Prežiť svoj život

Být originální v našich končinách se asi málo komu poštěstí. Těžko objektivně posoudit, zda-li je to v případě Švankmajera dobře nebo ne. Jedná se o hodnotné dílo, které může být přijaté veřejností téměř jakkoliv. Pokud filmu odpustíte že vás někdy bude irititovat a budete vnímaví, tak zažijete poměrné zajímavý a netradiční výlet do duše jednoho zvláštního režiséra. Příjdou scénky, které vás zaručené pobaví. Abych filmu nějak nekřivdil volím zlatou střední cestu. (05.12.2011)

Spiklenci slasti to sice nejsou, ale i pozdní Švankmajer vyčnívá nad cokoli, co se v místních luzích a hájích běžně urodí. Plošková animace, surrealismus, starý známý Sigi Freud, montáže podle Maxe Ernsta a Klára Issová jako dokonalá anima. Já jsem spokojená. Jen příště by to chtělo více hereckých osobností a nikoli jen modelů a modelek. (09.12.2019)

Zatuchlý film, který by nebyl aktuální snad vůbec nikdy. Zdaleka víc než v tomto ohledu často zmiňované Havlovo Odcházení. Někdy to značí nadčasovost, ale tady je to jen "nečasovost". Možná kdyby to vzniklo někdy před třiceti lety... ale dnes, navíc hned po povedeném Šílení, je to až nemístné. Baví to jen tak dlouho, dokud drží pozornost výtvarná stylizace. (14.01.2014)

Švankmajerův humor je prostě jedinečnej a těží především z nezvyklejch vizuálních prostředků a znaků, který dává do souvislostí neortodoxním způsobem. Přesto je na filmu něco hrozně normálního. A tím je oidipovský příběh. To, že je rozpůlen do dvou realit( sen tak jistým způsobem ospravedlňuje přítomnost několika bizardností-když se pak i ty dostanou do skutečné reality, syntéza obou světů je dokonána), je pouze klasickým "Švankmajerovstvím". Využití psychoanalýzy je poslední tečkou. Přesto, že se ve filmu využívá k vysvětlení Evženových snů, tak stejně pořád cítíme, jak moc je přitažená za vlasy a že se individuální prožitky na nějakou strukturu sice našroubovat daj, ale nikdy nebudou sedět přesně. MFF (07.07.2011)

Banalita prežívania. Banálne nie sú len naše sny, ale aj ich interpretácia. Za hlavy sa chytajú otcovia psychoanalýzy. Ale ako ukazuje i tento film - psychoanalýza nikdy žiadnou vedou ani liečebným postupom nebola. Zato predstavovala silný umelecký smer s viacerými skvelými spisovateľmi a esejistami (napr. Reich, Freud, Jung a Ferencsi), ktorých lekárske diplomy predurčili k literatúre. Preto tá blízkosť surrealizmu a psychoanalýzy. V liečbe sa však skvele hodí ako súčasť terapie (biblioterapia). Na totálne uletenú a švihlú predstavu, že za všetko môžu oidipovské utkvelé predstavy a traumy sú len libidóznymi nenaplneniami z detstva sú úžasne zaujímavými, no stále len beletristickými či poetickými fantáziami aj so všetkými kazuistikami, koľko ich bolo, je a bude. Samotný film trpí typickou vadou Švankmajerových celovečerákov: explozívne animačné nápady sú skvelé, no dochádza k ich príliš častému opakovaniu. Myšlienka filmu je originálna - plytké a banálne prežívanie preniká i do snov a dávno je súčasťou medicínskej dušoliečebnej praxe - no jej spracovanie trpí prílišnou dĺžkou s redučkým dejom, čím dochádza k jemnému otupeniu mysle. Myseľ sa tak nachádza na pohovke a zveruje sa doktorke so snami - ktoré sa prisnili uprostred zaspávania pri tomto skvelom a nezameniteľne originálnom kúsku. (09.09.2014)