evapetra

Jsem ráda, že Willy Kufalt  Hezké holky zařadil do promítání Virtuálního kina, protože podle popisku bych si asi film sama nevybrala, a tak bych přišla o kouzlo večerní Paříže přelomu padesátek a šedesátek, neprožila bych líně se vlekoucí pracovní den party čtyř děvčat, ani se s nimi nepobavila v bazénu či nočních podnicích. Každá z té čtyřky holek je trochu jiná, ale každá má podobné plány, naděje a touhy. Stačil den a něco a pro jednu z nich naděje mizí, pro další se probouzí. A Paříž si dále žije svým životem.

Atmosféra setmělého Manhattanu, s touláním po nočních podnicích, se opravdu povedla. Jinak jsem ale čekala, že to noční putování a pátrání přinese něco víc, než se nakonec ukázalo.

Jack rozehrál hry, za které by se nemusel stydět ani Shakespeare. Celou dobu jsem netušila, kam až to může nakonec dospět, jen jednou věcí jsem si byla od začátku jistá, abych nakonec zjistila, že i tady jsem předpokládala špatně. Le dos au mur má velmi dobře vystavěný příběh. Že zúčastněné asi nic veselého nečeká, se dalo tušit z toho, jak ani jeden z nich nemínil ustoupit ze svých pozic. Přesto mě ten bezútěšný závěr zasáhl.

Hranice mezi bláznovstvím a genialitou může být křehká. Teď jde o to, že co my ostatní vnímáme jako bláznovství, může být právě onou genialitou, které nerozumíme, ještě jsme k těm poznáním nedospěli nebo ani nikdy nedospějeme. Při druhém zhlédnutí jsem si toho filmu více užila a podařilo se mi ho lépe vnímat v detailech. Považuji za velmi pravděpodobné, že mírně šílený, ale čistý člověk Nikola Tesla recept na čistou energii pro všechny skutečně měl.

Začíná to vcelku nenápadně, pak pomalu napětí začíná stoupat, nakonec se ty dvě hodiny zdají málo. Člověk bych chtěl ještě víc a déle, takové strhující thrillery dřív Francouzi uměli točit. To je dobře, že to nezapomněli.

Komedie, které staví na záměnách osob pomocí dvojníků obvykle nezklamou. Stejně tak i tato předvolební politická satira nabízí plno vtipných situací kolem kandidujícího politika a jeho bratrance, kteří si jsou téměř k nerozeznání podobní. Aby ne, když je oba hraje Michel Serrault. Nejvíc jsem se nasmála u projevu na předvolebním mítinku a televizní debaty s politickým soupeřem. Dobře mě pobavil i Jean Poiret, v roli politikova tajemníka .

Docela drsná satira je ten Nezbedný farník. Je těžké někomu fandit nebo s ním přímo sympatizovat, protože jedna strana je příliš vypočítavá a druhá zase příliš neschopná. A tak zřejmě asi podle pana Mockyho vypadá celá společnost. Ale nač si s tím lámat hlavu, vždyť pobavit se nad originálním námětem a díky němu vzniklým absurdním situacím se dá dost.

Radost z hudby napříč kontinenty. Přála jsem Johnu Dingovi  to setkání s obdivovaným trumpetistou stejně, jako jsem přála skutečnému, zchromlému dingovi, ať se mu podaří zlikvidovat všechny nastražené pasti. Muzika mi zněla stejně fajnově v horku pustého australského buše jako v šumu velkoměstské Paříže. A Miles Davis byl v roli hudebníka Billyho Crosse velmi okouzlující.

Příběh se odehrává v Manile sedmdesátých let, ale myslím, že takové podobné příběhy se tam odehrávají stále, změnilo se akorát to, že mají teď i ve slumech všichni mobily. A lidí, zneužívajících naivity a neznalostí ostatních, jako byla kuplířka, verbující na venkově důvěřivé dívky, či předáci na stavbě, kde Julio pracoval, je bohužel taky všude plno. I když jsem tušila, kam to asi všechno směřuje, fandila jsem Juliovi, co jsem mohla a chytala se spolu s ním každé vlídně podané ruky. Přesto, že se ve filmu často střídala místa, ve kterých se Julio pohyboval, a bylo hodně zajímavé nahlédnout do filipínské vesnice a potom různých prostředí velkoměsta, přišly mi, jako pro diváka, ty více než dvě hodiny Juliova trápení už trošku úmorné a natahované.

Ve filmu se příliš nemluví, ale emoce tady přímo křičí. V pohledech těch, co nesou svůj podíl viny, v očích té, co promluvit nemůže,  i té, co nesmí. V záběrech kamery na obilní lán, jezerní hladinu i rybí večeři. I skřípavá hudba ví, co musí nastat.