reqiuem

Škoda, že Soderbergh se prostě nedokázal rozhodnout z jakého úhlu pohledu se na nákazu podívá a tak si nakonec ďobnul od všeho trochu. Děj se tím dost roztříštil a odehrává se víceméně v epizodických náznacích(rsp. ani jedný části není věnována dostatečná pozornost na to, aby bylo možný si na situaci udělat nějakej názor-forma mírně zasvěcený reportáže). Podobně je to i s příměsí docu žánru. I tady film stírá hranice mezi dramatem, thrillerem a již zmíněným dokumentem. Není ani jedním, stejně jako nezaujímá jednoznačný stanovisko, což mi přijde trochu moc jako postmoderní alibismus/póza a sejří mě, že když koukám na zpravodajství, tak nevim, kde je pravda:-) A vlastně ani Soderbergh to neví. Jiní mu za to možná i zatleskají, ale mě to prostě štve :-). Je to zkrátka otázka objektivního pohledu ve fikci. Dokumentu jako fabulace. Každopádně já se nemůžu zbavit dojmu, že film šlo natočit mnohem poutavěji (nehledě na obsazení a rozpočet)- jinými slovy- byla to nuda. //*Dost vlastně ani nechápu smysl filmu. Totiž povrchností svýho vhledu do celý situace není opravdu nijak (krom dramatický zápletky s epicentrem nákazy) odlišný od toho, co vidíme denně ve zprávách. Úloha médií a zabedněnost lidí je zachycena taky dost povrchně, neoriginálně a hlavně schématicky. Zklamání. (Blogg is dead!)

Asi nejlepší film K. Steklýho. Je s podivem, že od té doby slovo siréna nesnášel.

Je pravda, že se mi těžko hodnotí film, u kterýho jsem v půlce začal podřimovat, ale nepochybuju o tom, že jsem všechno podstaný viděl. Včetně BAF! na konci. Mikuláš porcující své oběti různými a dozajista roztodivnými způsoby je zpracovám nadmíru bídně a je zároveň jedinou věcí, která stojí za posměch. Film se nesnaží brát vážně, ale je tak příšerně hloupej a řemeslně nezvládnutej, že se ocitá za hranicí jakýhokoliv vkusu. Upřímně ani trochu nechápu, jak mohl bejt film v Nizozemsku tak divácky úspěšnej(i přes populární mikulášskej mýtus) a docela by mě zajímalo, jakej horor je tam považován za odpad. Béčka ano, ale ne Krvavýho Mikuláše./MFF a WTF

Pro mě jeden z neslepších festivalových filmů. Při jeho sledování si nešlo nevzpomenot na Černou labuť. Nejenom, že jsou si oba filmy blízké tématikou(a Neviditelná určitě není případem nějakého opisování, protože vznikala 4 roky), divadelním prostředím, proměnou hereckého zjevu, ale také pozoruhodným zachycením vztahu režisér-herec, propadnutím roli atd. Fakt, že se mi Neviditelná líbila dokonce ještě o trchu víc než Černá labuť, je dán tím, že postava Marie Mühe se rolí sice promění, ale rovněž ji vstřebá, naučí se skrze ní chápat sebe samu. V konečném důsledku tak nejde jenom o postavu v divadelní hře, ale o člověka, který ji rozumí, protože rozumí také sám sobě. Nejedná se tak pouze o proměnu osobnosti ale o určitej druh katarze a pochopení. A to nemusí nutně končit smrtí./MFF

Květy zla jsou zajímavým propojením filmového média a internetových trendů. Šlo by o celkem neoriginální nápad, kdyby se neobjevila analogie v propojení dvou rozdílných životů. Iránské dívky a francouzského kluka. Vše na sebe zvláštním způsobem naráží (v rozdílnosti kvalit jednotlivých záběrů-používání videa z youtube, v rozdílné úrovni vzdělání obou postav, chápání světa, víry, tradic..atd.)Pojítkem je nakonec jak jinak láska a vzájemné porozumění./MFF

Ještěže se země vznáší ve vzduchoprázdnu. MFF

Kim ki duk a jeho zpověď typu "milý deníčku" (nebo spíš milý deníku). Jako poutník hnaný prozřením podstaty společnosti, se Kim vydává do zapadlý vesnice, aby si nepříjemnými výkřiky zameditoval nad svou kariérou, poodhalil vnitřní pohnutky a dokázal si, že má na to, aby natočil film-sám a bezpodmínečně. Hned první otázka, která se nabízí-bylo takové sebevyloučení ze společnosti kalkulem? Upřímnost, se kterou se Kim svěřuje kameře je vskutku zdrcující a nepřipouští žádnou sebecenzuru. Upřímnost tak silná, že se Kim nebojí rozbrečet nad vlastním filmem, chvástat své ego, několika pohledy procházet plakáty svých "slavných filmů. To, že je takovou až místy příšernou sebestřednost schopnej veřejně ventilovat je pro mě cennější, než ho furt vidět, jak pije roztavenej sníh a hraje si na mnicha(což může na jednu stranu vypadat rovněž jako kalkul). Samozřejmě- většina režiséru by na kameru nikdy nebrečela, nemluvila o tom jak moc jsou úspěšný nebo jak na ně čekají věrní fandové- většina režisérů totiž není takhle upřímná. Dobře si uvědomují před jakým médiem to stojí a jak moc může změnit pohled na jejich osobu. I Kim si tohle samozřejmě uvědomuje. Opravdu málokdo dokáže veřejně prohlásit, že je na sebe hrdý nebo že opravdu něco dokázal. Zavánělo by to přeci egoismem. A to nikdy nevypadá dobře. Spíš než o Kimově tvorbě se tak dozvídáme o jeho povaze. Skutečně ho poznáváme. Tak proč tomu dávám tři? Protože i tenhle aspekt se může jevit jako vyslovený kalkul. Jako přetvářka. A právě nejsilněji ve fázi, kdy mluví o tom, jak neustále(i při tom, když sám sebe natáčí), přemýšlí jak scénu zachytit nebo ji udělat líp. Paradoxně tak největší upřímnost(možná) přináší největší pochybnosti./ Když si ale promítnu některý postavy z Kimových filmů, nemůžu se ubránit dojmu, že jistá dávka agresivity a bezprostřednosti(se kterou například zpívá svou současně asi nejoblíbenější melodii) k němu patří a je myšlena upřímně. Uvidíme jak moc mu uškodí nebo prospěje./MFF

Je vidět, kam to má Donovan nejblíž. Do divadla. Minimalistickýho. Nejenom obsah ale i forma tomu přímo odpovídají. Statická kamera, postavy z centrální perspektivy, minimum lokací a postav, všechno se odehrává především v dialozích. Škoda, že se to dotklo i délky stopáže, páč postavám se nedostalo tolik prostoru, aby získaly potřebnou hloubku. Filmu paradoxně neprospělo ani obsazení Davida Morse, na jehož "poťouchlý" herectví jsem si musel dlouho zvykat a v první scéně jej rovnou zavrhnout. Zase se projevila délka stopáže, protože zvykání nedosáhlo kýženýho efektu. Přesto je právě Morsův výkon nakonec tím, co je potřeba vyzdvihnout, protože proměna jeho hereckýho zjevu budovanýho už na přibližně 30 rolích, kde vystupuje jako detektiv nebo polda, je nakonec obdivuhodná. Kdyby se vším Donovan nepracoval tak úsporně a přímočaře, byl by snímek určitě vydařenější./MFF/

MFF (letňák)

Švankmajerův humor je prostě jedinečnej a těží především z nezvyklejch vizuálních prostředků a znaků, který dává do souvislostí neortodoxním způsobem. Přesto je na filmu něco hrozně normálního. A tím je oidipovský příběh. To, že je rozpůlen do dvou realit( sen tak jistým způsobem ospravedlňuje přítomnost několika bizardností-když se pak i ty dostanou do skutečné reality, syntéza obou světů je dokonána), je pouze klasickým "Švankmajerovstvím". Využití psychoanalýzy je poslední tečkou. Přesto, že se ve filmu využívá k vysvětlení Evženových snů, tak stejně pořád cítíme, jak moc je přitažená za vlasy a že se individuální prožitky na nějakou strukturu sice našroubovat daj, ale nikdy nebudou sedět přesně. MFF