sportovec

Při pohledu na toto dílo se vybaví jeho zdařilý český předchůdce KDO CHCE ZABÍT JESSIE. Výtvarně obrazové Vadimovo obžerství místy postrádá - budeme-li srovnávat - byť jen přibližnou regulaci; vkrádá se do něj proto jistá dávka chaotičnosti a zmatečnosti. Platí to nejen pro anděla, který se sám prohlašuje původně letoplaneťanem, ale i některé další momenty (scéna s mučícím pianem, velmi zvláštní pojetí tyrana-tyranky se zvratem v závěrečné části filmu, likvidace revoluční sítě s nádechem parodických prvků). Jakoby se tu inspiroval český pokračovatel ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU. Komiks, byť francouzsky přežvýkán, zkrátka až příliš prosvítá do struktury díla. Půdorys autorského záměru tu není zdaleka vyčerpán; zdá se, že se Vadimovi i spoluautorovi scénáře vkradly do pera i další aktualizace a asociace dobové atmosféry. Otázek je více než odpovědí. Přesto však BARBARELLA - i pro výkon Fondové v hlavní úloze - za jedno zhlédnutí určitě stojí.

Zdánlivě všední instruktážní film prozrazuje mnohé - nejen v tomto případě - o kultuře prodeje vůbec. Hranice mezi pozorností k zákazníkovi (ne spotřebiteli), loajalitou k firmě a naopak dotěrností či nedostatkem pracovní aktivity stejně tak jako soutěž mezi prodavači prozrazují, jak mnoho dokázal předlistopadový režim pohřbít a znehodnotit. Ještě horší je, že podle kritérií, která byla vlastní baťovskému prodeji včetně zásady komplexnosti dosažitelných služeb a dostupných cen, by neobstála anií naše současnost. Zrcadlo neukazuje vždy tu tvář, kterou bychom si přáli vidět.

Nesmírně zajímavá reklama, která zaujme jednak osobností Elmara Klose, jednak tehdy velmi mladého Karla Högra (29-30 let).

Levé avantgardy najdeme i tam, kde bychom je nejméně čekali. Vlastimil Burian a Maleček, dvě sportovní hvězdy s přídavkem krále komiků září. V civilních barvách. A prvorepublikové zdvořilosti.

Srovnávám-li tuto detektivku se soudobou produkcí československé prvorepublikové kinematografie, obstojí její vrcholná díla více než čestně. Divadelnost kamery i hereckého projevu je v tomto filmu mimořádná a představa Čecha, zachycená v tomto díle, pozoruhodná. Pochopíme, proč je ve francouzštině slovo "boheme" pro Čecha současně i výrazem pro Cikána (Roma). Bez ohledu na dílčí výtky se jedná o film nadprůměrný a pozoruhodné dílo.

Co reklama, to démant. Jak b y ne, když kolem se hemžilo tolik mladých talentovaných mužů a žen!

Pozoruhodné svědectví o tiché protinacistické rezistenci našich předků předvádí téměř moderním zpravodajským způsobem významnou část protagonistů našeho tehdejšího filmu. Vyzvedávání národního svérázu, důraz na autonomní filmovou tvorbu, nenásilné potlačení německého okupačního prvku předjímá budoucí zákaz této akce okupanty. Tím spíš, že další ročník by býval připadl do dnů druhé heydrichiády. Nejeden z těch, které tam vidíme, měl obojí potíže: okupační i poválečné. Na druhou stranu ve filmu doznívá už oslabená prvorepubliková nostalgie. Zvlášní film, zvláštní téma, nevšední pocity!!

Dokumentární hodnota této reportáže svého druhu je mimořádná. Neméně zajímavé je jméno oskarového režiséra Elmara Klose (OBŽALOVANÝ, OBCHOD NA KORZE). Baťa ve své přednášce popisuje koncept - nebo základy konceptu - benešovského New Dealu, vtělené do knihy STÁT PRO 40 MILIONŮ. Zaujme i prvorepublikové akademické prostředí a pojmenování brněnské techniky; neměla by se k němu vrátit? Jak bny dopadlo srovnávání tohoto muže práce se současnými podnikately?

Tradičně vysoká a objevná úroveň ruské fantastiky (sci-fi) je průlomovým objevem. Skutečnost, že na exulantovo (Tarkovského) dílo se podařilo navázat tímto strhujícím způsobem z mimoskevských ateliérů (LENFILM) a že se na plátně objevují tváře vesměs zcela neznámých a přitom výborných petrohradských herců, zaujme ještě víc. Gorbačevova pěrestrojka, která tehdy nabírala dech, v mnohém připomínala starší chruščevovské "ottěpel´". Dobové vystupňování zbrojení (nedávno bylo připomenuto ruské sestřelení jihokorejského civilního letadla nad Kurilskými ostrovy; od tohoto data uplynulo třicet let) podmalovala motivaci autorů scénáře. Původní verze byla výrazně delší, zahrnovala řadu epizod a děj "košatěla". Vliv Tarkovského poetiky jsem cítil (snad přesně) zejména v druhé gradující části MRTVÉHO. Cudnost a oproštěnost vytvořené filmové řeči je pozoruhodná a v ruských poměrech spíše výjimečná než typická. Je nutné upozornit, že - jak je u Strugackých zvykem - děj se odehrává ne v Rusku, ale na Západě v blíže necharakterizované budoucnosti. Zdá-li se toto dílo někomu rozvleklým, stojí za to připomenout festivalová ocenění, která získal: Velkou cenu a cenu FIPRESCI na mezinárodním festivalu v Mannheimu (1986); hlavní cenu na festivalu ve Varně; cenu federace francouzských filmových klubů na festivalu v Cannes; státní cenu RSFSR bratrů Vasiljevových; cenu za režii na festivalu experimentálních filmů v Madridu; zvláštní cenu jury na festivalu v Tblisi (tato ocenění byla získána o rok později). Není náhodné, že MRTVÝ neuspěl v USA; od americké sci-fi se liší opravdu pronikavě. 88 minut strávených jeho sledováním není v žádném případě promrhaným časem.

Takových autorských debutů by mělo být co nejvíce. Pojem kinematografie třetí republiky je doposud nepoužíván. O to více je potřebný. Jinak je totiž krajně nesnadné pochopit, jak takovýto film, který si vyžádal enormní dlouhodobé nasazení pracovního týmu i Radokovo, vůbec mohl být v zestátněném Československém státním filmu schválen a natočen. Srovnáme-li ho s jinak uchopeným, ale obsahově obdobně zaměřeným a kvalitativně srovnatelným Vávrovým dílem NĚMÁ BARIKÁDA, kterému se dostalo podstatně větší míry "pozornosti" dobové cenzury, bude zřejmější, co tím chci vyjádřit. Protože jsem včera zhlédl představení v kině PONREPO, mohu dosvědčit, že obsahové i dokumentární zachycení atmosféry v terezínském ghettu je téměř dokonalé, pokud není dokonalé zcela. Herecké obsazení, až na výjimky opatřené neblaze proslulými Davidovými hvězdami, je rovněž na vrcholné úrovni. Stojí za zmínku, že epizodicky se tu objevují velikáni nastupující generace české Thálie (např. Miloš Kopecký v záběrech věnovaných plynové komoře). Pro mne nejvíce uchvacující jsou závěrečné scény vykoupení-svobody a mimořádně zdařilé zachycování časového historického prolínání (film se odehrává zhruba v letech 1939-1945). Nevůle kulturtrégrů od Prašné brány (tam tehdy sídlil ústřední sekretariát KSČ) je pochopitelná; co dost překvapí, je skutečnost, že k zásahu - naštěstí - došlo tak pozdě. Že Radok patří k velikánům své profese, je mimo jakoukoli pochybnost. Ale tady, v tomto případě, mně zaskočil a překvapil mimořádně.