Chung

Z počátku mě excentrická kamera a střih trochu otravovaly, ale postupně jsem si zvykl a nakonec musím říct, že nic jiného bych si v takovém filmu ani neuměl představit. Ona to vlastně není pravá komedie. Jen thriller tak absurdní, že nejde než sledovat jej s širokým úsměvem na tváři. Humor se z velké části nachází na úrovni samotného filmového stylu (a tam bych zařadil i ty zveličené pohyby kamery a nápadné střihy). Je zajímavé sledovat, jaký vliv má na tento náhled hudba: ta se záměrně vyhýbá zdůrazňování komediální stránky a většinou (až na úvod a závěr, takže jsme varováni a nakonec i ubezpečeni, že to není myšleno vážně) zůstává dramatická. Divák pak nedýchaje sleduje napínavou scénu, do níž ho Scorsese vtáhl, ale najednou mu dojde, jakou má před očima nebetyčnou pitomost (zmrzlinářský vůz!) a začne se smát. Krásná filmová hříčka. Už se těším, až si to dám znovu.

Jedna věc je, že filmu chybí hudba. Daleko otravnější ale je, že mu chybí i jakákoliv opravdu sympatická postava.

Naprosto průměrná americká čtyřicítková screwballová komedie, bez režisérova typického rukopisu. Vlastě to není zas tak velké překvapení: Hitchcocka tenhle žánr nikdy nezajímal, takže výsledek pravděpodobně režíroval na autopilota. Naštěstí Hitchcockův autopilot pořád znamená slušně odvedenou práci. Jsa o řád horším filmem než špionážní Zahraniční dopisovatel z předcházejícího roku, Pan Smith s manželkou je určen asi spíš jen pro diváky, kteří chtějí mít Hitche komplet.

Let's do it. — The Post rozhodně není žádná okázalá velkofilmová podívaná a ani se jí nesnaží být. Není převratný ani ohromující. Jen je prostě… no vlastně dokonalý. Řemeslně zvládnutý a detailně vycizelovaný tak, jak to můžeme čekat snad jen od Spielberga. S fantastickými herci a mistrně vyprávěným příběhem. To je, vzhledem k tomu, jak rychle film vznikl, skoro zázrak. Ale ty Spielberg prostě umí. Nečekaně komorní, ale po všech stránkách potěšující.

Franz Bieberkopf a jeho pokus vést normální život. Hloubka zpracování psychologie hlavní postavy je prostě neuvěřitelná a Lamprecht hraje naprosto dokonale. — Vlastně musím říct, že pokud bych nebyl z dřívějška obeznámen s Fassbinderovým stylem, pravděpodobně by mi dělalo daleko větší potíže toto mamutí dílo dokončit. Naštěstí jakési tušení grandiózního závěru divákovi nedovoluje přestat. Ten se tak v průběhu třinácti hodinových dílů noří stále hlouběji a hlouběji do prožitků „hrdiny“, aby v Epilogu všechno explodovalo v orgiích fantasmagorických výjevů, v kolotoči šílenství a zvrhlosti, ve kterém se všechno vrací, ale nic nestojí nohama na zemi. Berlin Alexanderplatz rozhodně není žádné snadné sousto (nakonec – je to prostě Fassbinder). Jeho sledování vyžaduje trpělivost. Když se ale do něj člověk odhodlá ponořit naplno, nakonec ho odmění.

Hitchcock takový, jakého ho očekáváte. Nic víc, nic míň (takže vlastně paráda). Tady asi ze všeho nejvíc potěší skvělá kamera a hrstka opravdu úžasných scén (atentát v dešti mi svou krásou vyrazil dech). A musím říct, že i když je to už nevímkolikátý Hitchův film na podobné téma, který vidím, tak Mistrova schopnost přistoupit k věci pokaždé trochu jinak (a zajímavě!) je víc než uspokojující.

Abych byl upřímný: komediím s Petrem Sellersem jsem z nějakého důvodu nikdy úplně nepřišel na chuť (ne že by mě nudily, ale s výjimkou Divnolásky mě nikdy nijak zvlášť nenadchly). To ale rozhodně neplatí v tomto případě, možná proto, že tady Sellers nehraje vůbec jako typický Sellers. Postava Chaunceyho propůjčuje celému filmu jakýsi nepopsatelný klid a vyrovnanost, a tak jakkoliv je jeho vyznění vlastně docela jízlivé, nepřestává svět, ve kterém všichni hledáme snadné a líbivé odpovědi, popisovat s nadhledem (což jen podtrhuje mystická závěrečná scéna).

Nedá se svítit, Psycho rozhodně patří mezi Hitchcockovské, ale i obecně Hollywoodské vrcholy. Pokud jde o Sira Alfreda, završuje jeho famózní jízdu z konce padesátých let víc než dokonale – a bohužel víceméně definitivně, protože v průběhu šedesátých let začal režisér postupně ztrácet půdu pod nohama. Ale tady, v „hororu“, který vlastně není tak úplně hororem, je v plné síle: vodí diváka za nos jak se mu zachce, má v rukávu celou zásobu geniálních (a právem legendárních) sekvencí (a teď opravdu nemluvím jenom o sprše) a ani na chvíli nepustí, taky zásluhou Perkinse, jehož obsazení do role byl opravdu ďábelsky geniální tah. A občas se dočkáme i náznaku černého humoru, i když tady jen poskrovnu. Nejvíc mě ovšem asi baví to, jak se film nespokojuje pouze s šokováním diváka tím, co v dané chvíli vidí a co se dovídá, ale i tím, jaká je struktura celého filmu. A nakonec jsem mu odpustil i tu závěrečnou a (z dnešního pohledu) ne úplně nutnou vysvětlovačku.

Čím víc o scénáři Adaptace přemýšlím, tím geniálnějším se mi jeví být. Kaufman sice není první, který nechává film vyprávět o sobě samém (vybavuje se mi zejména Felliniho 8 1/2), dělá to ale tak promyšleně a hlavně tak důsledně, že jsem na konci zůstal takřka s otevřenou pusou zírat na plátno. Věřím, že opakované zhlédnutí je filmu jen ku prospěchu, protože začne opravdu bavit až ve chvíli, kdy člověku dojde, jak je konstruovaný – a to se nestane hned. Jako celek je Adaptace asi o něco slabší než V kůži Johna Malkoviche, ale jako (nyní již) fanoušek Charlieho Kaufmana jsem rozhodně spokojen.

Dvakrát se rozmyslete, než budete mít děti. Film bez jediné chvilky úlevy. Dávka deprese, která vydrží na hodně dlouho.