chamonix

Stopáž této komedie určila cenzura, když sestříhala do dnešní podoby původně celovečerní film.

Nosoroh je první film, který natočil režisér Oleh Sencov po propuštění z ruského vězení, kam byl odsouzen za pravicový terorismus, který ve své obhajobě popíral. Přesto do hlavní role obsadil kyjevského neonacistu.

André Dewavrin, vedoucí tajné služby de Gaullových Svobodných francouzů z doby okupace Francie, zde hraje sám sebe.

Červené kombajny, na kterých jezdí Stepní eskadra, jsou sklízecí mlátičky Niva SK-5. Tento model se vyrábí dodnes a od roku 1973 jich továrnu v mnoha verzích opustilo cca jeden a čtvrt milionu, což je např. přibližně dvojnásobek vyrobených škodováckých Superbů.

V historickém velkofilmu je asi jediná velká faktografická odchylka od skutečnosti – Wikipedia píše, že Mamica (Adivie Alibali), sestra Skanderbega (Akaki Khorava), si nevzala Pala (Naim Frashëri), ale Muzakë Thopiu; naproti tomu Pal Balsha se sice oženil se Skanderbegovou sestrou, ale její jméno bylo Jelena. Nicméně jde o pochopitelnou zkratku, podobně jako s připsanou Mamicinou smrtí na bitevním poli.

Meskina je anglická transkripce arabského slova مسكينة (čti miskína), český název Chudinka je jeho překlad.

Stejně jako Andrej Metělskij (neboli Sergej Prityckij) je také policejní konfident z tohoto filmu skutečnou postavou. Jakov Strelčuk i po atentátu zůstal ve službách polské tajné policie, později se během německé okupace dobrovolně stal agentem nacistického Gestapa, po válce pak utekl na západ a nabídl své služby pro změnu Američanům.

Předobrazem hlavního hrdiny je Sergej Prityckij (1. 2. 1913 – 13. 6. 1971). Po atentátu obdržel a málem nepřežil 19 zásahů, v následujícím procesu nad ním vynesli trest smrti oběšením. Nicméně z těžkých ranění ho vyléčili ve vězeňské nemocnici a mezinárodní tlak donutil polskou vládu změnit trest na doživotí. Ve vězení pobyl jen do r. 1939, hned po zahájení bojů 1. září se mu podařilo uprchnout. Během 2. světové války organizoval partyzánské hnutí na území Běloruska (později i v Polsku) a po válce se zapojil ve stranických i výkonných funkcích do obnovy Běloruska. Přesto se ani on nevyhnul v poválečné hysterii nařčení z protisovětské činnosti a vyšetřování tajnou službou NKVD. K dalšímu monstrprocesu, kde by byl v sázce opět jeho život, nakonec nedošlo jen díky vnitrostátním událostem roku 1953.

V tomto filmu o bojích s basmači hraje hlavní roli mešita proměněná v kino. V jeho promítací kabině vidíme ve 38. minutě na zdi pověšený reklamní plakát na film Šakaly Ravata z roku 1927.

Skalní varhany, pod kterými procházejí na závěr filmu povstalci za zvuků symfonické hudby, se nacházejí blízko Garni a v turistických bedekrech je pod jménem „Symphony of Stones“ doporučují ke zhlédnutí jako jednu z mnoha krás Arménie.

Film věrně představuje historii let 1920/1921 v Mongolsku – bělogvardějský důstojník Ungern von Sternberg, nazývaný Krvavý či Šílený baron, skutečně přijal budhismus, zemi dočasně dobyl a de facto jí i několik měsíců vládl. Není však příliš zdůrazněno, co ho k tomu vedlo, že za jeho „kariérou“ stojí do značné míry jeho duševní choroba. Každý asi cítí, že není zcela normální, když pobaltský Němec blouzní o nadvládě „své“ žluté rasy, nicméně nemoc propukla dávno předtím. Už na haličské frontě během světové války ji pozorovali nadřízení, akorát ji v nenormální válečné době nazývali pouze nervovou labilitou. I tak mu v carské armádě uzavírala postup. Projevovala se zejména bezcitností až krutostí jeho vojsk i jeho osobně a jejich brutalita a teror postupně narůstala. Existují důvěryhodná svědectví o tom, že v Mongolsku své nepřátele už osobně stahoval z kůže.

Ve filmu jen lehce naznačený majetek nalezený na dače korupčníka Michaila Georgadzeho, t.č. ve funkci tajemníka Presidia Nejvyššího sovětu SSSR, byl vedle mnoha obrazů cca 20 kg zlatých, stříbrných a dalších šperků, drahokamy o váze více než 4 000 karátů, či hotovost přibližně 5 milionů rublů a desítky tisíc dolarů, liber a dalších deviz. Prohlídka nakonec, dalo by se říci, vyrazila dech dokonce i vyšetřovatelům, když u Gruzína na toaletě spatřili mísy z 24karátového zlata. Přesto byl jen troškař proti v příštích letech odhaleným činovnikům ze sovětských středoasijských republik.

Protože si film dělá legraci z armády, byl ve Třetí říši na indexu. Tedy přesněji: nacisté ho zakázali od 1. srpna 1935.

Natáčeno v okolí moldavského Florești.

Peter Záruba (Dušan Jamrich) se téměř celý film viní ze smrti svých rodičů a považuje se za špatného syna i člověka. Byla to šťastná náhoda nebo režijní záměr, že SPZ žiguli, v němž jako jediný přežil nehodu, začínalo bratislavským „BAD“!?

Že je film vystavěn na reálném základu se můžeme přesvědčit v dokumentu Samuraj ve Vatikánu (2018). Nicméně tady také uvidíme, že Japónovi nemohou být potomci ostrovního císaře. Do Španělska připlulo poselstvo jenom jednoho z japonských feudálních pánů, který snil o vládě nad zemí vycházejícího slunce. A jeho vyslanec, třebaže se k němu tak chovali, ani nebyl v tu chvíli šlechtic. Byl synem korupčníka, díky čemuž jeho rodině odebrali šlechtický, resp. samurajský status. A přesto právě to byl důvod, proč byl pověřen vedením výpravy – od člověka, jemuž jeho pán slíbil při dobrém splnění diplomatické mise návrat původních výhod, bylo možné očekávat ty nejlepší výkony.

Film má sice silnou ruskou stopu (režisér, kameraman, hlavní ženská role…), ale autoři se chtěli vyhnout zkreslení a obecným předsudkům vůči menšinové (v SSSR) populaci, jako to ve stejné době Hollywood předváděl ve filmech o Indiánech, nebo koneckonců i československá kinematografie se Slováky. Gertel a Dorn konzultovali průběžně kulturní, společenské i náboženské problémy příběhu s Kamilem Jarmatovem, pozdějším významným tádžickým a uzbeckým režisérem, i když zde se natáčení účastnil ještě jen jako herec ve vedlejší roli.

V úvodní čtvrtině filmu zmiňovaný prof. Herman Lundborg (Donald Högberg) byl antisemita. Byl také zakladatelem SIFR (Statens institut för rasbiologi, čes. Státní institut pro rasovou biologii), vládního výzkumného ústavu ke studii eugeniky a lidské genetiky. Eugenika ve zkratce znamená šlechtění lidské rasy, což obnáší i odstraňování lidského „odpadu“ atd. Víme, jak jeho kolegové na protějším břehu Baltu dokázali tuto „vědu“ přenést do praxe, konec konců i Lundborg to předvedl na Allanovi (Robert Gustafsson). Vědecký rasismus přežil ve Švédsku nacistické Německo o mnoho let. Přejmenování na Ústav lékařské genetiky v r. 1958 jen změnilo křiklavý oficiální titul ústavu, ale SIFR ještě dlouho sloužil původnímu účelu. Dokonce na akademické půdě, když později spadl pod křídla univerzity v Uppsale. Jen málo chybělo a Institut financovala místo švédského státu Nobelova nadace, jejíž výbor pro medicínu byl v době jeho založení jednohlasně pro.

Co je Ivanova loď v datech? Jde o v Sovětském svazu široce využívaný vrtulový remorkér projektu T-63 (podle loděnice v Kostromi, kde začaly tyto lodě vznikat, známý též jako „Kostromič“) vyráběný v tisícových sériích ve více generacích od r. 1949, rozměry cca 17,5 x 3,8 m. Oproti lodi kapitána Burlakova se dvěma podřízenými mohla posádka být až 6 lidí, ve dvou kajutách je 6 lůžek, dále je na lodi malá přidružená kuchyňka a samostatný záchod.

Obraz, o který ve filmu jde – „Raphael et la Fornarina“, je inspirován portrétem „la Fornariny“ od Raffaela Santiho z roku 1519. Ingres své téma použil pětkrát, středověkého malíře s jeho múzou namaloval poprvé v roce 1813, dále roku 1814, ve 30. letech a v roce 1840. Poslední malbu z šedesátých let už ale dokončit nestačil. Lotyšské Státní umělecké muzeum tedy přišlo o úplně první verzi Raphaela s Fornarinou. V závěru filmu žádají jeho tvůrci o jakoukoli informaci o ztraceném díle – a tato žádost je stále aktuální. Osud obrazu je do dnešních dní neznámý.