Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Akčný
  • Dráma
  • Komédia
  • Horor
  • Krimi

Recenzie (4 029)

plagát

Pohřeb (2023) 

Průměrný filmový zážitek, vyplývající z prakticky totožného počtu plusů a minusů, nabízejících tato podívaná. Začnu tedy pozitivy a zde musím určitě na prvním místě zmínit obsazení, tedy jednotlivé herecké výkony přítomných hvězd, samozřejmě na čele s výrazným a přesvědčivým Jamie Foxxem, který to tu jednoznačně táhne, nicméně fajn působí i očekávaně Tommy Lee, který i navzdory svému věku odvádí též spolehlivé a silné herectví. Druhé pozitivum pak shledávám v poměrně zajímavém a nevšedním tématu, točící se kolem pohřebních ústavů, s čímž jsem se ještě upřímně v soudních filmech nesetkal, a právě proto to považuji za poměrně osvěžující prvek. A třetí věc, co mě oslovila, byla slušně budovaná atmosféra, využívající především prostředí, kde se film odehrává a prostě působila vážně výraznějším dojmem. Mezi negativa pak musím určitě zařadit jednak výkyvy, co se spádu týče, což vyvolalo až nepříjemně časté momenty nudy, jednak za mě bylo určitě také špatně, že mě daleko více bavily scény odehrávající se mimo soud, než právě ty v soudní scény, které postrádaly vyhrocené momenty, jakoukoliv gradaci a prostě celé to přelíčení nemá vůbec grády, zato právě děj odehrávající mimo ní, tak disponuje emocemi, poutavými dialogy a zajímavými vztahy mezi jednotlivými postavami. No a třetí věc, která se mi nelíbila, bylo závěrečné vyústění, respektive nějaká dějová katarze, která by nabídla emoce, či pointovou výraznost. Tudíž jak jsem hned na začátku konstatoval, průměrný film, se svými plusy i zápory, jinými slovy, o nic světoborného se nejedná, nicméně případný divák se nemusí úplně bát, že by se mohlo jednat o vyloženou ztrátu času.

plagát

Jej telo (2023) 

Po dlouhé době jsem se zase rozhodl dát šanci české filmografii přesvědčit mě, že její strmý sešup už našel konečně své pomyslné dno a došlo již k jejímu odražení z hlubin zmaru, trapnosti a nezábavnosti, no a vybral jsem si k tomu snímek, který mě zaujal především svým výrazným a pro českou kinematografii poměrně odvážným tématem, tak jsem byl krom samotné filmařské kvality zároveň i zvědavý, jak si s tím tuzemští tvůrci poradili, no a ve výsledku tak nyní mohu jen suše konstatovat, že neporadili, a to vůbec. Životní příběh Andrey Absolonové je, respektive bohužel byl, možná zajímavý, jenže filmaři s ním nedokázali naprosto jakkoliv naložit ve prospěch diváka, a to prakticky ve všech ohledech. Mě každopádně nejvíce zamrzeli dvě věci. Jednak mi to celé přišlo až nevídaně chladné a odtažité, naprosto zproštěno jakýchkoliv emocí, prostě jen strojově a strnule odvyprávěný příběh, navíc podaný opravdu zkratkovitě, v podstatě bez hlubšího náhledu do jediné scény, jen povrchové klouzání po všech nastalých situacích, nehledě na to, že si vlastně až nyní uvědomuji, že se tu za celou dobu nevyskytl ani jeden jediný dramaticky vyhrocený moment, což se fakt jen tak nevidí. A druhý zásadní problém mám prakticky se všemi přítomnými postavami, kdy ani jedna jediná z nich nevzbuzuje sebemenší zájem, a to se bohužel týče i samotné ústřední hrdinky, jejíž charakter, životní rozhodování, pocity, nic z toho tu není podáno tak, abych jí pochopil, abych si k ní dokázal vytvořit empatii, na mě tu prostě působila jen jako extrémně introvertní osoba, jejíž osud byl sice určitě silný, filmově ale vážně nudně a neprůhledně zpracovaný. Co se pak týče pohledu do české pornobranže, tak tvůrci tu nenabídli z tohoto ranku prakticky nic, dvakrát holý zadek, jedna hardcore scéna s profíky, takže odvaha nulová, ale především se tu divák nedozví nic ani o samotném zákulisí, či fungování v tomto oboru, takže opět jen další strohý náhled bez čehokoliv, co by mohlo zaujmout. Herecky mě jinak nezaujal také nikdo, a to včetně Natalie Germani, která sice je skutečně přitažlivá a sexy, nicméně její herecký výkon mi přišel ospalý a vlastně i jakoby ustrašený, jakoby se podvědomě bála, jak odvážnou roli přijala a podle mě se s ní hlavně kvůli tomu nedokázala bohužel úplně přesvědčivě popasovat. Ve výsledku mi tak zkrátka zbývá kladně ohodnotit v podstatě jen vůbec odvahu se pustit do projektu právě s takovýmto tématem, ovšem musím znovu jen zopakovat, že jeho celkové zpracování mě prostě neoslovilo, nebavilo a chybí tomu prakticky úplně všechno.

plagát

Psia jazda (2023) 

Extrémní nálož, absolutní nářez, dokonalá zábava, prostě TOP, TOP a ještě jednou TOP, a je mi naprosto ukradené, respektive v souladu s filmem, naprosto u prdele, že to zde někdo dokáže označit za pokleslou zábavu, za úpadek komediálních filmů a podobný žvásty, mě je těchto diváků, ze kterých tohle padá, spíš jen upřímně líto, podstatné každopádně je, aby tyhle kecy ostatní ignorovali, a bavili se u této jízdy tak, jak jen lze. Já tu každopádně tedy nehodlám popírat, že se jedná o ten nejprimitivnější typ komedie, respektive humoru, obsahově postaveném jen a pouze na naprosto nevídaném sledu těch nejšílenějších vulgarit (CZ dabing jednička s hvězdičkou), fekálním humoru a dialozích o chcaní, hovnech a samozřejmě psím sexu. To je fakt, ovšem co jako? Důležité je, že to baví, že to má koule, že se to nebojí bořit určité hranice, že je to nekorektní, to vše je pro mě prostě daleko důležitější a zásadnější, než nějaké ubohé poukazování na nenáročnost a jednoduchost, kvůli tomu ten film totiž nevznikl, aby uspokojil intelektuálně náročné publikum. Zápletka je každopádně tedy sice tuctová a předvídatelná, což ovšem vůbec nevadí, jelikož to bohatě vynahrazují jednotlivé nápadité scény, od začátku až do konce napěchované naprosto nezapomenutelnými a ultimátními hláškami a momenty, a samozřejmě všemu zde vévodí skvostné psí postavy, které si nelze nezamilovat. No a co považuji za ještě další obrovské pozitivum, podtrhávající už jen výjimečnou zábavnost celé této jízdy, tak to že se zde po celou dobu dokázali tvůrci naprosto bravurně vyhýbat jakýmkoliv trapnostem, poučování, moralizování a podobným znehodnocujícím elementům, za což si zaslouží absolutorium, jelikož bez těchto prvků se v dnešní době již příliš komedií neobjevuje. Já jsem si zkrátka čas strávený ve společnosti těch čtyř čtyřnohých hrdinů užil jako už dlouho nic jiného, nepamatuji si, abych se u jakékoliv komedie tak neskutečně smál, a to prakticky nonstop, a opakuji, poukazování na to, že to má nízkou intelektuální úroveň, tak tomu se musím smát snad ještě víc. Za mě prostě BOMBA zábava a hotovo!!!

plagát

Sick Girl (2007) odpad!

Prakticky každý film, co se tu snažím ,,erudovaně” ohodnotit a okomentovat, se snažím nějak popsat, rozebrat a sdělit z něj své dojmy a pocity. Sick Girl je ovšem výjimkou, u které nemám chuť rozebírat absolutně nic, a jen ho prostě chci označit za naprosto neskutečně nudnou, lacinou, amatérskou a totálně o ničem ztrátu času. Jako příznivec podobných nízkorozpočtových exploitationů jsem tedy očekával alespoň nějaké té avizované extrémy, ale pokud někomu přijde tohle extrémní, tak pardon, to by mě asi měli ale někam zavřít, jelikož mě tu nic zobrazeného extrémní nepřišlo, a to včetně té asi třicetivteřinové scény s řezáním ptáka jedné oběti a znásilnění s ním oběti druhé, což zní sice fakt zvrhle a masakrálně, ovšem přítomné zpracování této scény lze označit stejně jako zbytek filmu, tedy o hovně. Zápletku to pak má miniaturní, na což sere pes, horší je, že je navíc úplně pitomá, otravná a prostě celkově ubíjející, postavy vlastně nevím ani jak hodnotit, to nelze ani nijak pojmout, co ovšem hodnotit lze , tak to jsou výkony (ne)herců, kteří byli vybráni nejspíš z ulice při nějaké náhodné toulce městem, či spíš po venkově a podle toho to taky vypadá, takže i v tomto ohledu se jedná jen o další nesoudný odpor. Za mě Sick girl zkrátka představuje tu nejnudnější amatérštinu, co si lze snad představit, mizernou po všech stránkách tak, že za mě by si nedovolil takhle špatně něco natočit ani podprůměrný student kterékoliv filmové školy. A znovu jen musím upozornit, ať se nikdo nenechá nachytat na avizovanou násilnost, extrémnost, či zvrácenost, trochu odvážnější scéna se tu odehraje opravdu jen jedna a ani ta nestojí za zmínku, zbytek je jen otravně ukecanej a hrůzostrašně zpracovanej a katastrofálně zahranej Odpad!

plagát

Hrozba smrti (2024) 

S odřenýma ušiskama tomu ty 4* tedy vlepím, ale spíš než kvůli kvalitě, či zábavnosti je dávám v podstatě jen kvůli vůbec jeho vzniku, jelikož mám tyto nenáročné oldschool rubanice rád a je dobře, když se sem tam objeví, natož pak v právě takovémto provedení, tedy s hvězdným obsazením, pod taktovkou zkušeného režiséra a se slušnou finanční základnou v zádech, nicméně je bohužel ale fakt, že to nakonec zas až taková hitparáda není, a já osobně od toho očekával vážně víc, hlavně tedy co se celkové záživnosti týče. Každopádně první, co musím v souvislosti s Road House zmínit, je samozřejmě casting, na čele s luxusním Jakem Gyllenhaalem,  který je tu snad nařvanější a sympatičtější ještě víc než kdy jindy, ovšem zároveň musím ale i podotknout, že pro mě osobně to zde s tou svou pohodovostí a vysmátostí možná až přeháněl, takže sympatický a charismatický na maximum, přesvědčivý a důstojný ovšem ani náhodou. Daniela Melchior pak není sice úplně můj typ, ale své si tu jako holka hlavního hrdiny odvede, Magnussen se mi sem též díky své ohromné nevýraznosti nehodil a opomenout samozřejmě nemohu účast hostující hvězdy Conora McGregora, což je další dost diskutabilní prvek celého filmu, jelikož to co tu předvádí po rádoby herecké stránce, tak to je mix karikatury s parodií, zároveň ale je i pravda, že má i přesto takový koule a styl vystupování, že bez něj by to na druhou stranu působilo asi jako auto o třech kolech, takže fakt netuším co si o jeho přítomnosti vlastně myslet, natož pak o jeho další herecké budoucnosti, úplně to ale spíš nevidím dobře. Další, co musím po obsazení zmínit jako nejzásadnější bod filmu, tak je očekávaně akce. No a k ní asi takhle, co si budeme namlouvat, není ji sice moc, pokud se ale dostane ke slovu, tak v naprosté většině se jedná o parádní souboje, kdy šla nasnímat asi trochu přehledněji, jelikož je vidět, že borci umí, choreograficky to ale byla špička, navíc byla poměrně i krvavá, takže za mě ve výsledku určitě patřila akce v této podívané k tomu rozhodně lepšímu, ale jak jsem již zmiňoval, mělo jí být vážně víc. Asi nejtěžší je to ale se zápletkou. Jak už jsem také zmiňoval, stejně jakou Gyllenhaala mi přišla totiž také až zbytečně moc odlehčená, lehkovážná, prostě takový free styl, který mi tu ovšem moc neseděl,  a myslím, že mnohem drsnější a syrovější pojetí by tomu slušelo víc, než tahle přepísklá pohodovka. Dějově to jinak funguje jako klasická tuctová podívaná o hrdinovy, co přijde, sjedná pořádek a zas odejde, čehož si ovšem byli vědomi i sami tvůrci, že nemají v rukou žádné oscarové story, takže v samotném filmu na to právě vytvářejí i sami narážky, nicméně na můj vkus se tam právě na úkor akce dost kecá a řeší kraviny, takže to chvílemi postrádá ten správný drive, ale za vyloženou nudu to považovat také nemohu, no prostě takový průměr, který ale jen tak mimochodem označovat za remake Road House se Swayzem není úplně na místě, společného toho totiž mají fakt jen minimum, a to ještě spíš v detailech a náznacích. Můj celkový dojem z tohoto filmu je tak zkrátka takový rozpačitý, největší plusy určitě casting a akce, naopak největší minusy výkyvy zábavnosti a pro mě nepřiměřená odlehčenost, takže za mě nakonec asi přeci jen lehký nadprůměr, ovšem se zdvihnutým ukazováčkem a přesvědčením, že to mohlo být určitě mnohem lepší, jelikož prostředky ve všech ohledech na to tvůrci rozhodně měli.

plagát

Ken Park (2002) 

Při závěrečných titulcích Ken Park jsem pochopil, že s již tak dost provokativními a otevřenými Kids se Larry Clark evidentně teprve zahříval a své explicitní filmové choutky rozbalil až právě v tomto prakticky až porno dramatu, což ovšem upřímně považuji za docela velkou škodu, jelikož když bych pominul ony veškeré otevřené a kontroverzní sexuální scény, tak nabízí Ken Park poměně výrazné a poutavé drama, pojaté jako drsný, zároveň ale reálný náhled do disfunkčních amerických rodin, plných bizarních rodičovských postaviček, úchyláčků a trosek, vybíjejících si své životní prohry ať už psychickým, tak fyzickým způsobem na svých potomcích, kteří si to pak samozřejmě přenášejí do svých vlastních mladých osobních životů a jde tak v podstatě o uzavřený kruh sociálních případů, ze kterého se lze dostat skutečně jen velmi obtížně. Jak už jsem každopádně zmínil, celá tato podívaná není vůbec špatně natočená, naopak, jedná se o poměrně působivé drama, se zajímavými postavami, se silnými a především věrohodnými osudy, povedená je i atmosféra, zkrátka Ken Park by šlo skutečně považovat za funkční a působivou podívanou, ale musím se vrátit k oněm explicitních sexuálním scénám, které mi zde naprosto vůbec nedávají smysl, respektive dávají, a to ve formě prostě jen za každou cenu šokovat, což nepovažuji v tomto případě ani trochu za vhodné a hlavně potřebné.

plagát

Hellraiser (1987) 

Ačkoliv rozhodně nejsem příznivcem této hororové série, ani Pinheada, a ani svět Cenobitů si mě nikdy nikterak nepodmanil, tak musím uznat, že tento film z roku 1987 od Cliva Barkera, který to celé vlastně započal, není vlastně vůbec špatný. Nejvíce mě každopádně oslovila jeho podmanivá atmosféra, která celou tuto podívanou zahaluje do vážně poutavého hávu, překvapila mě ale i přítomnost poměrně velkého množství krvavých gore efektů, jejichž úroveň lze pak sice označit za mírně diskutabilní, nicméně minimálně maskéři si zde za svou odvedenou práci pochvalu určitě zaslouží, no a ani zápletka nakonec nepůsobí vyloženě až tak zle, kdy ji lze tedy označit především za vážně jednoduchou, na druhou stranu ale funguje, má spád a gradaci, chvílemi se dostaví i okamžiky mírného napětí, takže proč ne, zvlášť když pak navíc i ten celkový nápad s Cenobitím světem je prostě fajn. Krapet negativně na mě ovšem působily jednotlivé postavy, které jsou skrz na skrz tuctové a nezajímavé, až to byla v souvislosti s nimi jedna velká nuda, i když zde je ale důležité i zmínit, že by to nebyl možná zas až tak velký problém, kdyby ovšem nebyli vesměs obsazeni tak nesympatickými a hlavně zvláštními ksichty, samozřejmě hlavně na čele s celou ústřední trojicí herců, tedy Andrew Robinsonem, Clare Higgins a Ashley Laurence, kdy jsem se v podstatě až doposud nedokázal rozhodnout, jestli se jedná o geniální castingový tah, nebo tvůrčí přešlap jako krávu, podstatné každopádně je, že mi tady ani jeden z nich vůbec nesedl. Já mám z prvního Hellraisera zkrátka vážně opravdu rozporuplné dojmy, faktem prostě je, že je sice zpracován na poměrně vysoké úrovni a s množstvím prvků, které nelze vnímat jinak, než velice pozitivně, ale zároveň je i fakt, že mi tu chybělo cokoliv výraznějšího, cokoliv, abych si mohl říct, wow, tohle je svět, do kterého chci proniknout hlouběji, to mě vážně zajímá. Vzhledem k roku vzniku ale musím každopádně uznat, že se rozhodně nejedná o film, který by si nezasloužil pozornost a jistý obdiv.

plagát

Vnútorný vesmír (1987) 

Interspace je skutečně parádní zábava, od které jsem se ovšem dočkal něčeho trochu jiného, než co jsem očekával, což byla vážně pojatá dobrodružná efektní sci-fi jízda, jenže ve výsledku to je trochu jinak. Sci-fi je to tedy určitě, jen ovšem bez nějakých převratných, velkolepých a dech vyrážejících triků, a po celou dobu se to spíš celé soustředí na jednotlivé postavy, na zápletku, na vtipnost a vlastně v neposlední řadě i na romantiku, prostě se jedná o takový hodně odlehčený žánrový mix, který každopádně funguje na 100%. Postavy a jejich herečtí představitelé jsou tudíž opravdu výrazní a sympatičtí, na čele s frajerem Dennisem Quaidem, v té době ještě roztomilou Meg Ryan, ale hlavně nečekanou hvězdou filmu Martinem Shortem, který tu fakt perlí a v podstatě si svou zábavnou střeštěností krade celý film tak trochu sám pro sebe. Zápletka má pak neuvěřitelný, ale jakože fakt neuvěřitelný spád, zároveň je ale i nápaditá a nehorázně zábavná, a znovu musím zopakovat, vážně až nevídaně vtipná. Úroveň triků pak i navzdory roku vzniku považuji asi za nejslabší článek této podívané, na druhou stranu jak už jsem ale zmiňoval, není na nich Interspace naštěstí postavený, takže ani s tím ve výsledku nemám vlastně žádný problém. Já jsem zkrátka z tohoto snímku i přes jeho stáří upřímně nadšený a dokonce si ho dovolím označit i za vážně nestárnoucí klasiku.

plagát

Battle Royale (2000) 

Jednak se zde potvrzuje, že filmové Japonsko není Jížní Korea, a jednak si tento snímek skutečně dokážu představit pro mě snesitelný snad jen v podobě hollywoodského remaku, ale tohle jsem měl vážně problém kousat, jelikož to východoasijské filmařské pojetí mi prostě absolutně nesedí, a to hlavně co se týče příšerně afektovaného chování veškerých postav, což jsem tu vůbec nepobíral, a dále jejich až parodického umírání, které mi připadalo též doslova trapné a směšné. Ústřední nápad to má každopádně samozřejmě výborný, sice tedy nikterak originální, ale s něčím takovým se dá docílit sakra zajímavých věcí, což se zde tvůrcům v podstatě i podařilo. Takže třeba rozhodně nemohu popřít, že to mělo celé skutečně svižný spád, že to bylo nevídaně nekompromisní, že mě bavily jednotlivé postavy, že tu došlo i k několika nečekaným překvapením, že to mělo poměrně fajn atmosféru, prostě těch pozitiv by se tu našlo docela dost, i přesto všechno ale musím znovu zopakovat, že kvůli stylu zpracování a nesoudně přehrávajícím hercům jsem se do toho filmu nedokázal prostě dostat, a tak jsem po celou dobu měl zkrátka převážně pocit, jako bych sledoval spíš nějakou teatrální parodii než vážně pojatou a seriózní řežbu, což mi je ovšem upřímně moc líto, jelikož se jinak jedná o snaživou podívanou, co má fakt koule.

plagát

Kids (1995) 

O tom, že se jedná o vysoce diskutabilní, kontroverzní a hlavně provokativní podívanou, se nemá asi cenu dohadovat, to je prostě fakt, a je v podstatě jen na každém, jak jí bude kdo vnímat, nejrozdílnější reakce každopádně budou panovat mezi dětmi ve zhruba podobném věku hrdinů tohoto filmu a dospělými, především samozřejmě rodiči, čehož jsem živý důkaz. Kids jsem totiž viděl poprvé chvilku po jeho vzniku, což už je téměř 30 let nazpět, bylo mi nějakých 17 a byl jsem z Kids z mnoha důvodů úplně paf, bohužel tenkrát v pozitivním slova smyslu. Dnes, když jsem si Kids ale zopáknul, a mám doma již právě děti v onom ,,kritickém” věku, tak mi z toho už ale jen běhá mráz po zádech a nedokážu si vysvětlit, proč mě to tenkrát tak bavilo. Pravdou každopádně je, že Larry Clark natočil skutečně otevřený pohled na (nejen) americkou mládež, pocházející z nuzných a problematických poměrů, takže veškeré postavy, a to ať už dívčí, či chlapecké, má intelektu maximálně tak co by se za nehet vešlo, z čehož pak pramení jejich chování, myšlenkové pochody, přístup k životu, reakce, dialogy, vše prostě na úrovni mírně vycvičených opiček, a tvůrci pak na základě toho všeho tu jen předkládají publiku nepopiratelné důsledky, které jsou opravdu silné, věrohodné a hlavně smutné. Není prostě žádná radost sledovat čtyřiadvacetihodinovou exkurzi do pidimozečků bezduchých tvorečků, kteří mají v palici jen fetovaní a šukání, což představuje jejich celoživotní náplň a v podstatě je jen otázkou, kdo z nich se má vůbec šanci s tímto životním stylem dožít dospělosti, nehledě na to, že pokud se jí dožijí, tak co z takovýchto individuí musí asi vyrůst? Já tento film tak beru především jako stále aktuální vztyčený ukazováček celé společnosti, a i když v dnešní době je, nebo alespoň doufám by měla být, osvěta kolem AIDS natolik všem dětem vštěpována, tak ostatní problémy přetrvávají mezi teens, jako násilí, chudoba a primitivismus dodnes, takže k zamyšlení je tento snímek pořád a určitě není na místě ho jakkoliv bagatelizovat, či hloupě znehodnocovat, smysl a jisté poselství v sobě má totiž stále, a to i přes svou celkovou prvoplánovitost, nuceně působící provokaci a nejednou zbytečné tlačení na pilu, co se explicity týče.