chamonix

Ve stejné době jako Dinu Cocea svoji prvotinu, točil i Sergiu Nicolaescu historický film Dákové (1967) a tato rumunsko-francouzská koprodukce si stáhla všechny koně bukurešťského filmového studia. Režisér Hajduků jich potřeboval také nemalý počet a nakonec je získal po bohatýrské pitce s velitelem Securitate v Ploiești. Ten mu slíbil služební koně svého bezpečnostního okruhu.

Trojstěžník Naděžda je ve skutečnosti školní plachetnice Tovarišč (ex Gorch Fock). Bark hrál už v roce 1961 ve filmu Nachové plachty.

Všechno podvodní mořské natáčení obstarala Julie Gautier.

Natáčení na ledovci probíhalo v nadmořské výšce 5 000 metrů n.m. Celý štáb bydlel na plató ve stanech, spali ve spacích pytlech, vařilo se na ohni, jen Ljudmila Gurčenko odmítla toto nepohodlí. Každý den sestupovala na nedalekou meteorologickou stanici, kde jí ohřívali vodu na sprchu a kde mohla spát v posteli.

Lezecké záběry se točily v horách jižního Krymu nad Aluštou (nedaleko silnice spojující Simferopol s pobřežím). Dřívější problémy s padajícím kamením na Kavkaze se tím pádem vyřešily, protože se lezlo ve stěnách, které byly už od volného kamení očištěné místními alpinisty. Ti zde trénovali před mistrovstvím Sovětského svazu v lezení.

Film málem ani nevznikl. 26. července 1969 se Stanislav Govoruchin při letecké prohlídce budoucích lokací na Kavkaze ještě s dalšími členy štábu zřítil při havárii vrtulníku. Přežili s četnými zraněními a filmování bylo z velké části přesunuto na Krym.

Gojko Mitič se odmítl nechat zaskakovat kaskadérem a i v 77 letech vše odehrál sám, jak byl zvyklý už od 60. let.

Smrt Ignata (Vladimir Jaglyč) při proplutí Blue Hall je autorská invence. Ve skutečnosti freediver plujíci s Natalií Molčanovovou přežil ponor bez úhony, dokonce jím byl právě její syn Alexej.

Natočeno podle stejnojmenné knižní předlohy. Zásadní rozdíl mezi knihou a filmem je v osudu bílého atamana. Zatímco ve filmu ho Marusja zastřelila, v knize zemřel na otravu po požití vína s kyanidem.

Údolí, kterým pluje v úvodu parník Ilja Muromec, je dnes celé zatopené Dněstrovskou přehradou.

Film natočil Armenfilm na území Ázerbajdžánu v Nachičevanu.

Film je situován na Sibiř, ale natočen byl na severním Kavkaze v údolí řeky Bolšaja Laba (Karačajevo-Čerkeská republika, v Urupském okrese).

První východoněmecký film natočený v 70 mm formátu.

Jako „kamenný“ cirkus v Moskvě použili tvůrci budovu olympijského stadionu v Lužnikách.

V úvodní scéně (přepadení lékárny) je francouzská zásahovka vyzbrojená i československým samopalem Škorpion.

Natáčeno v areálu mramorových lomů v Ruskeale.

Inspirací pro jednu z dějových linek seriálu byl případ lékaře Jevgenije Mirkina, který byl v r. 1944 odsouzen k smrti za vraždu manželky. Později byla prokázána jeho nevinna. Lupiči pak měli předlohu v bandě Ivana Mitina z Krasnogorska. Říkalo se jim podle jeho vzhledu „banda Vysokého blondýna“ a působili v okolí Moskvy i v samotném hlavním městě.

Sledovanost seriálu byla tak vysoká – a to i mezi kriminálními živly – že milice zaznamenala během vysílání jednotlivých dílů pokles zločinnosti.

Zloděj Kirpič měl reálný předobraz v kapsáři Alexandru „Šorovi“ Prokofjevovi, který působil na moskevských nádražích a v rajonu Sokolnik. A ten byl tak nadšený, jak Stanislav Sadalskij ztvárnil jeho zloděje, že herci poslal dárek a poděkování za výborně vykreslenou vlastní postavu. I další herečka Larisa Udovičenko zahrála dívku lehčích mravů Maňku Obligaci s takovou grácií, že se do ní zamilovala prakticky celá sovětská galérka a z vězení a táborů jí chodily balíky dopisů. Jeden kriminálník ji dokonce přišel osobně požádat o ruku až k ní domů – tehdy sice ještě neznali pojem stalking, ale i tak zavolala na místní okrsek o pomoc. Přitom ji nejdřív zvali na konkurz pro roli seržanta milice Varji Siničkiny.

Když po vyloupení obchodu kreslí zloděj černou kočku, vlastně jen obkresluje kontury kočky velmi slabě nakreslené samotným režisérem S. Govoruchinem.