kOCOUR

Po delší době nadprůměrná parodie s lehkým závanem staré školy, ale bohužel i pár klasickými Wyansovskými vtípky (snad Zuckerova úcta k předchůdcům?). Scénář přes svou příběhovou prázdnotu kvete skvěle okoukanými a do absurdna dovedenými nejprofláklejšími filmovými momenty posledního roku (pokud přemýšlíte, jak lze skloubit příběh Kruhu a Znamení, budete překvapeni) a Anna Faris i napotřetí naprosto "jede" ;). Je celkem citelně znát, jak moc se Zucker veze na moderní popkulturní vlně a podléhá více pokleslým záchvěvům, než by bylo na režiséra jeho formátu záhodno. Má zjevně dojem, že už starého dobrého Mr. Parody minulých let tolik nepotřebujeme. Jaká škoda...

Honkongksý Braindead. Neuvěřitelná směsice krve, střev, mozků, nadsázky, špatných hereckých výkonů, kung-fu a porušování přírodních zákonů v jednom úhledném balíčku. Závěrečná bitka s mlýnkem na maso má podobnou sílu jako Jacksonův Lionel Cosgrove s motorovou sekačkou uprostřed hordy zombies.

Hitchcock v grafickém geometricky předimenzovaném hávu Tria z Belleville. Chomet je novodobý génius animované grotesky a i kdyby už nikdy nic nenatočil, navždy zůstane v tomto žánru mým nejoblíbenějším režisérem.

Ztraceno v překladu se zpočátku tváří jako tuctová záležitost - potkají se a divák čeká klasickou hollywoodskou šablonu o smutku, štěstí a vlastním životním rozhodnutí. Sofia Coppola se jí však umně vyhne, stejně jako neustálému omílání jednoho schematického vtipu plynoucího ze střetu americké a japonské kultury (což byl hlavní problém v mnoha ohledech podobného Strachu a chvění). Svojí love story pojímá tak netradičně, že se vlastně úplně vymyká označení love story, přesto po vhodnějším označení vztahu Charlotte a Boba budete pátrat naprosto marně. Film je především komedií s inteligentním a určitě nakažlivým humorem, plyne pomalu, přemýšlí sám nad sebou, přemýšlí v tichosti a upřímně. Bill Murray podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry a střihne si určitě takových pět šest scén, u kterých hrozí, že se prostě zadusíte bonbónem. Až vyjdete z kina, bude se vám chtít plakat a zároveň strašně moc žít, objevovat nové a nové, zajet si do Tokia... a potkat někoho mladého a moc krásného.

Napoprvé jsem s plným hodnocením váhal, ale po druhém shlédnutí jsem odzbrojen vykulhal z kina a bylo to prostě bez debat. Měl jsem chuť obléknout brnění, nabrousit katanu a vyrazit do bitevní vřavy. Vše, co jsem napoprvé filmu vyčítal se rozplynulo v dokonalém zážitku a po dlouhé době upřímných slzách, slévajících se v čerstvě nalezené tůňce pocitů pečlivě zrajiích do podoby budoucích vzpomínek, jež mě budou provázet a živit ještě dlouho předlouho...

Tvorba Johna Woo se vždycky nesla ve znamení ohlušujících výbuchů, ultrazpomalených záběrů na kráčející hrdiny a zálibě (přímo fetiši) v ručních zbraních, zabíraných ještě zpomaleněji. K tomu všemu dostal Woo ve Výplatě vrchovatě prostoru a jako bonus všechen svůj rukopis narouboval na zajímavý příběh. Jeho jednotlivé detaily sice není radno zkoumat z příliš velké blízkosti (hrozí řada fatálních otázek), ale jako poslepovaný a vratký celek na rychlé zhlédnutí funguje perfektně. Woo se vyžívá ve svých tradičních explozivních trademarcích, k tomu přidává samoúčelnou, ale nápaditou automobilovou honičku ze staré školy, ultrarychlé kamerové nájezdy, bullet-time, spoustu hi-tech hračiček a malých roztomilých nápadů a k tomu nechá hrát téměř geniálního Powella. Místy jsem této kombinaci přišel minimálně velice na chuť. Jistě si pár lidí bude stěžovat na určité až televizní momenty, ale Woo takhle dřív prostě točil, ten styl mu sedí a neviděl bych to tudíž jako obrovský zádrhel. Co bych jako zádrhel viděl, je prkenná, přehrávající a špatně nalíčená Uma Thurman, po Kill Bill neúprosně zaškatulkovaná spolu se svým pohledem do žluté teplákové soupravy, odkud ji už jen tak něco nevytáhne. Na druhou stranu, jestli mi připadal Ben Affleck nemotorný a prkenný v Daredevilovi, o to větší mám radost z jeho role ve Výplatě. Vládne slušnou fyzičkou, s tyčí mu to solidně odsýpá a občas předvede i nějakou vypečenější akční lahůdku. A to nemluvím o tom, že herecky dospěl od všech svých filmů minimálně o třídu. Podtrženo a sečteno, forma občas hodně přebíjí obsah, ale jinak jde o slušné řemeslo a film, za který se John Woo rozhodně nemusí stydět.

Našláplá jízda, která svým spádem a ujetostí v mnohém připomíná Miliónový závod. Narozdíl od něj však nemá příliš slabých chvilek a má o pár víc těch velice silných. Působí jako příjmené výletní retro do staré školy páně Zuckera obalené nenucenou nadsázkou a směle si podupává v rytmu jazzu a naprosté pohody. Duo Douglas-Brooks by si zasloužilo vlastní sérii!

Návrat do Cold Mountain měl být obrovským příběhem na pozadí zuřivé války, místo toho ho Anthony Minghella roztříštil do několika menších epizodek s nemálo cameo roličkami a tím, co nezůstalo v rovině slibů, je pouze perfektně odvedená vizuální stránka. Nádech války se vytratí po úvodní desetiminutovce (honička s národní gardou by se mohla odehrávat v jakémkoliv jiném žánru), velkoryse nastíněná premisa velkofilmu zmizí jako pára nad hrncem a do popředí se tlačí kombinace skoro pohádkové road-movie a venkovského dramatu. A když to není místy úplně ono, jak jsem napsal výše, oko si smlsne téměř v kterémkoliv momentě. Překrásné exteriéry, rozmanitá paleta barev, prosluněná pole, skoro to až svádí zhluboka se nadýchnout. Jude Law předvádí, že umí zahrát naprosto vše, velkým překvapením je pak Renée Zellweger, která ve všech (bohužel i vážnějších) scénách strhává pozornost na sebe. Jinak je však Návrat do Cold Mountain zářným příkladem toho, kolik herci dokáží zachránit, když není možnost opřít se o scénář. Ten je totiž díky své přímočarosti určitě největší slabinou tohoto jinak ambiciózního celku.

Atmosferická záležitost, jejíž příběhová konstrukce se začne povážlivě bortit pod tíhou otázek, která vás začnou logicky napadat. Zbytečná role Bernarda Hilla, velice sympatická a přesvědčivá Halle Berry, fantastická kamera a úplně pošahaný závěr - suma sumárum filmový ementál s mnohem vyššími ambicemi (které by se možná projevily při delší stopáži), ale rozhodně to nejlepší, co zatím z horové dílny Dark Castle vyšlo.

Dal bych šest, kdybych mohl. Geniálně postavená mozaika o křehkosti lidského života a relativitě spravedlnosti, nádherně vypointovaná, s hereckými výkony par excellence.