sedm.1

Když Declan O´Brien ještě jen režíroval třetí díl Pachu krve, ještě to pořád docela šlo. Bylo to sice už tenkrát nehorázně hloupý a se spoustou filmařských kiksů, ale naštěstí to ještě pořád bylo alespoň řádně krvavý, násilný a mělo to celé šmrnc a styl. Od čtyřky, kdy se ovšem krom režie ujmul tenhle amatér navíc i scénáristické práce, tak to šlo ale už jen hodně strmě do hoven, což nyní vygradovalo již v pátým pokračování, které je tak zoufale špatný, že by panu O´Brienovi měl už konečně někdo hodně rychle useknout pracky, aby už nemohl dál škodit a ubližovat filmovému světu, žánru hororu obzvlášť. Už takhle stačí, že prakticky zlikvidoval docela slušnou sérii. Pátý Wrong Turn je prostě otřesně slabounká podívaná, s tisíckrát omletou zápletkou, milionkrát omletými jednotlivými scénami, s nechtěně humorným a především nevýrazným gore, kterého je navíc fakt poskromnu, ikdyž možná ještě že tak, s nijakou atmosférou a bohužel i nesympatickými a netalentovanými herci, předvádějících se v postavách tak blbých, že to lze jen těžko odpustit. Já jsem byl po čtyřce zkrátka hodně zklamán, ale věřil jsem, že horší už to snad nemůže ani být. Bohužel, mýlil jsem se. Může!

Steven Soderbergh je patlal matlal, kterému se na začátku tvůrčí kariéry sice podařilo párkrát docela slušně zabodovat, ovšem co tento popleta točí tak zhruba posledních deset let, to je o nervy. Jak totiž dokáže domrvit ty skvělé, originální a nápadité scénáře, které se mu dostávají do jeho rádobyuměleckých pařátků, to mě vážně vytáčí. Zprasil Zkrat, zprasil Nákazu, zprasil Vedlejší účinky, a nyní zprasil i Bez kalhot, kdy by si jinak jen tak mimochodem zasloužil opět pořádnou ránu distribuční překladatel filmu, fakt pitomec na konec. Ale skutečně jen snad málokdo dokáže točit tak nevýrazně, nudně a nezajímavě, jako právě Soderbergh, což je zde vidět v plné parádě. Magic Mike totiž disponoval neotřelým a výrazným prostředím, zajímavými postavami a především různými možnostmi, jak z toho vytřískat celkově slušnou jízdu, a to dokonce i v jakémkoliv žánrovém ohledu, tolik možností jsem přesvědčen, že původní scénář nabízel, ale né, pan režisér ho podal divákům opět po svém, tedy jako nicneříkající a hlavně nefunkční a nepůsobivou nudu, prakticky bez zápletky, bez emocí, bez života. Navíc mi přišlo, že z pana Soderbergha byli asi otrávení i herci, neboť jejich výkony musím vesměs označit za slabé, nevýrazné a především nepřesvědčivé. Magic Mike je tak zkrátka film, jehož vyznění považuji za naprosto zbytečnou podívanou, prostě fakt o ničem.

Závidím všem uživatelům, kteří si dokázali tento snímek užít, a že jich tedy není málo, ale pro mě to byla jen šílená zívačka, což mě udivilo o to víc, že amíci tyhle filmy, ať už z prostředí NFL, či jako zde NBL, jinak prostě umí udělat přesvědčivým, zábavným a většinou i strhujícím způsobem, Moneyball je ale prostě dost jinde. Samotný příběh přitom ale nahrával tvůrcům udělat z něj opět výtečnou podívanou ze zákulisí baseballu, a to nejen ze světa obchodu s hráči, potíž je ovšem v tom, že způsob zpracování ve mně nedokázal vyvolat díky své nedramatičnosti, unylosti a celkové nevýraznosti téměř vůbec žádný zájem, o emocích ani nemluvě. V celém tom vyprávění této reálné události mi chyběly jakékoliv silnější momenty, atmosféra, stylovost, o trochu výraznější spád a dynamika, Moneyball mě prostě nedokázal zaujmout vůbec ničím. K tomu ospalému dojmu a vyznění pak překvapivě navíc pomohlo i hvězdné obsazení, kdy mi výkony jak Pitta, tak Hilla, přišly jako po několikadenní pařbě, oba na mě působili neskutečně ospalým a až otráveným dojmem, takže se sice svým způsobem do toho sice hodili, ale já je tím tedy moc nekousal, ikdyž mám oba jinak vážně rád. Moneyball zkrátka určitě nepovažuji za nezajímavý a nicneříkající počin, jen ale způsob jeho zpracování mi tedy opravdu silně nesedl, a ve výsledku tak celý film považuji především jen za docela velkou a nezáživnou nudu. Zklamání.

Nevýrazná, tuctová podívaná, která je díky naprosto neuvěřitelně předvídatelnému vývoji děje až nechtěným způsobem směšná, zároveň jde i o film, který vůbec nedokážu žánrově zařadit, je to takový hybrid komedie, romantiky a dramatu, ovšem ani v jedné z těchto disciplín příliš nefunguje a nevyniká, a navíc třeba právě ke komedii to má dost překvapivě vůbec nejdál, těch zábavných, natož pak vyloženě humorných momentů, je tu totiž vážně minimum, na drama je to pak zas až moc odlehčené, hloupoučké a bez fungujících emocí, a ta romantika tu pak působí celkově jaksi navíc, takže já fakt nevím. Postavy jsou tu pak včetně jejich představitelů též podivné a i dost málo uvěřitelné, kdy tomu jako vždy trapácký a nesympatický Carell samozřejmě vévodí, Buscemi je podivín sám o sobě a bohužel ani Carreyho postavu, která je sice určitě nejzábavnější a nevýraznější, jsem nedokázal skousnout tak, aby mě vyloženě neiritovala, a tak to v tomto ohledu alespoň tedy zachraňovali krásná Olivia Wilde s Alanem Arkinem. Přesto všechno ale nemohu ani tvrdit, že bych se u Kouzelníků i nějak vyloženě nudil, celé to mělo docela spád, hluchých míst se tu vyskytuje minimum, je to zkrátka taková opravdu hodně nenáročná jednohubka, která neurazí, ale za nějakou výraznější pozornost tedy určitě též nestojí.

První případ Oddělení Q je na naprosto totožné kvalitativní úrovni jako případ č. 2, tedy Zabijáci. Což znamená, že jde opět o výborně zpracovaný krimi/thriller, kterému lze vytknout snad zas jen až téměř nulovou překvapivost a s tím spojenou až příliš přímočaře nalajnovanou a předvídatelnou dějovou linku, zbytek je ale jinak excelentně natočená žánrovka, která snese i ty nejpřísnější měřítka. Především tedy samotné zpracování je prostě paráda, poctivá práce, kriminálka se vším všudy, napínavá, atmosférická, s postupnou gradací a v závěru s velice působivými emocemi. Opomenout samozřejmě pak nemohu ani skvělé obsazení, v čele s ústředním duem vyšetřovatelů, ty dva chlapíky mám čím dál radši a doufám, že nezůstanou jen u prozatímních dvou případů, oba to jsou výrazní, netypický chlapíci, kterým je opravdu jednoduché fandit. Stejně tak lze ovšem mluvit i o zbylém hereckém osazenstvu, jednoduše radost všechny ty výkony sledovat. Celé to má zkrátka spád, šťávu, vyšetřování je efektivní, prolínání dvou časových rovin je velice působivé a funkční, Ženu v kleci mohu prostě jen doporučit, v rámci krimi jde totiž o skvělou zábavu.

The Final Girls nefunguje ani jako komedie, ani jako parodie a už vůbec ne jako horor, ten blábol v podstatě vlastně nefunguje jako nic. Co tímhle paskvilem tedy tvůrci zamýšleli, vážně netuším, ale nevyšlo jim to tak jako tak absolutně v žádném směru. Navíc, jestli se snažili o nějakou originalitu, tak to také hodně zaspali dobu a celá ta zápletka je pak i strašně nudná a nevýrazná. Co se tedy konkrétně humoru týče, musím uznat, že mi asi dvakrát cukli koutky, jinak se to ale v tomto ohledu spíš celé pohybuje mezi trapností a hloupostí, naprosto neodpustitelné je ale pro mě absolutní absence byť jen jediné kapičky krve, to mi hlava fakt nepobrala a samozřejmě neukázat ani jedny kozičky, to je vrchol drzosti a nechtěného výsměchu. Herecké osazenstvo též nevyniká nějakou výrazností, tam bych mohl zmínit snad jen stárnoucí kočičku Malin Akerman a sympaťáka Ludwiga, zbytek je pak spíš už jen ochotnickým panoptikem nevýrazných, otravně přehrávajících ksichtů. Já zkrátka nevím, co to mělo celé fakt za smysl, jestli to měla tedy být odlehčená pocta slasherům, nebo jen čistokrevná parodie na tento subžánr, v podstatě je to ale ve výsledku nakonec úplně jedno, protože co vím na 100%, že jde o prvotřídní, nezábavnou sračku, a to je to nejsměrodatnější.

Škoda, že jsem se až po seznámení se Zabijáky dozvěděl, že jde již o druhý zfilmovaný případ Oddělení Q, taková šílená filmová nevědomost mě vždycky neskutečně vytočí, ale nedá se nic dělat, hlavní ovšem je, že s tím prvním nemá snad prakticky žádnou spojitost, takže Zabijáky můžu brát jako samostatný projekt, se kterým jsem každopádně vážně velice spokojen. Se Skandinávskou kinematografií mám tedy minimální zkušenosti, ovšem Zabijáci ji reprezentují ve velice příjemném světle. Jde totiž o velice napínavým a až strhujícím způsobem odvyprávěný krimithriller, kdy mě celý případ vážně bavil, vyšetřování má spád, pořád se něco děje a celkově působí opravdu výrazným a zajímavým dojmem. Hodně mě pak ještě oslovila i syrovější atmosféra, ovšem co mě vyloženě nadchlo, bylo herecké obsazení, kdy se v žádném případě nejednalo o klasický hollywoodský casting, takže policajti nevypadali jako Pitt s Cruisem a padouši jako nalíčené lidské kreatury, zde všichni působili velice civilně a uvěřitelně, což pak mělo ve výsledku za následek ještě daleko působivější efekt a především díky tomuto skvělému castingu zde opravdu výrazně pak zafungovali i emoce, které tu k mému velkému překvapení a zároveň i potěšení sehráli též docela výraznou a podstatnou roli. Bohužel, k Zabijákům mám ale i dvě docela podstatné výtky. Určitě mě tedy zklamal závěr, který mohl být o trochu lépe vygradovaný a zároveň mi přišel i hodně klišovitě zpracovaný a jednak mi zde rozhodně i chyběl alespoň jeden jediný, byť jen třeba i maličký zvrat, neboť vše mi přišlo až příliš dopředu nalajnované a průhledné a nějaký ten překvapující moment by to celé jistě hodně oživil a kvalitativně povýšil. I přesto se každopádně ale jedná o výbornou podívanou, jde totiž o skutečně poctivou kriminálku, napínavou, působivou, emočně silnou a navíc se skvělými postavami. Já jsem zkrátka opravdu spokojen.

Co to mělo sakra jako být??? Už od začátku mi bylo jasný, že tohle nebude zcela běžná a jednoduchá produkce, jména Villeneuve a Gyllenhaal pro mě ale byly tak neodolatelné magnety, že jsem Enemy musel vidět za každou cenu, ovšem nakonec jsem z toho filmu tak mimo, že vlastně ani netuším, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Každopádně se musím přiznat, že jsem ten film prostě nepochopil, jeho význam, průběh a především pointa šla zcela mimo mé chápání, a tak jsem se snažil na netu najít nějaké to vysvětlení, ovšem nakonec jsem zjistil, že je na tom většina diváků stejně jako já a jen sem tam nějaký ten chytrolín pak nahodil nějakou tu svou vysvětlovací verzi, kdy mě některá i oslovila, některá pak ne, ovšem vesměs měli stejně nějaký ten háček, takže význam celého tohoto díla nakonec ví asi jen samotní tvůrci a s tím ať se jdou bodnout, to fakt nesnáším. Nicméně, Enemy je přesně ten typ filmu, o jehož výsledné kvalitě rozhodne skutečně až posledních pár minut, obsahujících pointu. Ono je Enemy totiž celé zpracované docela dost zajímavě, atmosféricky a především stylově, a tak i přes tu šílenou dějovou divočinu jsem si pořád říkal, že to může být ve výsledku docela bomba, pokud se tedy ale samozřejmě tvůrci dokázají důstojně vyrovnat s pointu, což znamená, že veškerému tomu předešlému dění dají jasný smysl a zábavné odpovědi. K čemuž ovšem nakonec absolutně nedošlo, což pak ve výsledném dojmu mělo ten zásadní vliv, že mé pocity připomínaly hodinu a půl spláchnutou do hajzlu. Pardon, do toalety. Krom neoddiskutovatelně pohlcující stylovosti musím každopádně vyzdvihnout ještě ale i výkon Jakea Gyllenhaala, který se opět upsal filmu, kde mohl naplno využít svého obrovského hereckého talentu a potenciálu, v každém záběru mě tu dokázal doslova strhnout, a v jeho podání jde zkrátka o další hereckou parádu, která Enemy zachraňuje před úplným filmovým zoufalstvím. Každopádně, Villeneuve si podle mě zřejmě nedokázal po úspěchu Prisoners poradit se svým nabubřelým egem a myslel si, že si může ve svém dalším díle dovolit prakticky cokoliv, ale teď už je asi i jemu samotnému jasné, že tohle přepískl a výsledkem je tak jen jedna nesmyslná superpodivnost obřích rozměrů, které se ovšem zároveň nedá upřít, že jen málokterého diváka nechala zcela chladným a lhostejným, a to se povede též jen málokterému filmu.

Na novou verzi Fantastické čtyřky jsem se skutečně těšil, a to i přes opravdu velké množství drtivé kritiky, neboť něco podobného se strhlo i kolem zpracování dvou dílů této komiksovky z let 2005 a 2007 a já jsem byl přitom z obou těchto filmů doslova nadšen, ovšem tentokrát musím dát bohužel za pravdu všem těm posměváčkům, neboť Fantastic Four Joshe Tranka z roku 2015 je vážně doslova komiksový průser, a to s velkým P! Já tedy nevím, co tím vším bylo původně zamýšleno, ale tento způsob zpracování komiksové látky je sice netradiční, ale na to sere pes, netradiční přístup v tomto žánru mohl Trankovi vyjít ještě tak v jeho nezávislé Kronice, tohle je ale klasická hollywoodská látka, vyžadující hromady dechberoucích efektů, strhujících akcí, cool postav a hlášek, a to vše na pozadí kulervoucího děje bez chvíle oddechu. A u Fantastic Four by tohle nebylo určitě problém zajistit. Místo toho tu ale zatím máme rádobyfilozofující nudu, která se ze své devadesátiminutové stopáže skládá z nezáživného sedmdesátiminutového prologu, desetiminutové nudné zápletky a desetiminutového akčně-efektního finále, které je trapné až škoda popisovat. S tímhle přístupem přeci nemohli tvůrci čekat jakýkoliv úspěch, či uznání, sakra! Nehledě na to, že ani casting není úplně trefou do černého, přestože všichni obsazení herci jsou talentovaní, výrazní a sympatičtí, ale typologicky jsou ve svých postavách zkrátka naprosto mimo mísu. A jelikož se zde nepodařila zachytit ani jakákoliv atmosféra, či stylovost, je pro mě toto zpracování skutečným zklamáním a provarem, kde se bohužel nepovedlo vážně ale nic. P.S. nyní by si měli všichni kritici Fantastic Four Tima Storyho uvědomit, jaké vlastně byli jeho dva díly skvělé podívané.

Velice poutavý a především poctivý thriller, kterému k maximu chybělo skutečně jen málo, a to tedy především trochu větší spád, což se projevilo především při slabší závěrečné gradaci a pak tomu chyběly nějaké ty výraznější momenty, takhle mi to totiž celé přišlo až trochu zbytečně utahanější, čímž to pak ve výsledku krapet ztratilo na intenzitě a síle. Jinak je to ale vážně výborná podívaná, odehrávající se ve dvou časových rovinách, jenž jsou obě velice přesvědčivé, napínavé a já si to celé v rámci žánru opravdu užíval. Zápletka je velice chytrá, netuctová a chytlavá, hodně mě oslovila i navozená atmosféra, která mě doslova vtáhla do osudů rodiny Dayových a obrovskou předností Temných koutů je pak také samozřejmě obsazení, které je naprosto parádní. Charlize Theron, tedy krom toho, že je snad čím dál krásnější, tu podává skutečně strhující výkon a v roli Libby jsem si jí nehorázně užíval a zároveň jí držel i palce, a to přestože nejde zrovna o jednoznačně kladnou postavu. Krom ní tu ovšem zazářili i další herci, Hoult, Hendricks, Moretz, Stoll a především Sheridan, ti všichni byly vážně přesvědčivý a přesní a celému filmu skutečně zásadně přidali na kvalitě. Temné kouty mě zkrátka hodně oslovily, určitě je tedy nelze označit za strhující podívanou s nervydrásajícím finále, jde spíš o poklidnější typ thrilleru, což ovšem v tomto případě nebylo rozhodující, neboť síla tohoto filmu spočívá zcela jinde a své si splnil opravdu s přehledem.