejsou důležité dialogy, které jsou dokonce velmi často přehlušené nejrůznějšími ruchy. V obou světech se vlastně nic neděje. To jen ten nový se snaží toto Nic zabalit do vyleštěné ale nepadnoucí formy, zatímco svět starý ho přijímá s otevřenou náručí a snaží se ho udělat ještě pohodlnějším a přirozenějším. Můj strýček je precizněji vymodelovaný než Prázdniny, ale přístupnější než jinak geniální Playtime (který všechny principy ze Strýčka dovádí až na hranice možností a dost možná ještě dál), a tak se jedná možná o nejlepší první vstup do světa pana Hulota. Do světa, ve kterém chceme být, tak jako Hulot, věčnými dětmi, ale který nás vrhá do situací, jež nás nutí být ukázněnými dospělými.

Zábavný film, byť předtitulkovou kratičkou povídku (při níž jsem popravdě skoro čekal, kdy některá z postav prohlásí „já totiž nejsem tvůj otec. Jsem tvůj syn,“ aby pak vše odnesl vichr z hor) asi žádná z následujících nepřekonala. Jedna nebo dvě mají vynikající pointu a všechny výborný scénář, i když pravděpodobně fungující nejlépe pouze napoprvé. Stojí za vidění? Rozhodně ano. Podívám se na to znovu? Pravděpodobně ne.

„Ale co jsme si to vlastně sami navařili?“ — Některé filmy ční nad ostatní a pro mne je tohle jeden z nich; jeden z vrcholů české filmové tvorby nejen nové vlny. Elegický, poetický, hořce krásný – takový je příběh lidí, kteří přivodí sami sebe do záhuby. Někteří jsou prospěcháři, někteří naivkové, někteří spravedliví. Ale všichni nakonec semletí mezi kameny doby. Silný příběh, úžasní herci, skvělá hudba, nádherné prostřihy na moravskou krajinu – a člověk se na konci těžko ubrání dojetí.

Velmi, velmi příjemné překvapení. Jakkoliv není Vražda Ing. Čerta úplně snadno přístupným filmem, dokáže otevřeného diváka odměnit záchvaty smíchu (zvlášť pokud je tento ochoten odevzdat se proudu čím dál více surrealistických obrazů, jimž kraluje Menšík vznášející se v poryvech větru za oknem). Ve své kritice mužské poživačnosti a buranství jde Krumbachová opravdu na dřeň, ale to neznamená, že by nechávala ženy stranou. Menšíkovi jeho role sedí fantasticky a Bohdalčino přehrávání je zde tentokrát naprosto na místě a ve prospěch věci. Zapomenutý klenot ze sklonku nové vlny.

Šílenství krále Jiřího stojí za zhlédnutí především kvůli hereckým výkonům. Hawthorne je vynikající a ostatní mu velmi zdatně sekundují (Ian Holm!). Bohužel samotný příběh mi nepřišel dostatečně nosný a ta hodina tři čtvrtě se zdála až příliš dlouhá. Rovněž leckteré vtipné situace, jež by jistě skvěle fungovaly před živým obecenstvem (hru jsem neviděl), na plátně chřadnou (proto bych se film neodvažoval, tak jak to činí jeho hlavička zde, prohlásit za komedii, byť občas, pravda, je i vtipný). Pěkný film, zvlášť pokud máte rádi historická dramata, ale pokud bych se chtěl opět podívat na něco z regentské Anglie, pustím si asi raději znovu třetí řadu Černé zmije.

Hausu je vcelku vlastně průměrný film, kterému ale hodně pomáhá neskutečný sedmdesátkový vizuál a některé naprosto geniální sekvence z druhé poloviny (zejména sežrání klavírem je opravdová lahůdka). Takhle nějak bych si představoval tvorbu Terryho Gilliama na LSD. Pokud máte rádi filmy, které vás praští do ksichtu svou ulítlostí, směle do toho.

„I'm not a driver, I'm a coffee pot!“ — Nejlepší grantovská komedie. Dům plný mrtvol, rodina bláznů, morbidní líbánky, Teddy Roosevelt a Boris Karloff. Po dlouhé době jsem objevil film, u kterého jsem se řehtal od začátku až do konce. Vybroušený do detailu a skvěle odsýpající. — „Charge!“

Kriminálka, která nedělá kompromisy. Chvíli sice trvá, než člověka vtáhne, ale jakmile divák zjistí, o co jí jde, nepustí. S žádnou z postav (natož s protagonistou) se nejde ztotožnit: nikdo nehraje čistě a jedinou motivací je msta. Celkovou temnou atmosféru dotváří prostředí špinavého Newcastlu, tehdy už na samém sklonku industriální éry, a skvělá kamera.

Solidní válečné drama, které se nikam nežene, s dobře vyváženým poměrem osobní a historické roviny, naturalistickým zobrazením krvavého konfliktu a působivým protiválečným poselstvím.