sedm.1

V podstatě jediné, co se dá této komedii vyloženě vytknout, je vážně až nesoudná a naivní zápletka, čímž mám na mysli především to, že na amerických školách se sice můžou dít vážně divočiny, ale zdejší chování a činy jak žáků, tak učitelů měli spíš blíž ke klasickým parodiím, než seriózním filmům, takže se prostě jedná v tomto ohledu o pořádný úlet. Pokud ovšem bude případný divák právě nad tímto faktem ochoten přimhouřit oči, tak poté dostane opravdu svižnou a místy poměrně vtipnou komedii, plnou fuckování, slušně nabroušených a nekorektních hlášek a sympatických postav, obsazených zábavnými herci. Celé se to jinak odehrává během jediného dne, takže spád filmu je opravdu zběsilý, což navíc pomohlo i k zakrytí několika trapnějších momentů, důležité ale je, že těch zábavnějších je tu mnohem víc. A jelikož jsem se u těchto typů filmů postupem času naučil smířit se i s těmi jejich klasickými kýčovitými závěry, tak výsledný dojem z této ptákoviny je nakonec poměrně až nečekaně pozitivní, jen opakuji, divák do toho musí jít skutečně jako do pořádného úletu, a ne jako do normální komedie. P.S. Nedávno jsem viděl skvělý film Straight Outta Compton, který jen tak mimochodem pojednává i o drsné minulosti Ice Cuba a zmiňuji to kvůli tomu, že ani trochu nechápu, co nyní tohoto chlápka vede k účasti v takovýchto filmech, jako je právě Fist Fight. Tím ovšem nenarážím na tento film samotný, spíš jen tak uvažuji, že právě s ohledem na jeho minulost bych ho typoval spíš do drsných, nekompromisních dramat a thrillerů, ale on se převážně věnuje takovýmto šaškárnám, kde sice také hází po celou dobu drsný, nasraný ksichty, ale dělá je spíš jen pro pobavení, než vystrašení. Fakt zvláštní.

Upřímně bych musel teď docela zapátrat v paměti, kdy naposled jsem viděl film, natož komedii, který by disponoval takovou skvadrou nesympatických postav, obsazených navíc tak zatraceně nesympatickými hereckými protagonisty, což překvapilo o to víc, že konkrétně Paula Rudda a Elizabeth Banks jsem vždy považoval za jistoty kvalitní filmové zábavy, ale zde se přidali ke zbytku obsazení a sledovat veškeré počínání všech postav a výkony, které tu zúčastnění předváděli, bylo takové malé utrpeníčko. Ústřední postava Neda, právě v Ruddovo podání, mi lezla neskutečně na nervy, zvlášť když divák ani neví, jestli ten jeho naivní dobrák je vážně tak důvěřivý, nebo jen prostě retardovaný blb, jenže jeho ségry ho snad ještě trumfli, trapný krávy, kterým jsem přál co nejkrutější osud, fakt prostě děs. Zápletka pak byla naprosto nulová, biochlápek narušuje osmdesát minut život svých třech sester, které nejdřív strašně sere, aby samozřejmě jak mávnutím proutku v posledních pěti minutách prozřeli a zjistili, že ten jejich brácha je vlastně naprosto úžasný člověk, no co k tomu dodat, to přeci nelze považovat za nic jiného, než za megatuctový kýčovitý scénáristický odpad. Co se vtipnosti týče, zasmál jsem se přesně … aha, já se vlastně nezasmál, ba co víc, já se ani neusmál, takže asi taková to je komedie. Zato těch trapných a nesoudných situací tu je zde na tři prdele, těmi tvůrci nešetřili, spíš naopak, těmi se to tu jen hemžilo. Our Idiot Brother je zkrátka nudný, hloupý a nevýrazný film, kterému doporučuji se hodně velkým obloukem vyhnout.

Pardon, ale do prdele, tento film je pro mě naprosto neskutečným šokem, kdy se mi jen velmi těžko hledají slova nadšení. Od úplně první, do naprosto poslední minutky, se jedná o totálně dokonalý filmový zážitek, který mě ve všech ohledech absolutně nadchnul, a to v tom nehraje roli ani to, že jsem měl pro wrestling vždy slabost, jelikož mě ta show jednoduše upřímně bavila, ale tohle není jen o wrestlingu, tohle je především o neuvěřitelně fantasticky působivém a strhujícím skutečném příběhu, disponujícím tolika přesvědčivými a silnými emocemi, že jsem se prakticky na dvě hodiny stal členem rodiny Bevisových, a prožíval s nimi se vším všudy jejich osudy, takže jsem se stejně jako oni upřímně smál, plakal, fandil, dojímal, a při závěrečných titulkách jsem byl i stejně jako oni šťastný a plný energie a pocitů plných předsevzetí, neboť tento film je zároveň i neuvěřitelně inspirativní jízdou, která nemůže snad nikoho nechat chladným. Každopádně, co se týče zápletky, je strhující, zábavná, neuvěřitelně vtipná, dojemná, ale i upřímná a přesvědčivá, veškeré postavy pak nelze označit jinak, než za luxusní, k čemuž samozřejmě pak napomohli i geniální výkony všech zúčastněných herců, všechny jsem si je ihned opravdu zamiloval, nadchla mě ale i atmosféra, nadchl mě styl zpracování, nadchly mě veškeré dialogy, prostě všechno a já musím znova jen zopakovat, tento snímek mě absolutně vším ohromil, je to bomba, bomba, bomba!!!

Rozhodně hvězdně obsazená krimi konverzačka, kde se toho dát stejně tak mnoho vytknout, jako pochválit. Já každopádně tentokrát výjimečně začnu pozitivy, a zde musím samozřejmě zmínit onen casting, který je vážně nabitý skvělými a výraznými herci, a kde nemohu ani nikoho z nich vypíchnout, neboť všichni zúčastnění odvedli nenudící, skvělé a přesvědčivé výkony, které vážně baví. Hodně fajn byli i veškeré postavy, zajímavé, výrazné, výstřední, žádná z nich nepůsobila zbytečně, či snad navíc, a každá z nich zde sehrála i svou velmi důležitou roli. Co se pak týče zápletky, s tou je to o něco složitější, zdali jí zařadit mezi klady, či zápory, jelikož na jednu stranu je tedy sice určitě nápaditá, chytře napsaná a díky svým zvratům nenudící, na druhou stranu jí ale rozhodně chybí napětí, mnohem výraznější spád a v neposlední řadě i vyšponovanější finále, včetně údernější pointy. Za negativum této podívané musím pak zmínit zcela opomenutou atmosféru, bohužel mi chyběl i nějaký výraznější osobitější tvůrčí styl a určitě již zmiňovanou pointu, která byla vystavěna na tolika náhodách a nepravděpodobnostech, že mě jednoduše doslova zklamala, určitě jsem jí tedy očekával mnohem důmyslnější a propracovanější. Můj celkový dojem z tohoto snímku bych tak nejtrefněji označil asi za rozpačitý, rozhodně jsem se u toho tedy nenudil, ale ani mě to ani zdaleka nějak vyloženě nestrhlo, jde prostě o takovou poctivou, kvalitní detektivku, která v rámci žánru sice patří určitě k tomu lepšímu, ale že by šlo o ojedinělý filmový zážitek, tak do toho to má sakra daleko.

Pokémon a Ježek Sonic, dva filmy, které v poměrně krátké době spolu vtrhnuly na plátna kin a které spojuje inspirace hlavních hrdinů v jejich herní předloze, takže je jen těžké nevyhnout se zde jemnému porovnání a za mě osobně to nejen díky své rychlosti Sonic Pokémonovi pořádně natřel, a to skutečně naprosto ve všech směrech. Zatímco totiž například zápletka Ježka Sonica je sice jednoduchá a přímočará, tak tím zároveň ale získává na svižnosti a zábavnosti, zatímco tvůrci Pokémona se snaží o důmyslnější a propracovanější příběh, ovšem s něčím tak infantilním, čím postavičky Pokémonů bezesporu jsou, to jde jen opravdu velmi ztěžka, a na rovinu se to samozřejmě vůbec nepovedlo, ústřední krimi linka je zoufale nudná a jak se říká, sešitá horkou nití, nemá to navíc ani spád, je to strašně kostrbatě odvyprávěný, a nebaví se tak u toho ani děti, ani dospělí. Veškeré postavy tu jsou též na rozdíl od Sonica nevýrazné a nesympatické, ústřední záporák je naprosto o hovně, humoru je tu minimum, emoce a dramatické situace vůbec nefungují, akce je mdlá a neefektní a úplný závěr je pak vyloženě na přesdržku, to zase vmyslela nějaká jó prázdná palice. No a vlastně i ze samotného zpracování ústředních hrdinů vychází rozhodně vítězně roztomilý Ježek Sonic, neboť nejen Pikachu, ale i všichni ostatní Pokémoni na mě působili nezajímavým a hlavně nevýrazným způsobem. Pokémon: Detektiv Pikachu mě zkrátka příliš neoslovil, kočkopsí zápletka mě nebavila a vlastně celá ta podívaná nenabízí nic, co by zaujalo ať už děti, tak dospělé.

Já sice samozřejmě chápu tvůrce, kteří se chtějí časem vymanit ze svého určitého zaškatulkování, nicméně bohužel málokterému z nich se to nakonec povede, a právě o něco podobného se zřejmě poslední dobou pokouší i Alexandre Aja, na počátku své filmové kariéry režisér a scénárista doslova geniálních řezničin, kdy z plátna doslova zatraceně efektně cákala krev na všechny strany a jeho velmi brzy nemalá fanouškovská základna si chrochtala blahem u každé jeho další nekompromisní nakládačky, postupně ale začal měknout a přeorientovávat se spíše na thrillery, jako Horns, a následně právě The 9th Life of Louis Drax a popravdě je docela dost složité označit tento jeho žánrový přechod za úspěšný, či nikoliv. Oba tyto thrillery jsou tedy minimálně výrazné, netuctové a zvláštní, díky Ajovo talentu i velmi zručně zpracované a výsledný dojem z nich není určitě špatný, zároveň na druhou stranu ale také nejde o snímky jednoduché, popcornové, či prostě jen vyloženě líbivé, až divácky podbízivé. A přesně takový je Devátý život Louise Draxe. Svou zápletkou a pojetím skutečně podmanivý, zajímavý a ojedinělý film, ovšem masové publikum nad ním ohrne nos, neboť nenabízí nic strhujícího, efektního, zábavného. Spíš je to, ostatně stejně vlastně jako Horns, film vyloženě divný a zvláštní. Opět ale opakuji, rozhodně ne nekvalitní, a to i díky slušnému castingu, atmosféře a několika zvratům, které film slušně oživují. Alexandre Aja si tak sice nadále drží status nadaného tvůrce kvalitních podívaných, já osobně bych ale viděl raději jeho návrat zpět k jeho masakrální tvorbě, kterou ve své době kraloval, což ale zároveň nic nemění na tom, že konkrétně tomuto snímku by byla škoda se určitě vyhnout, ovšem zároveň upozorňuji, že rozhodně nejde ani o lehkou, konzumní záležitost.

Drake Doremus svým Like Crazy již na počátku své filmové kariéry dokazoval, v čem bude postupem času patřit k absolutní filmařské špičce, a to v naprosto neuvěřitelně přesvědčivém zpracování emocí, v jeho případě konkrétně tedy co se milostných vztahů týče. Je skutečně až nevídané, jak tento nesmírně talentovaný tvůrce umí pracovat právě s tímto tématem a i v tomto jednom z jeho prvních snímků dokázal doslova zázraky, neboť veškeré přítomné city a lásku mezi ústředním párem mladé dvojice dokázal vážně silným a působivým způsobem přenést z filmu na diváka, respektive já osobně jsem mu zde tu postupně budovanou mezilidskou lásku žral i s navijákem, opravdu upřímně jsem cítil ten silný vztah mezi hlavními postavami, včetně jeho postupného vývoje, a se všemi nástrahami, kterým byla ona dvojice podrobena. A důvod je přitom tak jednoduchý, Drake Doresmus totiž jednak točí skutečně lidské, reálné a uvěřitelné příběhy, se kterými se dá velice lehko ztotožnit, jelikož prostě přesně takto to mezi lidmi do posledního puntíku chodí, a jednak má i neuvěřitelný čich na herce, kdy konkrétně zde vážně upřímně excelují křehoučká Felicity Jones a velmi sympatický Anton Yelchin, kdy se mi snad ani nechce věřit, že mezi nimi něco nebylo i ve skutečnosti na place při natáčení, neboť ta přesvědčivost, jak moc se milují, působila opravdu zatraceně silně a především věrohodně. Hledat zde každopádně nějakou promyšlenější zápletku nemá ale určitě cenu, tento snímek je totiž skutečně jen a pouze o zobrazení a vývoji lásky dvou lidí, nic dalšího tento snímek skutečně nenabízí, krom tedy již počínajícího velice osobitého a charakteristického tvůrčího stylu, jenž skvělý Drake Doremus každým svým dalším filmem jen vybrušuje k ještě větší dokonalosti a mě baví víc a víc.

S Anakondou je to těžké. Divák se při sledování tohoto snímku sice tedy na jednu stranu určitě nenudí, celé to má totiž poměrně svižný spád, pořád se něco děje, díky prostředí amazonských pralesů to má pak i velmi působivou atmosféru, množství skutečně fungujícího napětí se zde též vyskytuje až nečekaně hodně, a závěrečná zhruba čtvrthodinka je i dokonce velmi slušně vygradovaná, na druhou stranu ovšem následně při závěrečných titulcích nakonec stejně začnou převažovat především rozpačité dojmy, pramenící především ze dvou faktorů, a to velmi slabých, dovolím si dokonce tvrdit až laciných, efektů, kterých jinak není ani moc a navíc spočívají vlastně jen v pár útocích anakondy, kdy jejich digitální kvalita je prostě upřímně mizerná, a pak ještě z hereckého obsazení, sčítající sice vesměs známá jména, nicméně jejich výkony musím se vší úctou označit za nepřesvědčivé, a třeba konkrétně Voightovo teatrální přehrávání jako drsného megapadoucha je naivní a směšné, o Lopezové pak radši celkově ani nemluvě. Zápletka má jinak ryze béčkové parametry, žádná nápaditost, výraznost, a její vývoj je až nepěkně předvídatelný a nevýrazný, stejně ovšem jako veškeré přítomné šablonovité postavy. Nicméně opakuji, i přes mnoho nedostatků se i tak jedná ve výsledku o poměrně záživnou zábavu, která se dá s klidným svědomím a trochou tolerance označit za lehce stravitelnou béčkovou jízdu. Každopádně, normálně bych nejspíš hodnotil max dvěma *, díky nostalgii ale vyměknu a tu jednu navíc ještě přihodím, neboť i přes všechny ty roky od doby vzniku si to pořád ještě udržuje docela slušnou pověst.

Po celou dobu sledování tohoto snímku jsem si vlastně jen říkal, jaký ranec peněz za to asi museli přítomní herci obdržet, aby byli ochotni ze sebe dělat takové kokoty, které jim daný scénář předepisuje a jak moc se museli přemáhat, aby ze sebe dokázali soukat ty veškeré odpadové dialogy, ze kterých se jim muselo jistě dělat mdlo, ostatně stejně jako asi většině publiku, sledující ty tuctově kýčovité, nesoudné a nepřirozené figurky, chovajících se jako ty nejafektovanější a nejinfantilnější primadony, nemající o skutečném světě ani páru. Prakticky všechno tu tak na mě působilo jen jako naaranžované pozlátko zobrazení image americké střední a vyšší třídy, kde ovšem veškerá ta mezilidská chápavost, soucitnost, tolerantnost a obětavost působí uvěřitelně asi jako všeobecný blahobyt v Somálsku, čímž jsem tomu filmu zkrátka nevěřil ani slovo, či gesto, vše se zde totiž odehrává strašně nepřesvědčivě a naivně, a je úplně jedno, že se zrovna jedná o poměrně citově odůvodnitelné téma, jakým mateřství bezesporu je, neboť i zde platí jisté mantinely, které měli tvůrci tolerovat a nedělat především tedy z postav něžnějšího pohlaví takové krávy, které si místo soucitu a pochopení zasluhují jen posměch a opovržení. Naštěstí alespoň nějakou snesitelnost filmu částečně tedy zachraňují pánské postavy, kdy především ten klub tatíků vyplodil pár úsměvných, až vtipných momentů, toť je ovšem jinak z kladů této podívané vše, zápletka jako taková tu vlastně ani neexistuje, pro jakoukoliv atmosféru, či osobitější pojetí filmu pak platí to samé, a především zde nefungují ani žádné emoce, což považuji vzhledem k tématu filmu za jeden z nejzásadnějších problémů. Tento snímek zkrátka není vůbec dobrý, nemá co nabídnout, ani čím zaujmout, anebo jsem na něco takového prostě jen jeden velký ignorant, vidící svět v daleko tmavších barvách, než nabízí tato přerůžovělá nedůvěryhodnost. Ať už tak, či onak, tento film za pozornost jednoduše ale nestojí.

Na základě jednoho článku, zabývajícím se nejnechutnějšími horory posledních let, jsem se rozhodl jednomu z nich, respektive jedinému, který jsem doposud z oné ankety neviděl, dát šanci a jednalo se tedy právě o Raw, a jelikož to nebylo poprvé, co jsem se v souvislosti s tímto snímkem něco podobného dočetl, říkal jsem si, že by mohlo jít asi o skutečně pořádnou ujetinu a má očekávání byla tudíž vysoká. Každopádně, má vysoká očekávání nebyla ovšem samozřejmě ani zdaleka naplněna, respektive jsem si při závěrečných titulkách pořádně vynadal, jak jsem opět skočil někomu na špek. Ano, o jednu z nejnechutnějších podívaných fakt asi jako jde, ovšem v tom ohledu, že v tom hrají nechutní herci, tvůrci jsou nechutní břídilové a vlastně celý ten film je jen nechutně nudnou slátaninou, která si hraje na něco, na co ani zdaleka nemá. Neuvěřitelně mě tu iritovali veškeré postavy, jejich chování, myšlení, no děsný, sralo mě i to prostředí veterinární školy, vůbec jsem nedával ani ten sociálně syrový vizuál, nebo jak to mám popsat, atmosféra pak na mě působila jako vystřižená z nějakého otravného laciného ártového pekla, no a těch pár náznaků krvavějších efektů mě jako také z oné celkové letargie nevytrhly, respektive si kladu otázku, kde, nebo v čem, jako měla být, či spočívat ta nechutnost, popřípadě nechutnosti? Ne, tento film není ničím jiným, než čirým průserem, otravnou nudou a nafouklou bublinou, která si nezaslouží absolutně žádnou diváckou pozornost.