sportovec

Jindřich IV. Veliký, jak Francouzi svého panovníka nazývají, má v dějinách této velké západoevropské země stejný význam jako v našem českém případě Jiří z Poděbrad. Zastavil a postupně utišil desetiletí trvající občanskou válku, pokusil se o nastolení náboženského smíru nantským ediktem a jako nadprůměrně zdatný se projevil i v evropské diplomacii. Relativně plebejská východiska na francouzské, daná poměry drsné Navarry a nesnadnými Jindřichovými životními osudy, i nadprůměný intelekt, kterým se tento bojovný, nepoddajný muž také vyznačoval, to všechno jsou rysy, které zachycuje na úsporné ploše 90 minut se zdarem i scénář o akčnost usilujícího díla. Obvyklé rysy špičkových děl od Seiny výsledné kvalitě VRAŽDY jen prospívají: jasné, hutné dialogy, důkladná odborná příprava, snaha po vykreslení detailů doby i nadčasových momentů Jindřichova života, to všechno tohoto skvělého Francouze staví jen do světla, které je právo dosaženému historickému poznání. Stojí za to upozornit, že takto pojatý portrét muže vzdorujícího myšlení včerejška obstojí i s obrazem dvojdílné historické fresky Heinricha Manna, která vznikala během třicátých let jako odpověď na řádění Hitlerova režimu. Ozvuky neoddiskutovatelné popularity lidového krále nalezneme i v Dumasových TŘECH MUŠKETÝRECH. Je zřejmé, že tyto i další inspirace také stály u zrodu scénáře i režijního pojednání tohoto nevšedního zdařilého díla.

Philippu de Brocovi se podařil malý zázrak. Téma, mnohokrát oprášené, dokázal nadat novými tóny, promítnout do něj všechny přednosti své režisérské filmové řeči a zásluhou kvalitního scénáře z mlžin, oblečených do historických kostýmů, vytvořit živé lidi s jejich vášněmi a smutky i radostmi. Kvalitní herecké obsazení, jež si v ničem nezadá se špičkami francouzské filmové múzy, dotváří tento zdařilý posun od dobrodružného k realistickému žánru. Za zmínku stojí i plastický obraz francouzské společnosti a politiky v posledních letech před nástupem Ludvíka XV. Aniž bych chtěl jakkoliv shazovat klasickou verzi s Jeníkem z Bažin (Marais), nemohu nedodat, že úspěch, který se Brocovi poštěstil, je v tomto ohledu ojedinělý a divácky zvlášť vděčný.

Solidní profesionální práce, která neohromí, ale také nepřivede k zuřivosti. Tolik vytýkaná popisnost je v tomto případě na místě; co o té dámě vlastně víme? Že uměla více než být královskou milenkou; že některé její vlastnosti byly sporné; vynikat měla i duchem. To všechno ve filmu je, i když v druhé části režie i scénář poněkud ztrácejí dech. Budeme-li tuto životopisnou televizní kreaci srovnávat s tím, čím jsme dnes na obrazovkách den co den doslova bičováni, poctivé, divácky vděčné řemeslo tohoto dílka vynikne ještě více.

"Rodinný" švédsko-polský televizní film, jehož režisérka je současně dcerou hlavní hrdinky (narodila se r. 1954, má ještě bratra Stefana) střídmou, dokumentární formou, doprovozenou matčinými vstupy, přibližuje jeden z mnoha tragických příběhů, spjatých s tragédií polských Židů. Důraz, položený na příběh, a oproštěný od snahy o nalézání nových zdůvodnění všeho druhu, je zřejmou sílou i možnou slabinou zvoleného způsobu vyprávění - či - chcete-li - poetiky. Ano, film kromě vlastního příběhu opravdu nepřináší "nic nového". Jak by to ale bylo možné - takřka sedmdesát let po válce, je další otázkou - tak trochu "otázkou pro otázku", tedy značně samoúčelnou věcí. Chceme-li hledat paralelu pro tento způsob podání, nalezneme ji v jiné - tentokrát výhradně literární předloze, jejíž autorka se konce války nedožila. Je jí slavný deník Anne Frankové. Zfilmován či "ztelevizněn" s výjimkou podmínečného happyendu by nabídl obraz podobný tomu, který nabídla švédská režisérka. Je to mnoho nebo málo? Jedno je jisté: přesných, obtížně věcně vyvratitelných událostí a zpráv tohoto typu o zločinech, které s sebou přinesl nacistický německý režim, nebude nikdy dost. Filmů, o jejichž kvalitě lze oprávněně pochybovat, je vždy víc než dost. Při porovnávání zážitků, které s sebou relativně nová díla přinášejí, je to okolnost, kterou by každý z nás měl mít na paměti.

Skutečný, byť umělecky zkrášlený životní příběh Marie Louisy Habetsové (1905-1981) byl pro Audrey blízký zejména svým odbojovým - byť ve filmu jen naznačeným - vyzněním (sama Hepburnová působila v odboji rovněž přes svůj věk na hranici holčičího a dívčího období). Katolická církev a její mystéria jsou tu představena plně - věcně, nekarikovaně, ve vyváženém poměru světla a stínu aktivit řeholních komunit zatížených doživotním celibátem a ústraním. Středověk v první polovině dvacátého století - jak film prokazuje - nezmizel; za zdmi klášterních areálů žil v mnohém v podstatě nerušeně dál. Skutečně evropská, silná povaha se v korzetu, přijatelném pro více tvárné jedince, dusila; v mnohém přitom záleželo na způsobu, jimiž staletá dogmata byla prosazována. Tento portrét je silný právě tím, že je portrétem sine ira et studio (portrétem prostým hněvu a podjatosti). Audrey, jedna z největších hereček všech dob, i tady prokázala vícerozměrovost svého robustního talentu ve škále a tóninách, které pro dobové diváky musely být mimořádným překvapením. Totéž lze říci i o vnímavé a pozorné, místy až pietní Zinnemannově režii. Věrohodnost prostředí a kulis, mimořádná pozornost věnovaná uměřené podobě filmu výpravou, tento katarzní (očišťující a pročišťující) zážitek jen dále posiluje a rozvíjí. PŘÍBĚH JEPTIŠKY má nesporně silný nadčasový náboj. Pro současného člověka náboj až očistný.

Slušné řemeslo, které - ve srovnání s literární předlohou - sice nic nepovzneslo, ale také nepokazilo. Brabcovi se podařilo stoprocentní řemeslné - místy i umělecké - převedení máchovské snovosti do filmové řeči. Řeči více kopírující než inspirující a dále posouvající. Neherci Stropnický (jako publicista je rozhodně výrazně lepší) a Lehnertová naplnili ideál krásy máchovských hrdinů. To, že mluví minimálně, případně vůbec ne, je věci v daném případě rozhodně na prospěch. Zůstává otázkou, zda by scénáři při ztvárňování tohoto lyrickoepického eposu prospělo více epičnosti - i špičkoví herci jako Divíšková, Kukura nebo Přeučil nemají v podstatě co hrát, pokud nevezmeme na milost Brabcův vývod o upřednostnění mimiky před slovním projevem. Loupežnická tlupa je poměrně věrným výrazem převládajícího konzumistického stylu soudobé mladé generace; k tomu hudba skupiny jako Support Lesbiens nesporně patří. Srovnáme-li výsledný obraz s tzv. moderním režijním divadelním pojetím shakespearovských her, nevychází Brabec z tohoto srovnání nijak beznadějně. Podobně - a ještě výrazněji - jako v případě skutečného uměleckého krachu, kterým je relativně nedávno do distribuce uvedené zfilmování Smetanovy LIBUŠE (neklame-li mne paměť). Uznávám, že MÁJ lze pojednat i lépe. Ale kde, jak a kým?

Nevšední a v mnohém v pojetí i v docílených výsledcích rozporuplný televizní seriál, nesporně patřící do špičky zlatého fondu naší filmové a televizní dramatické tvorby, zaujme především tím, do jaké míry se podařilo jeho tvůrcům sloučit prvorepublikovou atmosféru literární předlohy s dobovou současností scénáře ČSSR poloviny šedesátých let stejně tak jako také pohádkový ráz námětu i příběhu balancujícího na rozhraní dětské, jinošské, dívčí a dospělé divácké vnímací způsobilosti a připravenosti vůbec toto pojetí vnímat. Stejně tak lze diskutovat i o vhodnosti užití animovaných složek, daných vlastní Hofmanovou režisérskou specializací (nejvíce proslul animovaným filmem STVOŘENÍ SVĚTA). Zvládne-li divák tento nejednoduchý půdorys, vynoří se před jeho očima působivá satira na dobové komunistické Československo pozdně novotnovské éry (nádherná travestie zápasu Klapzubovy jedenáctky proti FC Liverpool ve finále PMEZ, předchůdce dnešní Ligy mistrů, a městské pražské konference KSČ, která přerušuje své jednání na dvě hodiny, aby její delegáti mohli nerušeně sledovat tento historický zápas). Stejně zajímavý a jadrně karikující je i portrét bafuňáře v podání Ivo Gübla. Seriál, který doplatil na datum svého uvedení podobně jako v r. 1989 Skalského film ČLOVĚK PROTI ZKÁZE, je přes konstatované rozporuplnosti a nepochybné nevyváženosti nesporným autorským činem své doby. Činem, který sympaticky překvapí i zaujme hloubkou a záběrem autorského invenčně myšlenkového zázemí.

Havel tu zřetelně přecenil své síly. To je velmi zdvořile řečeno.

Pozoruhodný americký snímek vyniká tím, že je skutečně tím, co naznačuje název i očekávání: pohledem do vnitřností manželství pokročilejších středních let. Scénář, byť dobrý, se čas od času zadrhává spolu s režií: neplatí to jen pro hudební přeryvy, ale stejně tak i pro některé milostné scény (např. během filmového představení v kině, které by působily poněkud "přesahově" i u mladé generace). Mnohé z toho překlenují Meryl Streepová a Tommy Lee Jones, jak už někteří z nás stačili konstatovat. Pro vyznění filmu je však skoro stejně podstatný i výkon Steva Carelle v roli psychologa dr. Felda; věcnost a současně takt, se kterým klade i choulostivé dotazy, výrazně zvyšují věrohodnost vyznění ŠANCE. Jak je vidět, i normální americká rodina může filmového diváka zaujmout (4 000 dolarů, utracených za pobyt u dr. Felda, mohlo být podle manželova názoru výhodněji uloženo do pořízení nové střechy na rodinném domě). Skutečnost, že vztah lze zachránit, pokud si oba partneři uvědomí křehkost, v níž se po dlouhé době trvání nachází, je povzbudivá. A povzbudivý je i tento vážný, avšak úsměvy a častým úlevným smíchem nešetřící film.

Krátký film o mimořádné životní cestě socialisty a demokrata Jaroslava Krejčího. Národohospodář a historický sociolog toho za svůj takřka stoletý život, který by vydal na televizní seriál, stihl až neuvěřitelně mnoho. Hutně pojatá záslužná filmová zkratka mohla postihnout jen to nejviditelnější. Osobností Krejčího typu a úrovně nemá současná česká věda nazbyt. A hned tak mít nebude.