kOCOUR

Dvakrát jsem se smíchy málem složil (to když postava řekla devětkrát během dvou minut "Dostaň nás od toho autobusu!", to druhé už si nepamatuji a to je 30 minut po projekci) a jednou skutečně k smrti vyděsil při pohledu na hodinky. Tajmená atmosféra první poloviny jedničky je PRYČ a zbyl jen ubohý salátový výzvratek v klobouku, který je tím méně děsivý, čím více vystrkuje zuby a létá upevněný na lanech. Postav je tolik, že než si stačíte zjistit, jak se jmenují, umřou, je vám naprosto lhostejný jejich osud a i ty potenciálně zajímavější se stávají obětí scénárstické demence. Moderní trendy vyvražďovaček prožily revoluci, kterou jsem tak docela nepostřehl, ale udála se, protože jinak si neumím vysvětlit, proč vznikají plochá žánrová znásilnění typu Halloween Resurrection či toto veledílko, o jehož kopii bych si neopřel ani kolo. Více přemýšlení, tužší atmosféra, méně postav a apoň náznak děje... copak je to TAK složité?

Scott neScott, komedie nekomedie, thriller nethriller – schizofrenní je ve Švindlířích na první pohled prakticky vše kromě precizních herců a vytříbených vizuálních nápadů (jichž je pro komedii – byla to komedie? - zatracená škoda). Snad je to režisérova nezkušenost v žánru či nestabilní námět, na kterém se nedají řádně vybudovat sympatie k představitelům (do konce jsem nevěděl, zda Cageovi fandit či ne), možná přešachovaný závěr, který mě plně neuspokojil (souvisí s předchozí výtkou) a vinu nese zčásti i vratký (proč to neříct) scénář, vytahující vyšumělé kontexty podle potřeby momentálního efektu. Scott točil pouze a jenom pro pobavení a ikdyž se často není čemu smát, vlastně to velice pěkně uteče. A to chce přece jen pěknou dávku umu. Ale raději zpět k dalšímu Blade Runnerovi, co ty na to, Ridley? You’re hell of a director, then show it again!

Nebýt Mike Myerse a jeho Falkovsko-Sellerovské exhibice (to mi připomíná, že trojice fotek na poličce mě opravdu rozesmála :), měla by to Gwyneth tentokrát zapeklitě těžké - stokrát okoukaný Karate Kid, i když v hávu letušky, je látka vyžadující invenci, lásku, experiment, objevování! Rutinérské znechucení z převářky žánrů v jednom kotli a pachuť scénaristických rychlokvašek filmu příliš nepomohou na cestě za osvědčenou diváckou komunitou. To, co mohlo být romantickou komedií či romantickou tragedií nakonec skončilo někde na půl cesty mezi výletem po interaktviním altasu a n-tou variací na Popelku. A ta komedie...eh, moje bránice si téměř nevšimla. Dvě tři pokašlání, možná. Nebo jsem toho opravdu tolik prospal...?

Žánrový mix-up o slabých berličkách v místě, kde bych to ani trochu nečekal - totiž v samotném plánu podrazu. Ten je sám o sobě velkým podrazem v okamžiku položení dotazu, zda má cenu plánovat něco, co se v příběhu neobjeví. A tak jen sympaticky zametá cestu třem barevným autíčkům, před kterými musíte rezignovaně slintnout a nad lehkým prvoplánovým kalkulem (prosté vědomí o jejich přítomnosti) přimhouříte oči. Nebýt hereckých výkonů, klesla by Loupež po Italsku někam pod schody k Bobmakšeftu, který dojel na podobně píchlou pneumatiku - neuskutečněný plán, zabírající čtyři pětiny stopáže. Více akce, podrazů a hlášek a mohl Gary Gray olíznout paty i Dannyho parťakům. Takhle vznikla příjemná páteční koktejlovka, o které ale za týden nebudu ani vědět, že jsem ji viděl...dokud na ulici neuvidím Minicooper :)

Dvě tři opakované golfové scény, pár brutálních střihů tamtéž, ale jinak krásně rozvláčný a pomalý malý velký film, který se svou nasládlou náladou zabodne přímo do srdce. Koukám na plakát z Mizerů vedle stolku na zdi a nestačím se divit, kolik hereckého talentu ve Smithovi doopravdy tříme. Mít jen o chloupek lépe napsanou roli (úvod, trochu více pošťuchování s Damonem předtím než ho ten přijme do služeb), mohla být jeho postava, stejně jako celý film, víc než jen vzpomínkou, která ač krásná, vyšumí za den dva. Což není ani tak chyba Redfordova, jako spíše zmlsaného diváctva...

Tedy, nemám ponětí, proč je tolik v módě tento seriál kritizovat, protože nadprůměrné herecké obsazení a příjemně stařecký humor ho staví určitě mezi to lepší, co v naší produkci vzniklo. Dvě epizody uprostřed sice mírně dějově stagnují, ale vše se nakonec vrací do dojemného závěru, příjemně laděného do roviny přátelství a silných láskyplných pout. Mezi hlavními představiteli to příjemně jiskří a scénář není jen předvídatelně načrtnutou báchorkou, nýbrž velkým chlapským dobrodružstvím. A zvratů v něm není málo!

Pestrobarevný zeměpisný stlas zabalený do stylu a hávu počítačové hry. Ale počítačová hra bez lidské interakce s hrdinou, to jsou opravdová muka. De Bont navíc nezvládl po režijní stránce téměř nic (možná taky nebylo CO zvládat, když scénář urychluje, co se dá) a zjevně je mu už do konce života souzeno nosit odznak bídáckého béčkaře. Ale Angelina Jolie, na tu se dá kouka pořád a člověk nemá nikdy dost...hlavně proto není tenhle film za jednu hvězdičku...

Trochu příliš crazy i na Funesovy poměry, občas zbytečně dlouho proklepávané humorné středobody (viz. scéna se zaharadním traktorem), ale pořád jedna z nejlepších věcí, které nám francouzský komik servíruje. I tady (a zejména tady) se ukazuje, jak moc celkový dojem posilňuje úžasný dabing Františka Filipovského.

Obavy, se kterými jsem k pokračování Mizerů přistupoval, se rozptýlily hned v úvodní přestřelce (která ukázala, že bullet-time se dá ztvárnit s elegantní grácií) a pak už to šlo ráz naráz - tuny hlášek, explozí, kameramanských exhibicí a to v tak rychlém sledu, že člověk nemá čas přemýšlet o ničem kolem. A Michael Bay na to spoléhal možná až moc, protože opět pozapomněl Mizery podložit vyváženějším scénářem. Bráno zpětně, pamatuju si pouze to, že se děj točil kolem drog, ale odpovědi na otázky kdo, jak a proč zastíní vzpomínky na libovolnou akční scénu. Je to ale tak zásadní chyba a bude to uprostřed krásně natočených přestřelek a explozí vůbec vadit někomu jinému než filmovým kritikům? Jen stěží, protože Mizerové jsou přesně tou akční napěchovanou peckou, na kterou širé "adrenaline positive" diváctvo už drahně dlouho čeká, ruku v ruce s Terminátorem prezentující zatraceně líbivé retro ze staré školy. A to se cení. Bay přitvrdil na všech frontách a stvořil dítko vtipné, rychlé, vcelku drsné a hlavně velice hlučné. Zkrátka, je zpátky v plné polní připraven ukázat, že se s ním má v čele akční elity ještě dlouho počítat...

Starodmódní chladná oldschoolová two-men show, bez triků a efektů, plíživě pomalá, psychologicky rozebírající, oku lahodící a do sedadel přibíjející. Ostře vykreslené kontury vztahu otec-syn (učitel-žák) nafukují plochou akční báchorku do třetího (perfektně mrazivě atmosferického) rozměru a povyšují ji nad všechny mainstreamové koktejlovky současné produkce. Rambo by měl určitě radost.