Sarkastic

„Kalič, co to je?“ - „Ten kdo neví, co je to strach.“ Drobet se nám za ta léta význam slov posunul…Františka Filipa beru jako TV tvůrce, ovšem Utrpení mladého Boháčka a Příběh dušičkový mi ukázaly, že svého času měl na víc než jen filmy pro televizi. A tohle dílko to jen potvrzuje. Ačkoliv v tomto případě se pustil do pěkně kousavé a svým způsobem až nečekaně odvážné satiry. A i když je kapánek hořká a mrazivá, udržuje si po celou dobu velkou míru zábavnosti. Mohou za to hlavně zdařilé dialogy (nejen ty filozofické o strachu) a herecké obsazení. Hrušínský (obracející se k publiku) tu předvádí 1 ze svých nejlepších výkonů vůbec, ovšem i pánové Sovák, Pešek, Prachař, Deyl či Šmeral snad ani nemohli být do rolí lépe vybráni. A skoro až snový konec se též povedl, Honza sice potřebuje „úplně jiný lidi“, ale v tom je ten háček (plus nádherně výmluvný výraz na závěr…). Slabší, ale přesto plný počet. „Přece je v zájmu všech, aby se odhalila pravda, ne?“ - „To je čistě teoreticky vzato neobyčejně správné…prakticky úplnej nesmysl.“

„Vyjebala jsi s jednou z matek, vyjebala jsi s námi všemi.“ Jak si můžete v podobném duchu přečíst u nejednoho zdejšího příspěvku, v případě Nebezpečné laskavosti se jedná o silně odlehčenou variaci na Fincherovu Zmizelou (ne, stejných kvalit nedosahuje), ale tahle nálepka je pro film vlastně docela nespravedlivá. Na to je až moc zábavný. Stejně jako ho „dehonestovat“ pouhými 3*, na to je zas příliš svůj. V tomhle díle je naprosto vše „cool“ a sexy…až je to místy (sebe)parodické. A mám neodbytný pocit, že záměrně (rošťácky pomrkávající na diváka). Tak či onak, vybrat do rolí naprosto odlišných „mamin“ dvojku Lively & Kendrick bylo trefou do černého, obě baví a mají mezi sebou fungující chemii (škoda, že ostatní jim jen uctivě „přicmrndávají“). Dále nechybí nemálo vtípků (podařených i těch hlušších), výborný soundtrack, padnoucí kostýmy a směrem ke konci tolik twistů s už vyloženě sebeparodickým nádechem (korunováno americkým hybridem), až jsem se tomu vrstvení musel začít smát Celkově mi to vychází na solidní 4*.

Osobně si myslím že (nej)blíže má film spíš k Mangoldově Identitě (ta se mi však kvůli některým logickým přešlapům líbila o něco méně). Nejde sice o thriller s prvky hororu, ale i tak se jedná hodně atmosférickou záležitost (a velmi jistě režijně vedenou). Napínavou, zvratovou, poutavou, mysteriózní, s dobře napsanými postavami a solidními dialogy. Všichni mají nějaká svá tajemství a popudy, které se divákovi postupně odkrývají (částečně i formou nijak nerušících flashbacků). Dostala mě hlavně Rose, už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká postava tak strašně moc pila krev hned od prvního záběru (naštěstí jsou tu i snesitelnější jedinci). Každopádně, děj je kupodivu vcelku nepředvídatelný (jak jde krásně vidět třeba i u rulety), nemůžete si být vůbec jisti, že v dalším záběru zrovna ten či onen „nezařve“. Pak je tu řada nápaditých scén (namátkou třeba takový „krycí zpěv“) a dokonce i závěr jako zázrakem nebyl úplně debilní (jak tomu tak nezřídka u žánrových záležitostí bývá), čehož jsem se dost obával. Vidím to na silné 4*.

„Pro mě je nejvíce zásadní zdůraznit dětem, jak je důležité, aby byly týmovými hráči. Jak je důležité dělat vše kolektivně. Být hrdý na tým, za který hrajete.“ Aneb to, v čem léta žijete, vás ovlivní na celý život (dřív „oběti“ systému, dnes politici…). Pokud máte někdy u dokumentů pocit, že mlátí prázdnou slámu a vlastně neví co říct, Rudá mašina to na diváka hrne horem pádem, spoustu podnětných informací (nečekaně hlavně pro fandy ledního hokeje). Pravdou je, že hlavní zpovídaný, totiž Fetisov, je zajímavá osoba se svou vlastní hlavou a jasným názorem (trošku opozice vůči jeho „nejlepšímu příteli“ Kasatanovovi…mimochodem asi nejpalčivější část dokumentu). Ale nemluví jen oni, vybraní mluvčí mají co říct, a v případě Makarova a Larionova bych určitě těch osobních promluv ocenil i více. Jinak je to hokej/politika na přeskáčku a dohromady (s občasnými ozvěnami osobního života), protože v tomto případě zcela oddělit nejdou. Překvapilo mě ale, jak moc to schytával Tichonov (snad i zaslouženě). Velká spokojenost, dávám solidní 4*.

Pátrání mě poměrně rychle chytlo a úspěšně „zaháčkovalo“. Je mi srdečně jedno, že film není úplně prvním, který přišel s tímto způsobem vyprávění. Styl, jakým byl snímek koncipován, krásně fungoval. Byl chytlavý, zajímavý, napínavý a poměrně propracovaný. Divák dostal stejný úkol jako hlavní postava, totiž postupně sbírat informace, snažit se posunout ve zdánlivě bezvýsledném pátrání a zároveň pochopit, kým vlastně Margot byla (na rozdíl od Davida ovšem nedošel k hořkému zjištění, že svou dceru vlastně vůbec nezná). Zapojení současných rozličných technických „vymožeností“ a sociálních sítí pochopitelně bavilo, protože publikum se s něčím snáz ztotožní, pokud je mu to známé/vlastní. Navíc snímek nenechá člověka v klidu. Dějové twisty jsou moc fajn, film oživují a zvyšují už tak slušně budované napětí. Ovšem pak přišel úplný závěr. Nemám problém se samotnou pointou, ale s tím, jak z toho vyšla 1 z postav. Dopadnout to opačně, s odřenýma ušima dám 5*, ale takhle nemůžu. Velká škoda, jinak je totiž film opravdu kvalitní.

„Lži, nedůvěra, poruchy komunikace...stává se z toho opravdové manželství.“ Hned zpočátku mi nadzvedla obočí dosti podivná scéna s procházející kulkou, ale na hodně dlouho to bylo vše, co mi „nevonělo“. Jediná sci-fi vložka kupodivu nevypadá nijak hloupě či směšně ani dnes, a to jde o film z roku 1997. Ale o tomhle snímek vlastně ani není. Ve středobodu všeho jsou 2 nádherné a zjevně vychutnané herecké exhibice dvojky Cage-Travolta (druhý jmenovaný byl určitě po premiéře nominovaný na Otce roku). Ve výsledku ani nedokážu říct, kdo mě po proměně bavil víc, oběma jsem to těžce „žral“, jak byly postavy krásně napsané a ztvárněné. Ale nestaví se jen na nich, protože Tváří v tvář je i poměrně dobře fungující akčňák. Mnoho scén se opravdu podařilo (potěší i detaily typu „kyselina sírová“ apod.). I s těmi méně uvěřitelnými jsem neměl větší problém (snad až na „ledovou vodu“), a to až do dementních hrátek s čluny. Pak se dostavila pachuť a já si vzpomněl, kdože to natočil MI 2. Ale tenhle film je naštěstí přece jen někde jinde a já dávám solidní 4*.

Téma filmu a zajímavé mezinárodní spojení lákalo, ale hned v úvodu jsem měl problém s tím, že jsem dost dobře nedokázal pochopit (a uvěřit tomu), proč se zločincův syn vlastně vydal na cestu a ještě s takovým nevraživým průvodcem. Avšak budiž, akceptoval jsem to a soustředil se na jejich „roadmovie“. Nenudil jsem se, ostatně posadit k sobě do auta bohorovného rakouského „antisemitu“ a zahořklého československého „sionistu“, udělalo své. Ačkoliv ten žánr tragikomedie…střídání vážných a humorných (nebo možná spíš odlehčených) scén bylo poněkud zvláštní a ne vždy funkční. Podobné to bylo s jazykovou stránkou, která „krapet“ haprovala. Nešlo jen o to, kdy Menzel mluvil německy/slovensky, on byl tlumočníkem, který vlastně moc (místy vůbec) nepřekládal a zdálo se, že zákazník vlastně rozumí v pohodě i bez překladu („vládne“ vyloženě podivná scéna s ukrajinským chlapcem). Jistě, film byl hlavně o vyrovnávání se s minulostí a nacházení lidského porozumění, ale na způsobu provedení také záleží. Celkově to vidím na průměr.

„Substance D. D…D znamená debilita, deziluze a dezerce. Dezerce vašich přátel od vás a vaše od vašich přátel. Každý od každého. Izolace, samota, nenávist a vzájemná podezíravost. D je konečně definitivum. Pomalá smrt. Od hlavy dolů. To je vše.“ Upřímně řečeno, po filmu jsem se primárně sháněl jen kvůli animaci. A ta byla výborná, i když si na ni člověk musí chvíli zvykat, hlavně tedy na oblek neustále měnící svou podobu. To by bylo ovšem vše i k žánru sci-fi (vcelku překvapení, když si vybavím filmy natočené dle Dicka, např. Blade Runner, Total Recall, Minority Report, Správci osudu atd.). Krom svérázných postaviček (animace spolu s originálními hlasy jim rozhodně dokázaly vdechnout život) stojí za zmínku zejména atmosféra. Ve filmu vládne paranoia, zmatení, nejasnost…zkrátka věci, které zažívá hlavní hrdina a dílo je v určité míře přenáší i na samotného diváka, který se musí snažit rozpoznávat, o co vlastně jde a v kterých momentech vládne iluze. Konec byl fajn včetně toho pokusného králíka (či spíš volavky). Dávám solidní 4*.

„Víš, jak jsem přežil tak dlouho? Nikomu nevěřím. Čekej, že tě každej podrazí a nikdy nebudeš zklamanej.“ Nevím, jestli jsem nakonec spokojený proto, že má očekávání byla tak nízká a u ostatních naopak vysoká, ale zřejmě i to pomohlo. Atmosféru SW jsem nejdřív necítil. Vlastně i docela dlouho potom. Ale nakonec na ni došlo, i když v umírněné podobě a jen místy. Podobně tomu tak bylo u postav, skutečně obstál jen Chewie (neměl to těžké), oproti tomu např. „mladý Han“ se snažil a měl i své momenty, kdy se už téměř podobal originálu, ale prostě to nebylo ono (a vybrat někoho mladšího by neuškodilo). Jinak jsem se ovšem převážně bavil a užíval si další příběh z „předaleké galaxie“. Tedy až do chvíle, kdy měl někdo potřebu přijít s něčím šokujícím (překvapení z Dathomiru), což se ale úplně minulo účinkem (nedávalo to smysl v rámci kánonu a už vůbec ne časově). Ve výsledku dávám ještě 4*, pro mě zatím nejslabší SW film. „Beckett říkal, že jeden velkej gangster shání lidi. Ne, já ti říkám...bude to super. Dostal jsem tě snad někdy do maléru?“

Další příjemné překvapení z Itálie. I když je pravda, že člověku je při jeho sledování místy dost smutno. Hlavní hrdina (skvěle zahraný) si sice může za své problémy částečně sám, ale přitom je to vlastně hodný člověk, který si chce jen v klidu žít svůj malý, obyčejný život, a mé sympatie rozhodně měl. A to i ve chvílích, kdy jednal na první pohled možná trochu hloupě/nepromyšleně, mám tím na mysli scény jako mrazák, zavření do klece, poskytnutí klíčů, no a samozřejmě výslech (u kterého jde krásně cítit, co Marcello prožívá, a že jeho dilema je rozhodováním mezi 2 možnostmi, z nichž jedna znamená ztrátu kreditu a svobody, druhá ohrožení života a rodiny). Pak už divák jen smutně sleduje, jak se „Dogman“ postupně ocitá v čím dál víc bezvýchodné situaci, která vede k zoufalému činu (zmínky o neorealismu v tomto případě nejsou jen výkřiky do tmy, i prostředí, ve kterém se děj odehrává, ho připomíná). Otevřený konec sice úplně nepotěšil, na druhou stranu byl o tom, aby divák znovu přesně pocítil to, co Marcello. Za mě silné 4*.