Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Akčný
  • Dráma
  • Komédia
  • Horor
  • Krimi

Recenzie (4 075)

plagát

Likvidátoři (2013) 

Za mě grindhouse jak vyšitý se vším, co k tomu patří, a to jak v tom dobrém, tak i zlém, z čehož vyplývá jednoduchá věc. Kdo má podobný styl filmů rád, toho Bounty Killer určitě osloví, a kdo ne, tak ten je s libovým gustem setře. Já každopádně patřím do té první skupiny a proto tady tomu filmu nebudu příliš co vyčítat, a to i přestože si jsem vědom, jak vlastně celá ta podívaná je mizerná. Afektované, směšné postavy, explicitní laciné gore, slušně řečeno hodně nenáročná zápletka, kvalita efektů na úrovni,,asylum´´ filmů, no prostě to nejprimitivnější béčko co si lze představit. A já na to, No a co? Je to zábavné? No zatraceně že jo! Baví mě ty postavy? Minimálně Christian Pitra musí bavit každého (nejen chlapa), Kristanna Loken též výborná, ústřední zabiják sympaťák, co tedy neumí moc hrát, ale to vem čert, to se tu nevyskytuje nikdo takový a navrch Gary Busey, živoucí peklo na zemi 8D. Bavily mě akce a efekty? Jasně že jo, vždyť jsou oboje tak naivní a mizerný, že to je až nehorázně zábavný! A gore? No jejda, nápadité, bez hranic vkusu, krev stříká na všechny strany a je to prostě prdel. Takže znovu, kdo zná tyto filmy, Bounty Killer si jistě užije, a zbytek ať jde sledovat něco eňo ňuňo povedeného na ČT Art.

plagát

Small World (2021) 

Small World se zabývá velmi, velmi a ještě jednou velmi výrazným tématem, u kterého je ovšem nutné podotknout, že se jedná zároveň i o téma velmi ošemetné, kontroverzní a jen těžko uchopitelné tak, aby nevzbudilo všeobecné pobouření, ale zároveň aby k tomu tématu bylo sděleno něco, co by mohlo s potenciálním divákem opravdu zamávat. No a Patryk Vega právě zůstal se Small World někde tak na půl cesty. Celý ten film tedy obsahuje spoustu scén a dialogů, ze kterých mi kurevsky mrazilo v zádech, ze kterých mi nebylo ani trochu dobře a které jen tak z hlavy nevymažu, na druhou stranu, a to především díky zápletce, to na mě ale bohužel i tak působilo docela povrchním dojmem, bez toho pověstného skutečně přesného úderu na hlavičku. Každopádně naprosto nic nemohu vyčíst první hodině filmu, kdy divák sleduje cestu unešené holčičky přes xy států, a to fakt jako nebyla prdel. Intenzivní, nekompromisní, šílený, a člověk si fakt nemůže říct nic jiného, než že by si lidstvo zasloužilo nakopat prdel. Druhá polovina pak už ale ztrácí jak na tempu, tak na podstatě celého filmu, čímž ovšem nechci naznačit, že došlo k nějakému odlehčení, to spíš naopak, ale prostě už to postrádá to nepředstavitelné utrpení z první poloviny. Co jinak na mě nepůsobilo úplně přesvědčivě, byla postava ústředního policajta, a to nemluvím o konci, kdy si prostě nějakým hloupým způsobem vsugeroval, že je vlastně sám pedofil taky, to mi hlava nepobírala, proč se vydali tvůrci zrovna tímto směrem. Dalším zásadním bodem, co dle mého mínění ubližuje celému filmu, je navozená atmosféra, která prakticky vůbec nepomáhá navodit ty nejefektivnější pocity beznaděje, zoufalství a především autentismu, který jen tak mimochodem chybí celé podívané, což též ubírá bodíky na působivosti. No a na závěr jsem si nechal emoce, se kterými to také není jednoduché. Opět by se totiž dalo tvrdit, že se tu nachází spousta momentů, které naprostou většinu diváků vezmou za pačesy a emočně je dostanou na úplné dno myslitelnosti, jako celek ale na druhou stranu nemohu Small World označit za opravdu emoční bombu, která by mě poslala hledat pedofily po celém světě a všem jim minimálně uřezat ptáky. Takže ano, Patryk Vega si určitě zaslouží nemalou pochvalo za to, že se vůbec do takového projektu pustil, nicméně onen pomyslný tenký led spíš jen lehce přecupital, než aby si dovolil opravdu zatančit nekompromisní hru s ďáblem, nicméně zároveň opakuji, že beru v potaz, že ponořit se do tohoto tématu ještě hlouběji by bylo asi fakt už o držku, a tak i tento příspěvek vnímám jako pozitivně pořádnýho facáka přes ksicht.

plagát

The Ward (2010) 

Zkušený John Carpenter, nádherná Amber Heard a prostředí blázince, to znělo zatraceně slušně, jenže ve výsledku to vůbec neklaplo, a to mé dvouhvězdičkové hodnocení zachránila snad jen právě sexy Amber, což ovšem není zrovna dvakrát moc. Každopádně co mě zamrzelo nejvíc, bylo naprosto nevyužité prostředí ústavu pro choromyslné, které tu působí spíš jako slušně vybavené lázně, postrádající jakoukoliv syrovost, pochmurnost, potemnělost, což za mě osobně celému filmu ubližuje nejzásadnějším způsobem, jelikož na to pak doplatila jak atmosféra, tak vizuální podoba filmu, které pro danou tématiku jsou ovšem zcela nepostradatelné, a kvůli tomu tu prostě nefunguje zhola nic. Zápletka si pak sice ze začátku drží slušné tajemno a mysteriózno, postupně ale celé té ústřední myšlence dochází dech, aby pak v závěru došlo k vážně nečekanému zvratu, který sice postavil The Ward do úplně jiné roviny, ovšem jestli zrovna tuto pointu mám označit za povedenou, tak to rozhodně neudělám, jelikož mi to prostě přišlo, jako když dáš do trouby péct kuře, a vyndáš z ní sekanou. No a co se týče hororových prvků, tak dvě tři krvavější scény se tu objeví, sem tam pak vykoukne nějaká ta lacinější maska, ale že by mě to také dokázalo přivést do nějakého výraznějšího žánrového varu, tak to též ani náhodou. Abych ale jen pořád nekritizoval, tak jednotlivé postavy jsou docela fajn, stejně tak jako jejich herečtí představitelé a nemalé plus patří i dost krátké stopáži, díky čemuž není potenciální divák mučen zas až tak dlouho. Závěr filmové kariéry se zkrátka Johnu Carpenterovi skutečně bohužel nepodařil a The Ward tak vážně není opravdu důstojným zakončením tvůrce, který dal světu pecky, jako například Escape from New Yorku, či především naprosto legendární a geniální The Thing.

plagát

Piraňa (1978) 

Spolu s Aligátorem (1980) patří Pirani k těm nejproslulejším animal hororům, mě by ovšem po pravdě zajímalo, proč tomu tak je. Zřejmě v té době tomuto druhu podívané chyběla buď jakákoliv konkurence, a nebo jsem možná vzhledem k době vzniku na ten film až příliš přísný, každopádně faktem je, že mě tu na této podívané daleko víc věcí iritovalo než bavilo, a s tím nemá přeci rok vzniku nic společného. Co mě tedy naštvalo ale asi nejvíc, ta to byla podstata celého filmu, a to samotní pirani, respektive jejich útoky, které jsou zpracovány především tak, aby se zakryl minimální rozpočet, takže se jedná jen o jeden velký, nepřehledný chaos, jehož podstatou je směšný hemživý zvuk, a pár trhaných rychlozáběrů na gumovou rybičku se zoubkama. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale to je i na rok 1978 trapné a nedůstojné. Zápletka pak též není žádná hitparáda, kdy jí tedy nemohu rozhodně upřít vážně solidní spád, ale též je těžké ignorovat, že ústřední dvojice postav jsou tupci, co to všechno naivně způsobí a pak si hrají na hrdiny, no a ostatní figurky zas působí tak hloupě a nenápaditě, že to též k jakékoliv přesvědčivosti zrovna dvakrát nepomůže. Atmosféra jinak ale docela funguje, stejně tak i pár napínavých momentů, díky čemuž nelze označit tvůrce za úplné břídily, a kdyby měli k dispozici nějaký mnohem lepší rozpočet, tak by to nemuselo být vůbec špatné, nicméně na kdyby se nehraje a tak tyto Piraně nemohu označit jinak, než jako triviální laciné béčko, co mě osobně bohužel příliš neoslovilo.

plagát

V poslednej chvíli (1995) 

Já už dlouho nepamatuji, že by mi přítomných pětaosmdesát filmových minut uteklo při sledování nějakého snímku tak rychle, jako je tomu právě v případě této napínavé podívané, které lze sice něco málo určitě vytknout, ale právě ono doslova splašené tempo celé té zápletky tu je natolik dominantním prvkem, že se těch pár nedostatků dá odpustit. Každopádně co nejvíc Nick of Time ubližuje, je hromada nelogičností, které celý ten ten film doprovázejí, takže každý kdo se v podobných nesmyslech rád šťourá, tak ten si tu užije fakt do syta, přičemž já osobně se k těmto momentům tedy snažil přistoupit s co největší tolerancí, ale v závěru to fakt už nešlo ani mě, kdy například při odpočítávání času odpovídala jedna filmová minuta asi tak pěti reálným, ale což, v mnoha slavnějších filmech se nacházejí ještě větší tuposti, a také to nikdo neřeší. Jinak Johnny tu působí fajnově, a to i přes to, že vlastně v té své postavě nemá příliš co hrát, dále se tu pak sice ani nevyskytuje jakákoliv navozená atmosféra, na druhou stranu, co musím jednoznačně vyzdvihnout, tak to jsou momenty napětí, které jsou zpracované velmi šikovně a vygradovaně. A co se týče akce, o té to tu rozhodně není, nicméně pár scén se tu vyskytne, a filmu nikterak zásadně neubližují. Nick of Time tak zkrátka sice není nějaká filmová hitparáda, či slast, na druhou stranu minimálně přívlastek strhující si bezpochyby zaslouží, a to si myslím, že není vůbec zanedbatelné pozitivum.

plagát

460 podozrivých (2000) 

Drowning Mona je naprosto parádní zábava, kterou si dovolím označit za neprávem opomíjený a podhodnocený snímek, i když na druhou stranu chápu, že se jedná spíš o takový menší projekt, který se přehlédne velmi jednoduše, ale opakuji, že je to velká škoda, jelikož tohle je vážně nesmírně zábavných devadesát minut, narvaných od první až do poslední scény neskutečnou kadencí parádních, nejednou snad až dokonce nezapomenutelných, hlášek, což je první obrovské plus této komedie, co ovšem působí snad ještě zábavněji, tak to jsou jednotlivé postavy, které jsou tedy ve většině případech sice neskutečně tupé hlavy, o to více si ale tvůrci mohli dovolit v až téměř groteskních gagů, které vesměs bezchybně fungují. Důvod, proč tak vtipně ony postavy působí každopádně navíc spočívá v též naprosto luxusním castingu, kde by byla ode mně drzost opomenout snad jen jedno jediné jméno, jelikož tu všichni prostě úžasně řádí, nicméně jedno herecké jméno nad všemi si ale přeci jen dovolím vyzdvihnout, a to v pro něj netypické roli Williama Fichtnera, který mě tu bavil ještě asi o level víc než ostatní. Zápletka je pak spíš jen taková jedna velká šaškárna, jejíž ústřední krimi podstatu ale nelze brát rozhodně vážně, což ovšem není z mé strany ani tak výtka, jako spíš upozornění, že přistupovat k této podívané jako k nějakému regulérnímu zážitku by byla zásadní chyba. Za mě se zkrátka jedná o super nenáročnou jízdu, která naprosto spolehlivě a především kvalitně pobaví.

plagát

Kosmonaut z Čech (2024) 

Jako Čech bych měl být konkrétně k této podívané co nejshovívavější, ale nemohu, co nemohu, nechci, a to z jednoho jediného, ovšem naprosto zásadního důvodu. Celý tento počin mi totiž po celou dobu připomínal tvorbu Terrence Malicka, kterou opravdu z hloubi duše nenávidím. Každopádně, kdybych měl ale co nejvýstižněji popsat konkrétně tuto nesnesitelnou obludnost, tak bych to vystihl asi slovy sto minutové existencionálně-filozofické vztahové blábolení. Knižní předlohu tedy vůbec neznám, nicméně být cynik, tak by se tato podívaná ještě zlehčeně dala označit také jako story o zoufalém kosmonautovi, co mu po půl roce stráveném o samotě ve vesmíru bez ženské, hráblo, ale jelikož nechci být hrubý, tak to prostě jen nekompromisně odsoudím jako nestravitelný filmový žalozpěv, postaveným na ve vesmíru se odehrávajícím dialogu hlavní postavy s jakýmsi přeludem, pokud jsem to tedy správně pochopil, jehož tématem je krachující vztah, no a pointu pak tvoří už cosi, co jsem rozhodně absolutně nepobíral a co mě nasralo tak definitivně, že z dvouhvězdičkového hodnocení jsem byl rozhodnutý pro ryzí Odpad!, který ovšem nakonec nedám, a to jen kvůli přesvědčivému hereckému výkonu Adama Sandlera, a jen tak mimochodem, kdo by se těšil na další strhující výkon úžasného Paula Dana, tak jako třeba naivně já, tak ať si nechá také rovnou zajít chuť, jelikož z něj tu je k dispozici jen jeho hlas. A jelikož mě ani trochu neoslovila ani atmosféra a vizuální podoba filmu, tak za mě se ve výsledku jedná o skutečně především v závěru nesmyslné, a jinak po celou dobu totálně nestravitelné a naprosto nesympatické meditativně-pseudo-ártové trápení, které běžnému (rozuměj normálnímu) publiku nemá absolutně co nabídnout.

plagát

Arcadian (2024) 

Pro mě bohužel Arcadian představuje velké zklamání, a to především kvůli Nicolasi Cagovi, kterého mám ve své herecké top trojce a na kterého nedám dopustit, a to i když jeho kariéra již  sklouzla k těm nejlacinějším béčkům, nicméně pořád je to pro mě bourák, co svým výrazným charisma dokáže utáhnout a zásadním způsobem pozitivně ovlivnit cokoliv, jenže tohle byla prostě podívaná, kterou jsem se fakt vyloženě protrápil a ze které opravdu nemohu být nadšený. V první řadě každopádně musím zkritizovat především postavy dvou ústředních bratrů, kteří ne že by byli špatně obsazení, ale jde mi právě jen opravdu o ty jejich postavy, které mě od začátku svým chování a činy nevídaně iritovaly a bohužel jim to vydrželo až do konce. Druhá zásadní výtka pak směřuje k akci, která spočívala vesměs v ,,soubojích” s těma potvorama, a to z důvodu totální nepřesvědčivosti, nepřehlednosti a chaotičnosti, kdy navíc nevím, zdali to bylo způsobeno nedostatkem financí, čine dostatkem tvůrčího umu, ale já z těch veškerých fyzických konfliktů neměl skutečně nic. No a třetí negativum spojím s podstatou celého toho filmu, a to právě s těmi příšerkami, nebo jak to nazývat, kdy se o nich divák nedozví po celou dobu ale opravdu absolutně nic. Kdy, kde, jak, proč, na což pak doplácí především jejich závěrečný útok, který působí prostě jen jako ,,pojďme to nějak hoši ukončit”, to že tu nedává nic smysl nebudeme řešit. Jinak zamrzí i nepříliš velká Cageovo účast, kdy tu sehrává spíš vedlejší a ne úplně zásadní figurku, nicméně jen tak mimochodem musím podotknout, že tu je Cage po dlouhé době vidět ve své civilní podobě, tedy bez nějakých podivných vousů a ještě podivnějších vlasových příčesků a alespoň tohle bylo docela fajn. Co se pak týče zápletky, tam bych nějakou zásadní chybu nehledal, je tedy sice jednoduchá a přímočará, ale s tím tu nemám sebemenší problém, jelikož má spád a je záživná, navíc zde disponuje i slušným počtem napínavých scén a ani atmosféra není úplně k zahození, takže v tomto ohledu je to poměrně ok. Ve výsledku se tak jedná o lacinější postapokalyptickou monster sci-fi, kde toho spíš ale víc nefunguje a nepůsobí, než funguje a působí, takže za mě určité zklamání a smutek, vzhledem ke Cageovo účasti jsem totiž čekal rozhodně daleko větší odvaz.

plagát

Bez polevy (2024) 

Unfrosted je velmi stylizovaná podívaná do podoby šedesátých let, a musím říct, že v tomto ohledu je to vážně povedené retro pokoukáníčko, kde se tvůrci na celé té výpravě a vizuálu pěkně vyřádili a divákovi, lačnému podobných kousků, tu budou téct sliny blahem. Zápletku si pak dovolím označit za ryze praštěnou, téměř snad až pohádkově laděnou, respektive v podstatě se též až ztotožňující s filmy pocházejících právě z dané doby, tedy taková pestrobarevná přepálenost, kde se všichni chovají jak sluníčka na rozkvetlé louce, plní entuziasmu a s nadšením i pro sebemenší hovno, s čímž ovšem zároveň nekompromisně naráží na svou přesvědčivost, a to ve všech ohledech, jelikož takhle potrhle působí i záporné figurky, no prostě je to dějově taková absurdní kravinka, ovšem zároveň s tím, a to se musí brát v potaz jako významné plus, že si toho byli vědomi i sami tvůrci, takže je to ve výsledku vlastně až taková fungující sebeparodie na vše možné. Co se pak týče humoru, tak to zas pro změnu hodně závisí na znalosti Jerryho Seinfielda, pro nějž se jedná o typickou záležitost, tedy vtipnost spočívající především ve slovních narážkách v vkusném podání, což mi zde docela sedlo a několik těch slovních přestřelek a gagů bylo fakt výborných, nicméně celé bych to v tomto směru ale označil spíš za úsměvnou komedii, než za komedii, kdy se divák popadá za břicho. Postavy a jejich herečtí představitelé jsou pak asi ok, i když spousta z nich se fakt chovají už jako vážně nesnesitelní a trapní retardi, no a co se týče atmosféry, tak ta se jen svezla na povedené výpravě, takže i ji lze označit určitě za působivou. Unfrosted zkrátka určitě nezaujme davy, mě každopádně ale docela oslovila, a to především díky zmiňovanému trefnému humoru a celkové stylizaci, která je opravdu luxusní, takže za mě taková příjemná pohodička, nicméně s dodatkem, že dokážu pochopit i držkující publikum, jelikož je to celé skutečně ,,hodně osobitá”

plagát

Šampióni (2023) 

Upřímně, mě se příliš do tohoto snímku nechtělo. Jednak Bobby Farrelly už dlouho není ve formě jako na začátku své kariéry, kdy řádili se svým bráchou v jejich komediích jako ze řetězu utržení šílenci, jednak jsem se obával opravdu šíleně tuctové a předvídatelné zápletky s hromadou nudného klišé a jednak vzhledem k tématu týkajícího se mentálně postižených spoluobčanů jsem se velice obával nucených sentimentálních scén, kýčovitých emocí a nonstop vyděračské dramatizace. Nic z toho se ovšem kupodivu nestalo a Šampióni jsou naprostou peckou, která. Mě doslova nadchnula. Celá ta zápletka tedy sice není nikterak nápaditá a nepřináší nic neobvyklého, či překvapivého, v tomto případ to ovšem vůbec nevadí, jelikož zde tento jemný nedostatek dokázali tvůrci nahradit tolika jinými výraznými prvky, že mi ve výsledku ona zápletka vlastně vyhovovala možná víc, než kdyby tam tvůrci vymýšleli nějaké neobvyklé kotrmelce. Především mě doslova nadchnuly veškeré postavy, které jsou vesměs sympatické, výrazné a s prominutím vážně kurevsky zábavné, samozřejmě na čele s osvědčeným Woody Harrelsonem a neskutečně sexy Kaitlin Olson. Další velmi příjemný prvek mi přinesl přítomný použitý humor, který je vkusný, neskutečně funkční a častokrát i nápaditý, prostě všechny vtípky jsou úderné a fakt zábavné, což je pecka. Za funkční musím též překvapivě označit i emoce, které jsou silné, působivé a hlavně přesvědčivé, bez nějakého zbytečného a hloupého tlačení na pilu, a doslova mě šokovali i samotné basketbalové zápasy, které i přes fakt, že jsou hráči postižení lidé, tak působí efektně a přesvědčivě. A jelikož i závěr dokáže přes svou předvídatelnost perfektně dojmout a bavit, tak musím jen zopakovat, že mé velmi nečekané nadšení z této podívané nebere konce a všem jí musím i přes veškeré obavy jen doporučit.