chamonix

Rok 2019 byl ekonomicky pro korejskou kinematografii mimořádně úspěšný. Parazit (2019) vítězně táhl celým světem (tržby celkově cca 270 milionů amerických dolarů), nicméně u domácích diváků byl poražen touto krimi komedií s tržbami bezmála 122 milionů dolarů (za dobu 11,5 týdne, co se promítal v korejských kinech; zbytek světa dodal už jen dalších 1,5 milionu). Což pro film s výrobními náklady 9,5 miliardy wonů (čisté náklady 6,5 mld., zbytek se utratil na marketing) znamená více než patnáctinásobnou návratnost.

Alain Delon v epizodní roli inspektora Focha dostal za necelé (první den bylo kvůli davům Delonových fanoušků na Elysejských polích filmování prakticky nemožné) čtyři dny natáčení více peněz, než sovětští herci v hlavních rolích. Jenže to bylo nakonec i jeho jméno, které stálo za kolosálním úspěchem této špionážky. V roce nasazení filmu do kin byla návštěvnost jen v SSSR 100 000 000 diváků.

Partyzáni se v předvečer operace Rösselsprung (ve filmu ve 44. minutě) dívají na film Zoja (1944). Zde dochází k časovým nesrovnalostem: nadcházející nacistický pokus o uchvácení Tita začal výsadkem parašutistů 25. května 1944 a skončil 6. června, přitom premiéra Zoji proběhla v Sovětském svazu až 22. listopadu.

Josip Broz Tito se narodil 7. května 1892, takže datum jeho narození, které čte německý velitel z předložené zpravodajské složky (25. květen 1892), je chybné. Číslo 25 by bylo správně jen za podmínky, kdyby to bylo 25. dubna, pak by šlo o stejný den, ale podle církevního pravoslavného juliánského kalendáře.

Film se po uvedení do kin stal vůbec nejziskovějším filmem v historii egyptské kinematografie. Prvenství mu však vydrželo pouze pár měsíců, než ho svými výdělky překonal film El Badla (2018).

O natočení Alpské balady mimořádně stál režisér Giuseppe De Santis, dokonce už v Římě zahájil konkurz na obsazení rolí ve filmu. Jenže pak přišlo ze Sovětského svazu oznámení, že natáčení bude definitivně probíhat tam. Ten konkurz měl ještě drobnou dohru – italská herečka, kterou vybrali za představitelku Giulie, si zaletěla podívat se na natáčení, aby poznala kolegyni, jež měla to štěstí sehrát vytouženou roli.

Znásilnění egyptské dívky jako leitmotiv filmu je plnou autorskou fikcí, přesto se film opírá o skutečné historické události. Poté, co Egypt vypověděl 8. října 1951 smlouvu o Suezském průplavu, se vztahy s Brity velmi zostřily. Zejména armáda Jejího Veličenstva se v zemi cítila stále pánem. V pátek 25. ledna 1952 vydalo její velení policii města Ismaília příkaz k vydání všech zbraní a opuštění jejich objektů. Egyptské policejní jednotky se těmto rozkazům odmítly podrobit, načež britská armáda při západu slunce obklíčila ismaílský guvernorát silou 7 000 vojáků, včetně těžkých zbraní. Egypťané uvnitř budovy (celkem asi 800 osob) byly špatně vyzbrojeni a odolávali útoku Angličanů ne déle než dvě hodiny. Konečný součet činil na egyptské straně 64 mrtvých a 200 zraněných.

Do role britského generála Adamse (Fouad Sharaf El Den) si vysnil režisér Peter Mimi původně Jean-Clauda Van Damma, ale ten měl pro rozpočet filmu neakceptovatelné finanční požadavky.

Výletní loď Ivan Franko z tohoto filmu se dostala na známky hned dvou národních pošt. Pošty Německé demokratické republiky (protože byla vyrobena v loděnicích ve Wismaru jako první ze série pěti plavidel projektu 301/SeeFa 75) a Sovětského svazu (protože sloužila oddychu pracujících na Černém moři).

Co se týče sestřelených amerických letadel a vrtulníků ve filmu, nejde o žádné filmové triky, zmenšeniny či papundeklové makety, ale o skutečné v bojích získané, nicméně už neopravitelné stroje. U vrtulníků (rotory se netočí) lze poznat, jak dané záběry snímali: „zasažené“ hořící letouny pouštěli z jeřábového závěsu. Jednou se však údajně UH-1 utrhl v nesprávnou chvíli a došlo i k obětem.

Rolí amerických vojáků se v tomto filmu zhostili i někteří tehdejší sovětští vojenští poradci ve Vietnamu.

Natáčení probíhalo na území prakticky celého Sovětského svazu – Pyreneje z úvodu a partyzánské Alpy to je Ťan-Šan, Španělsko se točilo v Arménii, zbytek v Rize a okolí.

Režisér Samvel Gasparov obdržel po natáčení od vietnamských partnerů darem džíp, ale domů do Sovětského svazu si ho nakonec kvůli obrovskému dovoznímu clu nepřivezl.

Netflix utratil v Česku za film během 75 natáčecích dnů dvě a půl miliardy korun.

Aslanbek Šeripov se narodil v roce 1897 v rodině důstojníka. Jako prvorozený syn měl jasně narýsovanou armádní budoucnost, nicméně jeho odpor k armádě byl natolik velký, že z kadetské školy v Poltavě, kam ho otec poslal, utekl, vojenské vzdělání odmítl a nakonec vystudoval reálku v Grozném. Hned po absolutoriu přišel revoluční rok 1917 a další jeho život už věrně popisuje tento film: politická aktivita na straně bolševiků (delegát sjezdu národů Těrské oblasti, později národní komisař Těrské republiky) a od poloviny osmnáctého roku velitel Čečenské Rudé armády. Od února 1919 po pádu Grozného velel v horách partyzánům. Padl v bojích o hlavní město Čečny v září ve věku nedožitých 22 let. Navzdory této rodinné historii se stal naopak jeho mladší bratr tváří čečenské kolaborace s Němci v době Velké vlastenecké války. Už na podzim 1941 převlékl kabát – z komunisty se stal kavkazský nacionalista, odešel do hor a navázal kontakt s na západě útočícími nacisty. Cca do roka jeho i celý oddíl, který se kolem něj soustředil, orgány bezpečnosti zlikvidovaly.

Roli Venduly hrála Lucie Zedníčková ještě pod svým rodným příjmením Bártů.

Stěpnyje raskaty hned po natočení skončily v trezoru. Film měl svou premiéru teprve v roce 2002 u příležitosti osmdesátin jeho režiséra Mažita Begalina, a to v televizi už samostatného Kazachstánu.

Když na konci druhé třetiny filmu dochází ke schůzce s policistou ze západního Berlína, ten navrhuje jednání ve svém voze, služební dodávce zn. Volkswagen. Naneštěstí v roce 1948 ještě VW Transporter (známý jako Bulli) existoval pouze na rýsovacích prknech.

Film byl točený nadvakrát. Na jaře 1970 na něm začal podle svého původního scénáře pracovat režisér Gerhard Klein, ten však 10. natáčecí den vážně onemocněl a krátce nato zemřel. Díky tomu šel projekt na dva roky k ledu a až v roce 1972 se k práci vrátil Kleinův asistent Helmut Nitzschke. To se podepsalo i na obsazení – v první verzi hrál vraha Retzmanna/Kimmritze Wolfgang Kieling, nicméně jeho role musela být přetočena, protože v mezidobí emigroval. Když se v roce 1972 natáčení obnovilo, této role se zhostil Gert Gütschow.

Autoři filmu popustili uzdu fantazii, když umožnili Serafinovi (Adriano Celentano) za peníze z dědictví koupit čtyřdveřový kabriolet Ferrari. Takový model nikdy neexistoval.