Piškotka

Druhá část na tu první nějak časově nenavazuje, jsou to vyloženě dvě samostatné kapitoly, dvě strany téže mince. Ztělesňuje megalomanský idealismus Cheho a jeho pobíhání v bolívijských lesích, na které hrdě doplatil a zemřel jako pravý muž. Děj byl táhlá a bržděná nuda s trpným čekáním na konec. I navzdory tomu se Del Toro osvědčil.

Ve své době to byla pecka, postupem času však pro mě ztrácí své kouzlo. Dlouho jsem věřila, že se film zakládá na skutečnosti, ale je to z jisté části fikce. Renčovi šlo přece jenom o uměleckou stránku, i když se pídil po pravdě. Ale samozřejmě proti gustu žádný dišputát. Zvládl to celkem dobře, bylo to působivé a emočně vyhrocené. Nejvíce mě dojímaly ty mentálně postižené děti, u nich se žádná improvizace a herecké umění nežádaly. Samotná kostra příběhu byla fádní, je hodně takových osudů, bohužel. Hlavní hrdinky byly skvělé. Jan Schmidt s autíčkem nezapomenutelný.

Dávám tři hvězdy, pro mě příliš dokumentární a podrobné co se týče všech těch hrdinů, polohrdinů či teprve adeptů na samotné hrdiny. Samozřejmě, že v čele byl el Che ve vynikajícím podání Del Tora a jeho levicová agitka pro blaho všech. Byl výraznou postavou, co usadila Castra do pozadí. Pro mě byly nejvíce zajímavé jeho myšlenky, inspirace Tolstým a sociální cítění. Partyzánské boje mi přišly jako bezvýznamné regionální půtky, ale bohužel jsem se mýlila:-)

Romství na x-tý způsob asi tak, jak ho vidíme my, majorita. Citová deprivace a emoční plochost u takových dětí je doživotní, na které může a nemusí navazovat zločinecká dráha. Jsou tito deprivanti plně odpovědni za své chování nebo jim ho do vínku zčásti věnovaly minulé a předminulé generace? Marian se bránil po svém, i když ho šatili a živili. Myslím si, že nebylo podstatné, že je Rom. Ta vychovatelka udělala velkou chybu, nejdříve přilnula, pak odmítala jeho náklonnost. Malý Marian hrál velmi dobře, ten velký už tak ne. Občas byl film špatně ozvučený. Samotné téma je notoricky omílané a známé. To režisérovy Paralelní světy byly daleko lepší díky své niternosti a neopakovatelnosti.

Pozvolný a poklidný děj, který dodal filmu tu pravou jiskru. Nic nebylo křečovité a přehnané, ale pohodové, i přes vykreslení hektičnosti a vyhrocených emocí, které vyplývají ze zaměření samotného filmu. Zákulisí filmového natáčení bylo autentické, hlavně ty děti členů štábu hrající karty nebo něčí "pletoucí" manželka, to bylo úsměvné. Celé to bylo zejména o lidech, vše kolem bylo podružné.

Bylo by to dobré až na to odhalení, kdo je vlastně Charlie. Chvílemi jsem se fakt bála a myslela úplně v jiných souvislostech. Dakota byla strašidelné dítě, ty vykulené oči a kruháče, je otázkou, do jaké míry na tom zapracovali maskéři. De Nira hravě předčila a strčila do kapsy. Nevím, proč byl pasován do role psychologa, který by měl umět sám se sebou pracovat a daleko snadněji vyhledat pomoc.

Plno životních mouder, trefných hlášek a mužského pohledu na svět. Zda byl Bobo "down", těžko říct, spíš šuškající lidé kolem něho. Nebyl to pravý kariérista, i když příčky pracovního zařazení zdolával poměrně rychle, ale za cenu manipulace jeho pravého Já. Páni soudruzi mu mnoho nedarovali, pokud nebude po jejich, nebude mít dostatečné podmínky pro svůj koníček - kachlová kamna. Taková metafora, která i v dnešní době ba v jiné podobě, klepe na nejedny dveře. Milan Lasica hrál výborně, pln pokory a skromnosti. Jeho "dvojče", Július Satinský nebyl pozadu. Paní Hlaváčová zahrála velmi oduševnělou ženu. Jan Hrušínský byl srandovní. Tento film hodnotím jako zdařilý hlavně pro specifický český humor.

Levicový idealismus generace skorotřicátníků. Líbil se mi pouze začátek, zbytek působil lacině a podprůměrně, mám na mysli ten pobyt na chatrči, kdy svou oběť drží jakžtakž zkrátka a pak s ní v pohodě klábosí a hrajou karty. Vychovatelé, co si chtějí zachránit zejména svou kůži. Konec vyzněl hodně utopicky. Sokové v lásce si podali ruce a objali se jako staří kamarádi a odjeli do Středomoří splnit si svůj sen, jako švédská trojka (?). Zaujal mě Stipe Erceg, nehrál špatně.

Na to, že to bylo z válečného období, tak válka doléhala pouze z velké dáli. V popředí a naprosto výrazně byli oba rivalové, jejich hrdost, pýcha a ješitnost. Nikdo z nich nechtěl podat smířlivou ruku, jejich duší a tělem bublala pomstychtivá krev. Příjemně se na to dívalo díky perfektně zvoleným scenériím a barvám. H. Keitel byl skvělý, jeho protivník také. Nečekaný konec.

Na můj vkus předlouhé. Neustálé záběry na nemluvnou kočku Deneuve a její blonďatou hřívu. Buď bloumala po bytě narážeje na tlejícího králíka na talíři, nebo si vykračovala po ulici. Pak zas pukaly zdi a její dlaně se bořily do stěn jako do bláta. Bylo to opravdu nevěrohodné a k ničemu to nevedlo. Žádné napětí z jejích stihomamů jsem nepocítila. To si pustím raději první díl Psycha.