majka_11

Asi byla moje očekávání moc vysoká. Elvis je zde sice drsňák a fešák Vince, lamač srdcí a kytar, ale jinak je to celkem dost zdlouhavá nuda. Zobrazení vězeňského života a obchodů s cigaretami mě bavilo nejvíc. Pak už to byla jenom nudná omáčka obsahující pomalejší písně než jsem čekala a až moc prudké francouzské polibky.

Snímek, který na svět rozhodně přijít měl. Gabčík byl zahrán výborně, všechno tvůrci podali hrozně lidsky. Jelikož nemám ani zdaleka tak hluboký cit k historii, jako může mít většina spoluobčanů, nečekala jsem, že mě film přinutí k slzám tou nesmírnou bezmocí, kterou museli všechny osoby v situacích, jako v kostele či v jeho kryptě pociťovat. Nikdy se mi také nestalo, že by mi bylo ze scén, kde probíhá mučení, vyloženě špatně, ale zde mi mučení šestnáctiletého Ati nadzvedlo žaludek. Možná, že jsem si konečně uvědomila, že se tohle doopravdy dělo i v Čechách a dokonce přímo v Praze, a že to není jen hloupý americký filmařský výmysl. Po zhlédnutí mě přepadly vlastenecké pocity, ta vůle bojovat za svou vlast a být na ní hrdý z filmu nesmírně proudila, a to se za patriota opravdu nikdy neoznačuji. Proto tedy velmi děkuji za snímek, který mi pomohl si uvědomit pár důležitých věcí a vážit si více těchto hrdinných činů, přesně jakým byl tento. I když měli útok provádět jen Gabčík s Kubišem a scéna se zjevením živé mrtvé Geislerové pod sprchou sice byla nádherně natočená, avšak naprosto zbytečná, do historického filmu nepatřící, a přes táhlý začátek se pěti hvězdám zkrátka neubráním. Snímek předčil má očekávání.

Ono to nakonec bylo celkem i vtipný. Několik scén mě vážně pobavilo a směs tolika herců, které jsem viděla v tak nevinných nebo dokonce i vážnějších filmech, upoutala. Líto mi ale bylo Michaela Cery, vždyť ten tam působil a taky skončil snad nejhůř, úplně zbytečně... Francův doslovný výstup byl humorný, bylo mi ovšem líto, že se nebeské párty nedožil. Minirole Chaninga byla podivná, ale jeho nevinný výraz v té prazvláštní situaci humorný. Až na několik scén, kdy všude stříkala krev nebo zvratky, bylo spousta hlášek opravdu povedených a jejich takřka přirozeně vystrašené chování a holčičí ječení, hádání se o Milkyway, zkušené vymítání Jonaha nebo ta infantilní radost, když byli konečně vtaženi do nebe (a posléze i ta nebeská párty, kde se ti objeví vše, co si přeješ), bylo svým způsobem velmi nápadité a diváka muselo aspoň na pár minut bavit.

Dle mého názoru velmi podhodnocený film, i když třeba napovídá přeplácaný filmový přebal něčemu jinému. Snímek oplývá vtipem, filmařským umem, dobrými herci i nápaditým a dosti záživným dějem. Zbožňovala jsem, jak se filmařům povedlo natočit záběry, jako kdyby rozpohybovali komiksová okénka. Velká většina postav mi byla sympatická, i záporák Totenkopf. K většině chvílemi nepatřila až moc žárlivá, namyšlená či arogantní Peggy, ani nevím, jak přesně její chování nazvat. Odkaz mrtvého vědce, který to vlastně myslel dobře, byl jak ze života, to si představit dokážu, ale moderní archa v podobě raketoplánu byla ohromující, možná na můj vkus až moc, tak jako další přehnané podivnosti, které tam byly tak trochu jenom na okrasu. Je to dobrý film na večery, kdy chcete námět na přemýšlení, ale zároveň jste unavení, takže vstřebáte každou kravinu.

Takový film jsem už dlouho neviděla. Takřka nerozvinutý děj, ale přesto více než zábavná pokoukaná. Pořádně smutný začátek vám nažene slzy do očí a čekáte dojemný příběh samotáře - po odcizení auta a života psa ale už tušíte, že přichází něco úplně jiného. Ladnost a chladnost, se kterou John zabíjí zprotivené mafiány, a se kterou hovoří s dlouholetými přáteli i nepřáteli v sobě měla něco okouzlujícího. Komické repliky Nyqvista na mě zabíraly, stejně tak jako každodenní přístup, s jakým se ve filmu přistupovalo k zabíjení. Několik smrtí vám asi bude líto, několik z nich vám bude připadat oprávněnými. Je taky nutno zmínit několik povedených uměleckých záběrů a Johnův perfektní dům. I konec, kde John získá nového přítele, potěší. Bojové scény občas moc dlouhé, na druhé zhlédnutí už Wick bohužel tolik neoslnil.

Toto filmové ztvárnění komiksu zaujme dle mého názoru, jak spousty fanoušků superhrdinů (jako já), tak spousty naprostých realistů (jako moje maminka), kteří po zhlédnutí zůstanou filmem ohromeni jeden více než druhý. Všechny dějové linie a všechny příběhy jednotlivých postav byly záživné a až zvláštně uvěřitelné. Bylo to nejspíše tím prarodičovským klidem, se kterým vyprávěly postavy své různorodé, a hrdinstvím, válkou, znásilněním, či vraždou poskvrněné životy. I přes značnou délku snímku je nutné vidět ho vícekrát. Pospojuje se vám mnoho souvislostí, všimnete si několika detailů a zhruba tak napotřetí je to snad ještě silnější zážitek, než když jste ho viděli prvně. Herci výborní, postavy skvělé, jejich osudy brilantní a celé poselství filmu dokonale mysl-provokující. Mou nejoblíbenější postavou musí být Rorschach, s jeho upřímným a deprimujícím deníkem, a Doctor Manhattan, s jeho únavou z lidstva.

Tento film nejlépe vidět dvakrát. Akorát napodruhé budete tu holku, který vám bylo napoprvý tak líto a byla to taková chudinka, k smrti nenávidět. Film naprosto dokonale přesvědčuje o nevinnosti hlavní postavy a když film dokoukáte, naprosto vás naštve, že jste jí celou dobu ten nepřítomnej výraz věřili. Škoda, že tam Channing nebyl o trochu déle, přišlo mi, že akorát vyšel z vězení a následně umřel, stejně tak jako výraz Rooney Mary téměř po celý film. Mrtvého Channinga ale hbitě nahradil neopomenutelný výkon Jude Lawa. A tedy za to, jak bylo chování postav věrné a jak mě do příběhu vtáhly, dávám absolutních pět hvězd.

Zhruba tak do půlky filmu jsem vážně přemýšlela o pěti hvězdách. Film mi přišel dokonale výchovný, jak už samotný název vypovídá, rebelský, svižný a správně ideologický. Mladý Brühl tento pocit ještě podtrhával, a s jeho názory jsem v hlavě zběsile souhlasila, jeho postava Jana měla myšlenky, které by měly trápit každého z nás. Při odjezdu na chatu s uneseným zbohatlíkem ale film dostal hvězdy nakonec čtyři, protože horská rekreace byla bohužel až křečovitě dlouhá a přiznejme si to, nějaké scény vynechány být mohly. Střídalo se chvilkové napětí, že z toho nakonec bude drama, s chvilkovým zklamáním, že vlastně teda ne. Ocenit se ale musí ztvárnění přátelství, které jsem tak silně už dlouho z žádného filmu necítila. Poslední záběr na vzkaz na stěně byl více než skvělý a neříkám, že jsem z kina neodcházela plná vnitřního rozporu a odporu ke společnosti, ale fakt mi to zavolání policajtů přišlo hrozně zbytečný.