sedm.1

Při závěrečných titulcích Ken Park jsem pochopil, že s již tak dost provokativními a otevřenými Kids se Larry Clark evidentně teprve zahříval a své explicitní filmové choutky rozbalil až právě v tomto prakticky až porno dramatu, což ovšem upřímně považuji za docela velkou škodu, jelikož když bych pominul ony veškeré otevřené a kontroverzní sexuální scény, tak nabízí Ken Park poměně výrazné a poutavé drama, pojaté jako drsný, zároveň ale reálný náhled do disfunkčních amerických rodin, plných bizarních rodičovských postaviček, úchyláčků a trosek, vybíjejících si své životní prohry ať už psychickým, tak fyzickým způsobem na svých potomcích, kteří si to pak samozřejmě přenášejí do svých vlastních mladých osobních životů a jde tak v podstatě o uzavřený kruh sociálních případů, ze kterého se lze dostat skutečně jen velmi obtížně. Jak už jsem každopádně zmínil, celá tato podívaná není vůbec špatně natočená, naopak, jedná se o poměrně působivé drama, se zajímavými postavami, se silnými a především věrohodnými osudy, povedená je i atmosféra, zkrátka Ken Park by šlo skutečně považovat za funkční a působivou podívanou, ale musím se vrátit k oněm explicitních sexuálním scénám, které mi zde naprosto vůbec nedávají smysl, respektive dávají, a to ve formě prostě jen za každou cenu šokovat, což nepovažuji v tomto případě ani trochu za vhodné a hlavně potřebné.

Ačkoliv rozhodně nejsem příznivcem této hororové série, ani Pinheada, a ani svět Cenobitů si mě nikdy nikterak nepodmanil, tak musím uznat, že tento film z roku 1987 od Cliva Barkera, který to celé vlastně započal, není vlastně vůbec špatný. Nejvíce mě každopádně oslovila jeho podmanivá atmosféra, která celou tuto podívanou zahaluje do vážně poutavého hávu, překvapila mě ale i přítomnost poměrně velkého množství krvavých gore efektů, jejichž úroveň lze pak sice označit za mírně diskutabilní, nicméně minimálně maskéři si zde za svou odvedenou práci pochvalu určitě zaslouží, no a ani zápletka nakonec nepůsobí vyloženě až tak zle, kdy ji lze tedy označit především za vážně jednoduchou, na druhou stranu ale funguje, má spád a gradaci, chvílemi se dostaví i okamžiky mírného napětí, takže proč ne, zvlášť když pak navíc i ten celkový nápad s Cenobitím světem je prostě fajn. Krapet negativně na mě ovšem působily jednotlivé postavy, které jsou skrz na skrz tuctové a nezajímavé, až to byla v souvislosti s nimi jedna velká nuda, i když zde je ale důležité i zmínit, že by to nebyl možná zas až tak velký problém, kdyby ovšem nebyli vesměs obsazeni tak nesympatickými a hlavně zvláštními ksichty, samozřejmě hlavně na čele s celou ústřední trojicí herců, tedy Andrew Robinsonem, Clare Higgins a Ashley Laurence, kdy jsem se v podstatě až doposud nedokázal rozhodnout, jestli se jedná o geniální castingový tah, nebo tvůrčí přešlap jako krávu, podstatné každopádně je, že mi tady ani jeden z nich vůbec nesedl. Já mám z prvního Hellraisera zkrátka vážně opravdu rozporuplné dojmy, faktem prostě je, že je sice zpracován na poměrně vysoké úrovni a s množstvím prvků, které nelze vnímat jinak, než velice pozitivně, ale zároveň je i fakt, že mi tu chybělo cokoliv výraznějšího, cokoliv, abych si mohl říct, wow, tohle je svět, do kterého chci proniknout hlouběji, to mě vážně zajímá. Vzhledem k roku vzniku ale musím každopádně uznat, že se rozhodně nejedná o film, který by si nezasloužil pozornost a jistý obdiv.

Interspace je skutečně parádní zábava, od které jsem se ovšem dočkal něčeho trochu jiného, než co jsem očekával, což byla vážně pojatá dobrodružná efektní sci-fi jízda, jenže ve výsledku to je trochu jinak. Sci-fi je to tedy určitě, jen ovšem bez nějakých převratných, velkolepých a dech vyrážejících triků, a po celou dobu se to spíš celé soustředí na jednotlivé postavy, na zápletku, na vtipnost a vlastně v neposlední řadě i na romantiku, prostě se jedná o takový hodně odlehčený žánrový mix, který každopádně funguje na 100%. Postavy a jejich herečtí představitelé jsou tudíž opravdu výrazní a sympatičtí, na čele s frajerem Dennisem Quaidem, v té době ještě roztomilou Meg Ryan, ale hlavně nečekanou hvězdou filmu Martinem Shortem, který tu fakt perlí a v podstatě si svou zábavnou střeštěností krade celý film tak trochu sám pro sebe. Zápletka má pak neuvěřitelný, ale jakože fakt neuvěřitelný spád, zároveň je ale i nápaditá a nehorázně zábavná, a znovu musím zopakovat, vážně až nevídaně vtipná. Úroveň triků pak i navzdory roku vzniku považuji asi za nejslabší článek této podívané, na druhou stranu jak už jsem ale zmiňoval, není na nich Interspace naštěstí postavený, takže ani s tím ve výsledku nemám vlastně žádný problém. Já jsem zkrátka z tohoto snímku i přes jeho stáří upřímně nadšený a dokonce si ho dovolím označit i za vážně nestárnoucí klasiku.

Jednak se zde potvrzuje, že filmové Japonsko není Jížní Korea, a jednak si tento snímek skutečně dokážu představit pro mě snesitelný snad jen v podobě hollywoodského remaku, ale tohle jsem měl vážně problém kousat, jelikož to východoasijské filmařské pojetí mi prostě absolutně nesedí, a to hlavně co se týče příšerně afektovaného chování veškerých postav, což jsem tu vůbec nepobíral, a dále jejich až parodického umírání, které mi připadalo též doslova trapné a směšné. Ústřední nápad to má každopádně samozřejmě výborný, sice tedy nikterak originální, ale s něčím takovým se dá docílit sakra zajímavých věcí, což se zde tvůrcům v podstatě i podařilo. Takže třeba rozhodně nemohu popřít, že to mělo celé skutečně svižný spád, že to bylo nevídaně nekompromisní, že mě bavily jednotlivé postavy, že tu došlo i k několika nečekaným překvapením, že to mělo poměrně fajn atmosféru, prostě těch pozitiv by se tu našlo docela dost, i přesto všechno ale musím znovu zopakovat, že kvůli stylu zpracování a nesoudně přehrávajícím hercům jsem se do toho filmu nedokázal prostě dostat, a tak jsem po celou dobu měl zkrátka převážně pocit, jako bych sledoval spíš nějakou teatrální parodii než vážně pojatou a seriózní řežbu, což mi je ovšem upřímně moc líto, jelikož se jinak jedná o snaživou podívanou, co má fakt koule.

O tom, že se jedná o vysoce diskutabilní, kontroverzní a hlavně provokativní podívanou, se nemá asi cenu dohadovat, to je prostě fakt, a je v podstatě jen na každém, jak jí bude kdo vnímat, nejrozdílnější reakce každopádně budou panovat mezi dětmi ve zhruba podobném věku hrdinů tohoto filmu a dospělými, především samozřejmě rodiči, čehož jsem živý důkaz. Kids jsem totiž viděl poprvé chvilku po jeho vzniku, což už je téměř 30 let nazpět, bylo mi nějakých 17 a byl jsem z Kids z mnoha důvodů úplně paf, bohužel tenkrát v pozitivním slova smyslu. Dnes, když jsem si Kids ale zopáknul, a mám doma již právě děti v onom ,,kritickém” věku, tak mi z toho už ale jen běhá mráz po zádech a nedokážu si vysvětlit, proč mě to tenkrát tak bavilo. Pravdou každopádně je, že Larry Clark natočil skutečně otevřený pohled na (nejen) americkou mládež, pocházející z nuzných a problematických poměrů, takže veškeré postavy, a to ať už dívčí, či chlapecké, má intelektu maximálně tak co by se za nehet vešlo, z čehož pak pramení jejich chování, myšlenkové pochody, přístup k životu, reakce, dialogy, vše prostě na úrovni mírně vycvičených opiček, a tvůrci pak na základě toho všeho tu jen předkládají publiku nepopiratelné důsledky, které jsou opravdu silné, věrohodné a hlavně smutné. Není prostě žádná radost sledovat čtyřiadvacetihodinovou exkurzi do pidimozečků bezduchých tvorečků, kteří mají v palici jen fetovaní a šukání, což představuje jejich celoživotní náplň a v podstatě je jen otázkou, kdo z nich se má vůbec šanci s tímto životním stylem dožít dospělosti, nehledě na to, že pokud se jí dožijí, tak co z takovýchto individuí musí asi vyrůst? Já tento film tak beru především jako stále aktuální vztyčený ukazováček celé společnosti, a i když v dnešní době je, nebo alespoň doufám by měla být, osvěta kolem AIDS natolik všem dětem vštěpována, tak ostatní problémy přetrvávají mezi teens, jako násilí, chudoba a primitivismus dodnes, takže k zamyšlení je tento snímek pořád a určitě není na místě ho jakkoliv bagatelizovat, či hloupě znehodnocovat, smysl a jisté poselství v sobě má totiž stále, a to i přes svou celkovou prvoplánovitost, nuceně působící provokaci a nejednou zbytečné tlačení na pilu, co se explicity týče.

Last Seen Alive hodnotím sice jen průměrně, což ovšem neznamená, že by mě tato podívaná neoslovila, to spíš naopak. Já vlastně dokonce když nad tím tak přemýšlím, tak tomu filmu nemám ani příliš co vytknout, když tedy pominu jediný, ale bohužel zároveň i docela zásadní moment, kdy se ústřední hrdina rozhodne celou záležitost vyřešit sám, ovšem to tím nejnesmyslnějším, nejsložitějším a nejnebezpečnějším způsobem, i když samozřejmě na druhou stranu chápu, že se tímto směrem vydali tvůrci účelově, jen si k tomu ale prostě mohli pomoct nějakou inteligentnější berličkou, a ne takhle hloupě a nepřesvědčivě. Toť ovšem má jediná výtka, zbytek šlape jako velmi dobře namazaný stroj, a já si to především díky vážně parádnímu spádu fakt užíval. Ten film totiž vážně nasadí velmi slušné tempo hned od první minuty, má spád, disponuje napětím, v závěru působivou gradací, fungují zde emoce, akce je pak sice minimum, ale jelikož o ní tu opravdu nejde, tak to nepovažuji za výtku, bavila mě nicméně i atmosféra celého filmu, no a opomenout nemohu samozřejmě ani výrazné a sympatické postavy, na čele s jedním posledních ryzích akčních hrdinů filmového plátna, Gerardem Butlerem, který má charisma, pohled zabijáka a svým parádním působením ve svých filmech nechává nostalgicky vzpomenout na zlaté doby akčních jízd. Za mě si zkrátka tento svižný, záživný a působivý krimi/thriller zaslouží velmi silné 3* a jistojistě doporučení všem, kdo má rád tyto sice méně náročné, o to víc ale funkční podívané, prostě je to taková žánrová sázka na jistotu.

Na jednu stranu, vzhledem k jménu pana režiséra a obsazení, musí být hned každému dopředu jasné, že se jedná o béčko jako řemen, ovšem pozor, ačkoliv je toto tvrzení nepopiratelný fakt, tak se zároveň ale nejedná o vyloženě typické laciné a hloupé béčko, a to především díky jeho zpracování, které by se dalo označit za průměrné, což v souvislosti s talentem tvůrců a možnostmi producentů znamená v podstatě až nadprůměrné, a vlastně když to možná až přeženu, tak ve většině ohledech celý ten film tak nějak drží pohromadě a kupodivu i funguje, samozřejmě opět opakuji, vše bráno v rámci možností. Zápletka je tedy taková tuctovější, ale smysl dává, efekty hlavně výbuchů mají snesitelnou úroveň, postavy jinak působí nezajímavě, ale rozhodně neurážejí, no a asi největším pozitivem je přítomné obsazení, tedy až na Shannen Doherty, kdy se jí nechci vzhledem k její nemoci nějak dotknout, ale ta ženská je fakt peklo, a to hlavně tedy po herecké stránce, nicméně naopak mě docela mile překvapil Kevin Dillon, který tu podal opravdu ojediněle přesvědčivý výkon, jelikož jinak je to pro mě prototyp antiherectví, no a samozřejmě spolehlivý výkon podal očekávaně Mel Gibson, který tu ovšem svou přítomností jen znovu potvrdil, jak nesmyslně v podobných produkcích plýtvá svým talentem. Každopádně, ačkoliv jsem až doposud vybarvoval Hot Seat v poměrně růžových barvách, tak já ten film stejně ale nakonec ohodnotím docela podprůměrně, jelikož vše to výše zmíněné v dobrém světle je tu zásadním způsobem zadupáno do země celkovou nehoráznou nudností a nevýrazností. Jinými slovy, Hot Seat je sice s mírnou tolerancí slušně natočené a zahrané béčko, které ovšem doplácí na nenápaditost, nezábavnost a mdlé rutinní pojetí, vyvolávající ryzí nezájem.

Tak nevím, zdali vzhledem k místnímu nízkému hodnocení a negativním komentářům, jsem já tak nenáročný, a nebo ostatní tak nároční, každopádně za mě je Reboot Cabin Fever naprostou hororovou peckou, které nemám vůbec co vytknout a já se u podobné krvavé žánrovky už dlouho nebavil tak, jako právě u této nekompromisní jízdy. Rothův originál jsem tedy viděl, ale už je to tak dávno, že už si jeho obsah pamatuji jen velmi matně, každopádně tento Cabin Fever funguje od první až do poslední minuty na 100%, a to ve všech ohledech, je to zábavné, napínavé, svižné, chvílemi správně odlehčené, párkrát i slušně překvapivé, veškeré postavy a jejich herečtí představitelé mě bavili na maximum, kluci jsou sympatičtí, holky pohledný a nestydatý, alespoň tedy jedna, a navíc i jejich chování mi pak přišlo povětšinou až neobvykle rozumné a přesvědčivé, což se v podobných filmech děje skutečně jen málokdy, většinou se totiž chovají úplně imbecilně a nepřirozeně, což ovšem není tento případ. Fajn je jinak i atmosféra, no a samozřejmě dominantním prvkem této podívané jsou pak veškeré krvavé gore efekty, kterých je jednak opravdu hodně a jednak jsou na fakt zatraceně vysoké úrovni, čímž dělají z Cabin Fever Reboot skutečně nekompromisní a brutální podívanou, kde se tvůrci s ničím a hlavně s nikým naprosto nepárali a podle toho to i tak parádně dopadne. Za mě se zkrátka prakticky díky všemu jedná o vážně nadprůměrný, krvavý horor, co skutečné příznivce žánru musí jednoznačně oslovit a bavit, prostě parádní jízda a hotovo.

The Trust považuji za vážně slušnou zábavu, u které je ovšem nutné zmínit jeden podstatný fakt, a to že žánrové zařazení krimi/drama/thriller není z těch nejpřesnějších, a spíš bych ho určitě změnil na krimi/komedie/thriller, jelikož toho dramatického se zde vážně moc neobjevuje a naopak, neoddiskutovatelná odlehčenost, v případě obou postav až zábavná potrhlost, tu poměrně výrazně dominuje, takže spíš než o nějaký vážný thriller se ve výsledku jedná o takový odlehčený thriller, který se nedá brát snad ani příliš vážně. Způsobeno je to pak, jak už jsem ale zmiňoval, především oběma ústředními hrdiny, kteří spíš než jako dva nekompromisní drsňáci, jdoucí si za svým cílem přes mrtvoly, působí jako dva popletové, kterým se lepí smůla na boty,  vymamlasí co mohou a i přestože se občas jako temné osoby zachovají, tak za mě přeci jen převládají ty jejich ťulpasovské rysy. Každopádně tahouny tohoto filmu jsou oba herci, kteří ony ústřední figurky ztvárnili, a to jako vždy skvělý Nicolas Cage a Elijah Wood, jelikož oba tu jsou fakt zábavní a výrazní, nicméně krom nich mě bavila ale i celkově nepředvídatelná zápletka, která navíc disponuje svižným spádem, napětím, sem tam se objeví nějaký ten povedený a neotřelý nápad, ke konci se to pak navíc i slušně vyhrotí a závěrečné rozuzlení prostě též pobaví. The Trust tak zkrátka sice není žádná ultimátní pecka pro davy, ale jako svižné, zábavné a nápadité béčko, s dvěma parádními herci v hlavních rolích, funguje naprosto dostatečně.

Na jednu stranu musím tedy sice podotknout, že mě Venus úplně na zadek neposadila, na druhou stranu je ale zároveň pravda, že nemám této podívané v podstatě ale ani co vytknout. Jinými slovy, Venus není horor, který by byl v jakémkoliv ohledu výjimečný, ale funkční a působivý je v ohledech všech. Zápletka má spád, je nepředvídatelná, zajímavá, trochu i nevšední, disponuje napětím, slušnou gradací a fakt krvavým finále. Za pozitivum lze určitě považovat i prostředí ústředního baráku, které působí vážně strašidelně, a velmi mě oslovila i atmosféra, která tu sehrává poměrně zásadní roli, ve které určitě obstála. Jednotlivé postavy pak působí také skutečně výrazně, samozřejmě na čele s ústřední kočkou v hlavní roli, která mě bavila jak vzhledově, tak herecky. Co mě osobně jako příznivce brutálnějších filmů nadchlo, tak je i docela slušná dávka krvavých efektů, jejichž zpracování je jednak na vysoké úrovni a jednak jsou fakt docela nekompromisní, zvlášť pak ve zmiňovaném finále. Venus tak lze zkrátka jistě považovat za velice slušný žánrový příspěvek, který má co nabídnout a který dokáže i určitě pobavit, jak už jsem zároveň ale již zmiňoval, abych ten film doporučoval na každém rohu, tak to asi ne, zas až taková pecka to totiž vážně není.