Její zpověď

Bráno dle data premiéry, posledním Hitchcockovým němým filmem bylo až drama ...a neuveď nás v pokušení, uvedené z rozhodnutí Johna Maxwella do kin po zvukové verzi Její zpovědi. Zápletka nese zřejmé rysy thrilleru, který by byl později zřejmě klasifikován jako „hitchcockovský.“ Blonďatá hrdinka v ohrožení, smrt ubodáním, útěk před neschopnými policisty. První vteřiny připomínají avantgardní velkoměstské symfonie Waltera Ruttmana nebo Dzigy Vertova – pohyb, město, rytmická montáž. Během úvodních osmi minut nezazní žádný dialog, postavy otevírají ústa naprázdno. Celá sekvence dopadení, výslechu a uvěznění, provázená pouze nediegetickou hudbou, budí dojem, že sledujeme němý film. Lze spekulovat, zda si Hitchcock tímto způsobem záměrně pohrává s diváckým očekáváním, zda nás nutí klást si otázku, kdy konečně zazní synchronizovaný zvuk. Aby dal režisér svůj střízlivý postoj ke zvukové technologii ještě víc najevo, první dialog filmu neřeší nic stěžejního, jde jenom o nepodstatný, jakoby náhodou zachycený dialog dvou mužů. Oba jsou navíc zabírání zezadu, čím Hitch elegantně řeší problém raných zvukových filmů s nedokonalou synchronizací obrazu a zvuku. Jde o první z řady obsažených příkladů toho, jak nápaditě nakládat s filmovým zvukem. Film obsahuje mimo jiné jedno z prvních použití zvukového přechodu nebo subjektivně vnímaného zvuku (slavná scéna s „nožem“). Představitelé titulních rolí se nedokázali zcela oprostit od expresivního herectví němého filmu, je-li ovšem jejich hraní v některých momentech subtilnější, pak především díky zvuku. Dobrý rozmar stačí vyjádřit pískáním veselé melodie, smích nemusí doprovázet přehnaná gestikulace apod. Jestliže jiní režiséři považovali zvukovou technologii z hlediska možných pohybů kamery za svazující, u Hitchcocka nejsou omezení, daná například vícekamerovým snímáním, patrná. Film pro něj zůstává primárně vizuálním médiem. Hned v úvodu film nabízí originální hlediskový záběr očima zločince, postavy stoupající do schodů jsou zachyceny díky stoupání kamery do neobvyklé výšky a také další záběry oživují různé pohyby kamery. Z hlediska střihu a mizanscény dochází v Její zpovědi k prolínání dvou klíčových vlivů raného Hitchcocka, sovětské montáže a německého expresionismu. Rychlé střihy do několika vteřin zhušťují vývoj ve vyšetřování Scotland Yardu, o Annině duševním rozpoložení během bloudění nočním městem vypovídají vychýlené úhly kamery a díl expresivity je obsažen také v záběru, kdy hrdinka míjí dav smějících se čumilů. Hitchcock se novými technologickými možnostmi nenechal unést. Uvědomuje si výhody i nevýhody novot a zároveň nezatracuje léty vypilované vyprávěcí postupy němého filmu. Kéž by více tehdy působících režisérů následovalo jeho zářný příklad. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, NinadeL, Marthos (09.07.2013)

Fascinující thriller s působivou scénou znásilnění. Hitchcockův první zvukový film rozhodně náleží mezi nejlepší díla světové kinematografie a je jen škoda, že se z něj stala až nezdravě zprofanovaná legenda. V Blackmailu toho lze totiž objevit mnohem víc. Například scéna v telefonní budce, kdy je Frankovi i Alici jasné, kdo je pravým pachatelem a přesto mezi nimi zůstává strach nevyřčeného. Ostatně napjatá atmosféra je tu cítit na každém kroku, nejvíce asi v momentě, kdy má Alice znovu uchopit nůž a v pozadí se ozývá až hororové "Knife! Knife! Knife!" Navzdory opakující se frázi zůstává objektivní pravdou, že Anny Ondráková tady podala výjimečný herecký výkon bez ohledu na skutečnost, že pouze díky Blackmailu je akceptována jako herečka v širším diváckém povědomí. Ona sama se v roce 1968 přiznala, že film jí připadal dobrý tehdy a ne dnes. Dnes ovšem nemá smysl zabývat se touto lichou odpovědí, protože i filmovému laikovi je jasné, o jak excelentní dílo se jedná. (15.11.2009)

Anny Ondráková bola naša azda prvá herečka medzinárodného formátu a jej herecká cesta ju priviedla aj k talentovanému režisérovi Alfrédovi Hitchcockovi. Tento thriller z prelomu nemého a zvukového filmu dbá na komornú atmosféru, pracuje s napätím, pocitom viny hlavnej predstaviteľky, ale má v sebe aj mnohé neduhy ako zbytočné naťahovanie a nekvalitný zvuk. (26.08.2019)

Je fakt, že postavy se občas chovají podle pravítka, ačkoliv jejich motivace je, hm,... řekněme diskutabilní. Ale kdo by to sakra řešil! Píše se rok 1929, obraz si konečně podává ruku se zvukem a Hitch pokládá setsakramentsky pevné základy žánru. Jen jedna věc mi nejde do hlavy - v onen kritický okamžik, kdy hlavní hrdinka zkontroluje kuchyňákem obsah vnitřností vilného chlíváka, neulpí na čepeli nebo jejím sněhobílém negližé jediná kapka malinovky... Že by mistrova nepozornost!? Nebo snad úlitba tehdejšímu nepříliš otrlému diváctvu...? (26.07.2010)

Blackmail bych na úvod shrnul následovně. Jedná se o zajímavý pohled na počáteční tvorbu mistra thrillerů (hororů) Alfreda Hitchcocka, ale také na neméně zajímavý exkurz do prolnutí prvků němého a zvukového filmu. Zpracování scén je i po letech stále delikátní, hra se světly a stíny, poetika černobílého obrazu a hudba typická pro němé snímky dodává tomuto počinu správnou atmosféru a námět zpracovávající jak romantiku, tak vraždu, je patřičně poutavý. Holt Hitchcockův talent byl znát již zde a poněvadž celý film trvá nějakých 82 minut, není tu prostor pro nudu. K dokonalosti chybí málo. (01.12.2014)