Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Animovaný
  • Dokumentárny

Recenzie (261)

plagát

Trápení (1961) 

Skutecne po mnoha strankach pusobivy film, za kterym se skryva vice, nez co byste hledali pod zanrovou nalepkou rodinny.

plagát

Neviditelná válka (2012) 

Dokument snažící se jít do hloubky problému znásilnění v americké armádě, která se po něm jeví vším, ale rozhodně ne idilickou vesnicí plnou mravně a sexuálně neporušených jedinců. V Americe dosahuje touha vlastnit zbraň nebo si jít zastřílet do války ve jménu vlasti pozoruhodně absurdních rozměrů. V určité chvíli převládne nad touhou dokončit své vzdělání a jít bojovat za stýčka Sama. Je dobře, že něco podobného bylo natočeno, protože to nahrává pacifistickým dialogům, které od teď nemusejí používat obrázky fyzicky zmrzačených veteránů, ale veteránek, které jsou zmrzačeny psychicky a to je něco mnohem víc sugestivnějšího. I přes autentické rozhovory a množství těžko ověřitelných dat se ale nelze zbavit dojmu, že celou věc sledujeme až příliš z povzdálí a nezúčastněně. Paradoxně tak víc než o znásilnění se dovídáme mnohé o americké povaze a sebelítosti pramenící z přespříliš dlouho vtloukáného způsobu uvažování. // Poslední zbraní dneška jsou bojové dovednosti amerického vojáka, připraveného bojovat kdekoliv na světě, bránit svou zemi a vás, americký lid, proti nepřátelské agresi.Pokud by někoho téma opravdu zajímalo, může se na něj podívat i z jinýho-dramatickýho a nutno přiznat, že celkem zajímavýho pohledu seriálu Last Resort, konkrétně dílu 1x08.

plagát

Piráti! (2012) 

Roztomilý ..jako dostat nedozrálym ovocem po hlavě ..i tak se ale musim smát ..situační gagy a kvalitní animace Lorda zachraňují těsně před dopadem na lodní šroub (pod)podprůměrnosti.

plagát

The Giant Mechanical Man (2012) 

Bylo by chybou myslet si o filmu, že je jednoduchý nebo přímočarý, stejně jako ho hodnotit z hlediska jeho rozpočtu. I když tady si pod sebou podřezat větev musim, protože právě díky nízkýmu rozpočtu vznikla docela svěží věc, která svůj potenciál táhne díky neotřelým a "nepříliš" známým tvářím, které filmu dodávají (a to právě v jeho nepříjemných pokusech o filosofii života) na pravdivosti a hloubce. Nedovedu si představit obyčejnější pár, obyčejnější situaci zasazenou do tak vtipnýho a lehce ironickýho kontextu, který zároveň osciluje mezi pocity deprese a zahlédnuté naděje. Ve svých důsledcích by se mohl k tíživějším myšlenkám divák dopracovat sám, ale na to mu film nechává prostoru až příliš a tak se ve výsledku stává paradoxně docela plochým. Dokonale ale zapadá do dnešní společnosti, jejích hodnot a "civilizačních chorob". Film by v tomhle smyslu mohl být hodnocen skoro nadprůměrně, kdyby nebylo tolik vykonstrovaného a happyendem končícího příběhu. Přesto je sladký filmu věřit, protože nabízí jistej druh útěchy, právě v oné jednoduchosti a obyčejnosti. Bohužel happyend je o to horší, že maskuje princip náhody aktivním postojem obou postav. Takhle to většinou nefunguje, i když tady už bych byl až příliš subjektivní a nad plauzibilností by se dalo spekulovat dlouho.

plagát

Vesmírná loď Galactica - Krev a chrom (2012) 

Kéž by se z toho vykluba seriál na plný úvazek. Zatim dost v nedohlednu, ale tahle část dějin světa Battlestar Galacticy by mohla bejt extrémně zajímavá. Byl bych na takovej seriál natěšenej s takovym entuziasmem jako mladej Husker na první let se svym viperem. /Na souvislejší hodnocení to ale pořád nestačí, protože kontext, souvislosti a mnoho vrstev čtení, pro který si BSG ceníme, se na tak malém prostoru neměly šanci projevit, natož pak až ke kostem zproblematizovat jednotlivý postavy. Přesto je potenciál značnej.

plagát

Resident Evil 5: Odveta (2012) 

Tenhle příběh má víc logickejch děr, než kolik by stihly udělat kulky hlavních protagonistů, kdyby se zdvojnásobila stopáž filmu. Nehledě na to, že žádná z těch kulek neni dost velká, aby zasáhla aspoň jednu z hlavních nereplikovatelnejch postav. To je radši scénář pošle do chřtánu nějakýho ujetýho zombíka, nejlépe v uniformě ruskýho vojáka (kterej, aby bylo dílo skázy dokonáno, nejraději pracuje jako dřevorubec na sibiři, protože proč by jinak držel v ruce tu motorovou pilu - jinak by to byla opravdu pitomost - a to už ani neřešim fakt, že zombik ví, jak tu motorovku nahodit, ale jsem si jistej, že i tenhle malej logickej zádrhel by dokázal Anderson elegantně vyřešit - kdyby si ho ale v prvý řadě připustil) nebo v lepšim případě bizardně virem zmutovaný příšery, která už by neměla tolik koukat na sérii o vetřelcích. Čekám až někdo vymyslí takovej druh znakový řeči, která by byla schopná mi objasnit tenhleten blázinec, kterej se ani na chvíli nepřestává brát vážně. Pan videohra? Až na to, že tenhle pán si může dovolit bejt kompletně prvoplánovej a dokonce na tom postavit svou existenci (on totiž nikdy skutečně prvoplánovej neni, díky přítomnosti přesnýho kódu), ale film přeci jenom funguje trochu jinak a tak obsah musí přizpůsobit svý formě. Ale beru. Koneckonců i dialogy začínaj nedorozuměním. //(Existujou ale filmy, který už podobnej dialog -mezi videohrou a filmem - úspěšně rozvinuly, aniž by při tom pošlapali něco, co je jejich nedílnou součástí)

plagát

Divosi (2012) 

Na tomhle filmu si cenim několika věcí. Žánrovejch rošád, převrácení a zproblematizování typizovanejch rolí a postav, který je ztvárňují (Travolta ubrečenej policajt, Selma jako "ritch bitch"). Hrátky s divákovým očekáváním v rámci dost schématicky ztvárněnýho a hollywoodsky klasickýho narativu, kterej funguje díky netradičnímu námětu (dva vyhulenci voják/pacifista zažívaj dobrodružství jak z gangstarky -zcela vážně), kapky tradičně absurdního stonovskýho humoru, decentního vizuálu a nakonec i přes úvodní nechuť: dvojího závěru - což se váže k oněm žánrovejm hrám. Dál už by to bylo na dýl a to tu nikoho nebaví :-)

plagát

Občan K. (2012) 

Společně se s Svobodou pro Smetanu jeden z nejzábavnějších a jistým způsobem nejstrašidelnějších filmů letošního festivalu v Jihlavě, který vypovídá opravdu mnohé o současné české společnosti, ignoranci a pasivitě. V obou případech nejde tvůrcům o médium nebo reflexi samotné povahy dokumentárního filmu, ale čisté zdokumentování událostí nebo procesu. Jsou to spíše reportáže než dokumenty. O to více ale akcentují samotný obsah a naléhavost svých sdělení, která bohužel stále (alespoň podle některých reakcí v sále) unikají mnoha lidem. Občan K je pak ve svém námětu zpočátku méně explicitní, ale i přes závěrečná vysvětlení, která se v různých podobách neustále opakují, nedošel úplného pochopení. Projekty skupiny Ztohoven, které už nikdy víc nebudou anonymní, mají hlavně šokovat. Ať už vyvolat pobouření nebo smích (což se samozřejmě nevylučuje), svou formou útočí i na toho nejotupělejšího diváka, aby i ten začal přemýšlet o tom, v jakém světě to vlastně žije. Alespoň by se měl začít ptát. Mnoho lidí skupinu považuje, i navzdory současnému projektu s občankami, za pubertální a nedospělou. Ať už je to ale pravda či ne (což stejně nehraje roli) vždy se jim podaří mezi lidmi vyvolat diskuzi. Je úžasný, jak skupina skládající se z 12 členů s naprosto odlišnými názory dokáže nalézt společnou řeč a nakonec i dovést svůj nápad do konce. Pointa je totiž i navzdory zcela jedinečnýmu a konkrétnímu úmyslu vždy dost podobná. Přimět lidi kriticky přemýšlet. Nebýt pasivní i k naprosto všedním věcem každodenního života. Ptát se a nespokojovat se s jednoduchými odpověďmi. Mimo jiných věcí mají oba dokumenty společnou ještě jednu věc a tou je spolupráce s Českou televizí. V případě Občana K je koprodukce více než překvapivá, protože to byla práve skupina Ztohoven, která v roce 2007 vtrhla do ranního vysílání, aby v obrazu malebné krkonošské krajiny nechala vybuchnout jadernou bombu. U obou dokumentů je vydání se na hranu zákona úctyhodným činem a nezbývá než doufat, že televize bude mít i napříště dost odvahy podobné projekty podporovat. Je to totiž jeden z nejlepších způsobů, jak poukázat na absurditu a nemístnou aroganci přítomnou nejen na poli české politiky nebo různých institucí.

plagát

Podrost (2011) 

I přesto, že jsem všechny experimentální filmy neviděl, v posledním bloku promítání byl Undergrowth bezesporu nejsilnějším a paradoxně fomálně "nejnormálnějším" příspěvkem. Pohyb kamery logicky kopírující pohyb soví hlavy se zaměřuje na nevšední krásu a mystérium různých zakoutí lesního porostu. Tajemství okolní přírody je pro nás natolik nepochopitelné, že dává smysl až v blízkých detailech na tvora, který je nám podobným zpúsobem skryt. Nebezpečí okolního lesa tak nespočívá v jeho podobě, ale z našeho strachu z neznámého a tajemného. Čím více se detaily přibližují a po několika sekvencích vrací zpět do celku, tím více se takový strach prohlubuje.Kamera se stává součástí krajiny a to je okamžik, kdy se i divák může s jejím pohledem naplno ztotožnit.

plagát

Telefonát z Káhiry (2012) 

Telefonát z Káhiry vrytý prostřednictvím hesel do záběrů "arabského jara". Analogie mezi obrazem a rozhovorem je však místy dost těžkopádná a těžko čitelná. Spíše než svědectví revolučních událostí působí obraz jako nezúčastněný svědek mající pouze doladit, ale především nenarušit zvukovou stopu.