Chung

Hodnocena kratší 108minutová verze určená pro celosvětovou distribuci. Možná jsem měl raději zvolit delší „čínskou“ variantu, protože ta Weinsteinova „americká“ mi přišla poněkud překotná a myslím, že s volnějším tempem bych šel s hodnocením výš. Asi mi taky chybí bližší seznámení s estetikou kung-fu filmů. Trošku mě to průměrné hodnocení mrzí, protože to není tak úplně vina snímku a akční scény jsou parádní.

Nu ovšem, Caprovo oblíbené téma: sebevražda na Štědrý večer. Pošlete ho někdo na terapii. — Gary Cooper je v komplexní roli skvělý, ale režisérovo druhé zpracování vánoční depky je lepší.

Nebudu tvrdit, že Potíže s Harrym jsou mistrovské dílo, protože nejsou. Ale přijde mi vtipné (sic), jak jsou někteří komentující překvapeni tím, že Hitchcock natočil vtipný film (dívám se na tebe, Matty). Protože, světe div se, až na výjimky jsou jeho filmy vtipné všechny (do různé míry) a suchý černý humor je jedním z jeho typických režijních prostředků. O plnokrevnou komedii se Hitchcock pokusil několikrát, z oněch pokusů je však bezpochyby nejzdařilejší právě tento; pravděpodobně proto, že námět přišel vtipný i jemu samotnému a nemusel točit screwball z donucení jako v roce 1941 s Panem Smithem s manželkou. Vtipy jsou sice repetitivní a má to hlušší místa, ta ale nikdy netrvají tak dlouho, aby se člověk začal nudit. Zasmál jsem se párkrát, usmíval jsem se skoro pořád. Je to OK, lidi. Současných 73 % je celkem odpovídajících.

Nic mě nemohlo připravit na tu emocionální atomovku, kterou Rohmer odpálil v posledních pár minutách (vlastně ani nevím, proč mě to tak vzalo).

Starman vcelku šikovně kombinuje hned několik relativně vzdálených žánrů, ale nakonec mi přijde, že nejzajímavější je v poloze road movie, která filmu umožňuje nejlépe vykreslit postavy. Škoda tedy, že je to primárně romantické sci-fi, protože v rámci těchto žánrů příliš nového nepřináší. 75 %

Povinnost pro skalní fanoušky scény v muzeu z Grandhotelu Budapešť. Ale teď vážně: není to tak roztěkané jako Topaz, má to skvělá a napínavá místa (scéna se dvěma autobusy je jedna z nejlepších v Hitchcockově pozdní filmografii), ale největší problém filmu pěkně vystihuje scéna vraždy: všechno trvá déle, než by muselo. Takže jsem se jednou přistihl, jak si přeju, aby se hlavním hrdinům konečně podařilo uprchnout – jenže ne ze sympatií k nim, nýbrž aby už film mohl skončit.

Při sledování Vraždy! se celkem jasně ukazuje, které části Hitche bavily a které už tak ne, což ve výsledku vede k poměrně kolísavé kvalitě snímku. Úvodní scéna zločinu a celá následující epizoda soudního dramatu (předjímající Dvanáct rozhněvaných mužů) je skvělá. Jenže pak začne jeden ze soudců vyšetřovat na vlastní pěst a celý film jde trošku spinkat (Hitchcock detektivky nenáviděl a tahle je navíc celkem předvídatelná). Celá střední část tak má lehce menší spád. Naštěstí se film ve finále probudí a závěrečná cirkusová scéna je opět strhující. Trošku přivírám oko a dávám čtyři hvězdy, protože ty dobré části za to stojí. — Za zmínku stojí i naznačené téma homo-/transsexuality (byť podřízené filmovým stereotypům své doby).

(Neúplný) seznam Spielbergových filmů, které po zhlédnutí Fabelmanových už nikdy neuvidíte ve stejném světle: Blízká setkání třetího druhu (1977), E. T. – Mimozemšťan (1982), Indiana Jones a Chrám zkázy (1984), Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989), Ztracený svět: Jurský park (1997), A. I. Umělá inteligence (2001), Chyť mě, když to dokážeš (2002), Válka světů (2005), Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008). — Drinking game: dej si panáka pokaždé, když se ve Spielbergově filmu objeví rozvedení rodiče, nefunkční rodina, nebo když ženská postava vypadá (či se chová) jako Michelle Williamsová ve Fabelmanových (zdravíme Cate Blanchettovou v Křišťálové lebce). Freud je v sedmém nebi. — Anyway, *****

První Godzilla (tedy – v originále Godžira) je kromě legendy svého žánru zároveň asi i nejlepším příkladem toho, že monster movies jsou nejlepší, když monstrum používají z velké části pouze jako MacGuffin. Ano, scéna zničení Tokia je na svou dobu velice působivá, ale čím více se blíží závěr, tím více se film stává meditací nad důsledky, které s sebou přinesl atomový věk, a to jak materiálními, tak morálními. Běsnící ještěr je zde vlastně pouze další obětí, byť méně doslovnou než oběti svržení atomových pum, od kterého uběhlo v době vzniku filmu pouhých devět (!) let.

Bezesporu Hitchcockův nejchladnokrevnější film. Sabotáži by sice prospěla trošku delší stopáž umožňující větší propracování postav a menší zkratkovitost, ale i tak je to výborný film se spoustou vynikajících režisérských nápadů (hlavně v druhé půlce, jejíž hlavní dějový zvrat je natolik krutý, že ho později litoval i sám režisér, ale předchází mu scéna přímo učebnicově budující napětí). A Homolkova postava je asi morálně nejodpudivější padouch celé Hitchcockovy kariéry. Ultimátní kretén.