Občianska výchova

Veľmi pekne natočená dráma, ktorá balansuje a konfrontuje s ľudskými témami ako láska, priateľstvo a vernosť na podklade politických presvedčení. Myšlienka filmu je naozaj veľmi, dobrá, i keď občas možno trošku predvídateľná, hlavnou devízou sú perfektne a zaujímavo napísané dialógy a kamera, ktorá diváka priam vťahuje do príbehu. 85%. (05.07.2009)

Zhruba tak do půlky filmu jsem vážně přemýšlela o pěti hvězdách. Film mi přišel dokonale výchovný, jak už samotný název vypovídá, rebelský, svižný a správně ideologický. Mladý Brühl tento pocit ještě podtrhával, a s jeho názory jsem v hlavě zběsile souhlasila, jeho postava Jana měla myšlenky, které by měly trápit každého z nás. Při odjezdu na chatu s uneseným zbohatlíkem ale film dostal hvězdy nakonec čtyři, protože horská rekreace byla bohužel až křečovitě dlouhá a přiznejme si to, nějaké scény vynechány být mohly. Střídalo se chvilkové napětí, že z toho nakonec bude drama, s chvilkovým zklamáním, že vlastně teda ne. Ocenit se ale musí ztvárnění přátelství, které jsem tak silně už dlouho z žádného filmu necítila. Poslední záběr na vzkaz na stěně byl více než skvělý a neříkám, že jsem z kina neodcházela plná vnitřního rozporu a odporu ke společnosti, ale fakt mi to zavolání policajtů přišlo hrozně zbytečný. (18.08.2016)

Ne, ne a ještě jednou ne. Když pominu to, že film vypadá neuvěřitelně levně a jedno klišé se kupí na druhé, celá ta ideologická náplň je pomýlená už v tom smyslu, že "chudí" a "bohatí" lidé byli, jsou a zkrátka budou ve všech dobách, režimech i podnebí :-) Levičáky nevyjímaje. Takže jediným výrazně zajímavým momentem snímku zůstává, že uneseného hnusného podnikatele Hardenberga představuje herec, který vytvořil ve filmu Good Bye, Lenin! postavu otce Alexe (Daniel Brühl.) (10.01.2007)

Výborný německý snímek, jejž utáhnou v podstatě celou stopáž čtyři herci. Daniela Bruhla považuji za velký herecký a jazykový talent, na jeho výborné výkony jsem již zvyklý, Julii Jentsch jsem viděl poprvé a Stipa Ercega jsem si bohužel výrazně nezapamatoval v Baader Meinhof Komplex. Všichni tři však předvádějí přesvědčivé výkony, jejich postavy si postupně získávaly mé sympatie čím dál víc. Především mě strhla druhá půlka filmu, jež je vyplněna řadou diskusí a polemik a mírným milostným napětím. Pod mnoha názory ve snímku uvedenými bych se s chutí podepsal a nejvíce se mi líbí název v německém originále, jenž vystihuje i dnešní realitu v Evropě. Je to tak na čtyři a půl, za druhou půlku a sympatické hlavní představitele se přikláním směrem nahoru. Německá kinematografie opět boduje. (22.12.2011)

4,5* Vážení přátelé... Jak tak koukám, německá kinematografie jede... (narozdíl od té české) Zatímco u nás se točí porevolučně jedna píčovina za druhou... (buď umolousaná hezká česká retrokomodie, nebo nevalný pokus o zachycení současnosti) v Německu se točí překvapivě velmi zajímavé kousky. V tomto případě bych rád vypíchnul velmi zajímavý scénář, zajímavou muziku, výbornou režii a v neposlední řadě velmi autentické a uvěřitelné herecké výkony všech zůčastněných. Ve filmu zazní mimo jiné známá věta: "Kdo nebyl v mládí levičákem nemá srdce, a kdo není po třicítce pravičákem nemá rozum." Nuže, musím konstatovat, že jak se kvapem blížím ke třicítce, můžu tohle pravidlo celkem potvrdit...neb jsem za posledních 10 let měl možnost prozkoumat obě strany této mince. Samozřejmě nic není tak černobílé, jak to vypadá, což se trochu snažil naznačit i tento film. Vždycky je potřeba se na věc podívat i z úhlu pohledu té druhé strany. Samozřejmě znám spoustu stejně nasraných chudých lidí, jako jsou tihle mladí revolucionáři. Bohužel jejich nasranost pramení většinou z jejich chudoby. Problém je v tom, že za příčinu vlastní chudoby, považují všechny "nenažrané" milionáře, systém, politiku, svoje chudé rodiče atd. čili všechny a všechno, kromě sebe samotného. Bohužel jediné řešení, které znají, je nadávání na ty bohaté. Jenže tihle bohatí nebyli vždycky bohatí. Museli někdy v minulosti zbohatnout. A od těch chudých se odlišují právě svojí reakcí na svoji chudobu - místo nadávání na bohaté, se rozhodli se svojí chudobou skoncovat. Přemýšlením a vlastní dřinou. Má to ovšem jeden háček: Člověk nesmí nikdy zapomenout na to, odkud vyšel a za jakými ideály směřoval. Pouze v takovém případě může člověk dosáhnout svobody finanční a tím pak následně i té všeobecné. Protože pokud je člověk finančně na dně a musí těžce pracovat pro peníze, nikoliv pro radost, nemůže být nikdy svobodný... No a to ještě tak nějak pomíjíme jakýkoliv duchovní rozměr... dle kterého jsme tu tak jako tak všichni ve vězení... S velkým majetkem, přichází velká moc: moc dělat velké dobré věci a nebo moc dělat velké zlé věci. Ono vždycky záleží hlavně na tom, jaký je člověk člověk, že? PS: Abychom tedy nebyli černobílí, škoda že se tihle mladí revolucionáři nezabívali taky trochu jinými tématy, jako třeba práva sexuálních menšin, práva žen, práva zvířat atd...což jsou dneska myslím neméně aktuální témata... (27.06.2008)