sportovec

Typická ukázka vrcholné tvorby našich předků zhruba poloviny šedesátých let přináší vypointovaný svižný příběh s celým trsemn nevšedních uměleckých výkonů. Werich - jak jinak - exceluje. A to ti druzí viditelně nezaostávají - naopak fenomen generace šedesátých let je tu prezentován ve zvláť silné inscenací. Ziskuchtovost, krátkozrakost, přízemnost odzbrojující svou prvoplánovou přímočarostí jsou nadčasové. Tím spíše, že za režijním pultem stál tehdy začínající Pan Televizní Zábava František Filip. (Tehdy mu bylo něco málo přes třicet let.) Čas jakoby v tomto případě přestal existovat.

Budovatelská rozjásanost, typická pro dobu hospodářského rozvratu a justičních vražd, nesporných opatření směřujících k emancipaci (ale také rdousivému rovnostářství) i těch, která tvořila lid dvojí kategorie, se nemohla nepodepsat na tomto filmu. Pozoruhodnější je však to, čím toto dílo dobový budovatelský brak přesahuje: chvějivá kamera, lyrická atmosféra (Cupákův Jirásek v mnohém připomíná Ratkina ze STŘÍBRNÉHO VĚTRU), precizní vystižení litomyšlské maloměstské atmosféry (o poznání jistější a přesvědčivější ve srovnání s Vávrovou starší rovněž výbornou FILOSOFSKOU HISTORIÍ), skvělé herecké obsazení (nejen Höger jako vlastenecký frázista, ale i Rašilov v úloze okresního hejtmana, Filipovský coby omezený gymnaziální ředitel, Eman Fiala v úloze obojetného katechety). Páchnoucí, již tehdy zpozdilý biedermaier na nás dýchá po celý film. Jsou tu i další rozdíly: jaký že to byl režim, který Jiráskovi umožňoval publikování vlastně protirežimních děl, účinnou obranu proti likvidačnímu náporu státní moci i projevy vůle mladé liberální generace, k níž tehdy mladičký a postupně dozrávající AJ patřil. Česká společnost v okamžiku svého strmého vzmachu je tu popsána a zachycena s až jímavou důkladností. V rozhodném historikovi-popularizátorovi Palackého filozofie českých dějin (vynikající "štěk" Zdeňka Štěpánka) tušíme budoucího proklamátora slavné národní přísahy 13. dubna 1918 z balkonu Obecního domu hlavního města Prahy. Zajímavé jsou i školské scény a způsob Jiráskova pedagogického působení. Vynechány jsou některé pozoruhodné postavy Litomyšle: např. učitel Roman Nejedlý nebo spisovatelka Tereza Nováková (Lanhauserová). MLADÁ LÉTA patří nesporně k vrcholným výkonům prvního lyrického období Krškovy filmové tvorby.

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně.

I lehký žánr lze dělat a zvládnout na nadprůměrné úrovni. Dílko, které si na nic nehraje a nic nepředstírá, sice trochu kondelíkuje, ale před nebezpečím pádu do této rádobyidyly je drží suverénní výkony skvělých protagonistů Šejbalové a Záhorského. Figurkaření, kterého se film ne zcela zbavuje, unikají i další postavy, ztělesněné např. Krampolem, Sovákem nebo Effou. Jednoduchý svět tzv. jednoduchých lidí není nutno karikovat za každou cenu; žijí stejně hodnotně a šťavnatě jako tzv. špičky; mnohdy i nepoměrně šťastněji. Srovnáme-li tuto kvalitu se skutečným podprůměrem normalizace (HROCH, KAM LÉTAJÍ ČÁPI) přímo nahmatáváme až nebetyčný rozdíl. A vsadíme-li do této řady podstatnou část polistopadové produkce české kinematografie hraného filmu (BABOVŘESKY, TRHALA FIALKY DYNAMITEM), není už vůbec o čem mluvit. Havíři s "kratkym zobakem" své kouzlo neztrácejí ani po tolika desetiletích. Potěší a pobaví.

Už se těším na video, byť bez 3D efektů to nebude ono. Fascinující nahlédnutí do hloubi vesmíru - byť pouze "přízemského" - omračuje každým záběrem. Sandra Bullocková se překonává nejen v kosmických převlecích a scénách, ale její výkon obstojí i psychologicky; opravdu to máme v jejím strhujícím podání co do činění s ženou nevšedních kvalit, která dokáže neuvěřitelným způsobem burcovat svou paměť i dovednost a vůbec nejvíc září v okamžicích svého největšího ohrožení. Cloonyho kreace, v podstatě druhé hlavní a více či méně jediné postavy tohoto díla lidského osamění, svým náruživým vyprávěním i nadhledem je pro ženu v úzkých oporou i vodítkem. GRAVITACI lze z tohoto hlediska považovat za "feministický film v sukních", za hold symbolický dělné spolupráci obou pohlaví. Tolik existenciální úzkosti na tak malé ploše hned tak nezažijete. Nahlédnutí do podmínek života tam "nahoře" je zajímavé samo o sobě; nahlédnutí do lidské duše, která se nevzdává ani za situace, v níž lidský život je skutečným peříčkem nad propastí bez konce a hloubky, je nejen divácky vděčné, ale interpretačně a eticky závažné a zavazující.

Toto u nás zcela neznámé drama jak úrovní, tak vročením patří ke špičkovým dílům napolo zapomenutého předního československého režiséra české národnosti a druhotné jihoslovanské identity, který nakoukl za hranice domácího záhumení. Žánrově evidentně splývá s dobovým válečným filmem připomínajíc neméně zapomenutou starší Fričovu PAST. Dojem plakátovosti, který může vzniknout v divácké mysli zejména během sledování první třetiny filmu, postupně ustupuje rýsujícímu se hlavnímu konfliktu mezi lékařem-profesorem, který se stane bezděčně vrahem-bojovníkem protifašistického odporu (chrání přitom hlavně svůj život) a převozníkem na řece Sávě (ve filmu je řeka představena jen symbolicky). Pozoruhodné výkony jihoslovanských (nejspíš slovinských) herců tento dějový půdorys působivě zvýrazňují a film vyvazují z hrozící plakátovosti. Hlavním nositelem autentičnosti a uměleckosti tohoto díla jsou jeho neschematické postavy (v tomto ohledu se vybavuje sice umělecky propracovanější, ale také mladší český film SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN). Závěr, katarze, ztráta jednoho života (převozníkova syna) a záchrana dvou (snašina a vnoučkova) překlenuje ideologické rozdíly. Skutečnost, že lékař-profesor dal přednost Hippkoratově přísaze před záchranou vlastního života, je zachycena s neobyčejnou působivostí, jejímž základem je prostota a nelíčenost, jež spojí lékaře s převozníkem. Lékařův čin totiž znamená pro převozníka naději na nový život a budoucnost v již se rýsujícím uspořádání nové titovské Jugoslávie. Čáp si s neuvěřitelnou bravurou dokázal osvojit přece jen odlišné prostředí někdejší nejsevernější jugoslávské republiky; v tomto ohledu lze CHVÍLI-mezní situaci považovat za výraz slovanské středoevropské identity. Je škoda, že tento skvělý film je našemu divákovi po takřka šedesát let utajován.

Snaha o nadhled, není-li zakotvena v hloubce skutečného umění a zralosti, o řemeslu nemluvě, končívá trapně. Po Listopadu je podobných pokusů o řachandu z šesté cenové skupiny až neúnosně mnoho.

Fantastická popularizace filmu a jeho historie. Zjevně hladivé ohlédnutí a určitě ne historická analýza matérie. K tomuto komentáři se budu postupně vrátit.

Výtky předkomentátorů o tezovitosti filmu mají své oprávnění za předpokladu, že v nich přetrvávají iluze o aktuálním stavu vzdělanosti naší doby na této planetě. Být predátorským spekulativním podnikatelem-bankéřem znamená plné, v podstatě workoholické pracovní nasazení doprovázené současnou vědomou rezignací na pozitivní hodnoty a ideály. Ve filmu tuto okolnost naznačuje ženský trojúhelník manželka-manekýna-tvořivá podřízená. Základní mechanismus kasínového kapitalismu je tu zachycen s brutální věcností a oproštěností jdoucí až na kost syžetu i scénáře. Lidé se v tomto soukolí zbytnělé vůle a vlastnického kýče mění v schemata a jen jako schémata v tomto drsném prostředí burzovní džungle mohou přežívat. Není náhodou, že film končí křečí v křeči: hlavní hrdina svůj pomyslný triumf v jedné z virtuálních štvanic vykupuje ztrátou rodiny, vynikající manželky, ale i jednoho z mála podřízených, před nímž (jíž) nemusí předstírat muže bez nervů a který má vzácnou schopnost vidět stejně dobře jako on - popřípadě i lépe - , ovšem z odlišných zorných úhlů mravu i ideálu. Gavrasova tvůrčí metoda, spočívající v propojení úsečně tvarované ideovosti a poetiky akčního filmu, tu slaví jeden ze svých vrcholných úspěchů.

Mrazivý film o událostech všedního dne v Latinské Americe popisuje skutečnost bez příkras v neznámé "bílé" zemi této části světa. Akční film se musí červenat vedle této pozoruhodné non fiction. Subkontinent teologie osvobození nemůže nebýt levý; vyhrocenost sociální otázky ani jiná alternativní řešení neumožňuje. Zadní dvorek USA, skutečné působiště Monroovy izolacionistické doktríny, v novodobých dějinách počínaje španělsko-americkou válkou 1898 zacházel s blízkými americkými sousedy vždy jako s přistěhovalci x-té kategorie; možnosti a limity hnutí odporu zachycuje STAV OBLEŽENÍ přesně, s důsledností kronikáře a pečlivostí znalce. Montand si v ničem nezadá s příležitostmi, kterých se mu dostalo v jiných filmech, např. v DOZNÁNÍ. Bezvýchodnost, "kolovrátkovitost" situace naznačuje závěrečná scéna - rakev jednoho protiteroristického Američana střídá prakticky okamžitě rodina Američana druhého. Je a zůstane pravdou, že v bipolárním poválečném světě stíny jedné strany vyvažovaly neméně stíny strany druhé. A to bez ohledu na to, vnímáte-li svět politicky zprava nebo zleva. Proč toto pozoruhodné a stále svěží dílo není dostupné na DVD nosičích?