sportovec

Motiv generační vzpoury předteenagerského (předvýrostkovského) věku v době končící beatnické a rodící se hippiesovské éry je mimořádně zajímavý i svým umístěním geografickým (Nová Anglie, vývojově nejstarší část USA), tak společenským (polovojenské skautské hnutí). Zálesáctví předchozích staletí se prolíná se zbytky prudérie a tradiční výchovy v osobnostech předčasně vyspělých, individualitou mimořádně silných a nadaných dětí. Dílo a jeho aktéři, jejichž reálnost je mimo pochybnost, mají sice v běžném praktickém životě stopový výskyt, ale existují. Dokonce i ve světě zvlášť konzervativního amerického maloměsta, jež je svými hodnotovými orientacemi rubem nablýskané líce obou oceánských supraaglomerací - jak atlantické, tak pacifické. Filmové kvality, o nichž se obsáhle rozepisuje Radek 99, svéráz a působivost MĚSÍCE dále dotvářejí a prohlubují. Příběh, který zaujme vtipem, humorem i hloubkou autorského ponoru, se ke svému prospěchu vymyká převládající úrovni hlavního trendu nejen americké, ale i světové filmové produkce.

Určitou slabinou jinak nadprůměrně natočeného filmu je snaha o "akčnost" děje i příběhu a zřejmě i úsilí autorského týmu po maximální dokumentární čistotě. Ani to druhé však není zcela důsledné (jsou-li pravdivé snímky předloh hlavních postav NEDOTKNUTELNÝCH prezentované na závěr filmu, ošetřovatel byl spíše Arabem či Nílótem). A tak když se z paměti vytratí kaskády ohromujících gagů, špílců, rychlých jízd nočním městem, zbude sice stále silný zážitek, ale současně i zážitek, v jehož přijímání zazní poměrně silně disharmonizující tóny. I tak však francouzská adaptace hollywoodského stylu zachovává silný náboj a viditelně nadprůměrnou úroveň.

Na adaptaci a provedené změny vcelku zdařilé dílko, v němž hlavní tíhu nese literární předloha. Rutina, která vévodí v režii, scénáři i hereckých výkonech, celkovému dojmu sice neškodí, ale ani výrazně neprospívá. V italském prostředí poněkud dost ruší francouzské jméno hlavní postavy, byť je je patrná snaha tuto nepravděpodobnost vyvážit čerstvou pařížskou zkušeností hlavní mužské postavy. (V českém prostředí značně bizarně působí přípitek na zdraví císaře Francesca Giuseppa; český ekvivalent působí v této relaci velmi odlehlým dojmem).

Ne vždy musí být na programu dne tzv. "velká" témata. Každá doba zná i umění všedního dne. Hříčky, které chtějí pobavit, pohladit na duši. Úsměv, který léčí a povznáší. A jen tak jakoby náhodou nakoukne za plentu, mimo obývák či salon. Tam, kam se návštěvy nevodí. Do střev nejen bytu, ale i lidských životů. Vedle vtěleného sukničkařícího svůdníka, kterým byl Kopecký i ve svém osobním životě, před námi defiluje celá řada tehdejších českých krasavic. Mezi nimi i ty, které byly symboly krásy a milostnosti své doby - semaforská zpěvačka a příležitostná herečka (oskarové OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY) Naďa Urbánková, postupně stoupající vedle Šlitra, Suchého, Grossmana, Šimka a Brabce k sérii svých zlatých slavíků, a výrazná osobnost tehdejšího karlínského divadla Milena Zahrynowská. Za připomenutí stojí ve své miniroli i Jaroslava Adamová, která vyzrála vedle Jana Wericha v padesátých letech a zařadila se mezi vůbec největší české herečky. Uvolněná morálka nebyla znakem jen tehdejší doby. Dnes by se ovšem velmi divili i svůdníci Kopeckého typu. To vše v rámci všeobjímajícího, vtipného a vděčně bavícího úsměvu.

Již jména tvůrců jsou zárukou nejvyšší kvality. Očekávání, která jsou takto vzbuzena, se bohatě zhodnocují vlastním obsahem. Univerzální herec - zdaleka ne "pouze" komik - Kopecký a bytostný autorský klaun Horníček, v jistém ohledu Werichova varianta k emigrovavšímu Voskovcovi, se překonávají v brilantně vedených, vysloveně lahůdkových dialozích. Zdánlivá konverzační minikomedie je současně účinnou výpovědí o dobovém stavu tehdejší komunistické společnosti (zmetková skříň, motiv žárlivosti). To tehdy, uprostřed poslední přednormalizační vlny politických procesů, bylo možné. Za zmínku stojí i mistrovské dějové zvraty. A to všechno na ploše "pouhých" dvaceti minut. Tolik děje, tolik napětí, tolik nápadů, tolik invenčního herectví! I hříčka se může dotknout věčnosti.

Prolnutí sociálních problémů, dožívajícího středověku v medicíně (dezinfekce), pseudovědy (tzv. hysterie, frenologie) a skvělého režijního i scénáristického zachycení viktoriánské Anglie (kolem 1880), v níž se to vše odehrává, mluví za vše. Český název je hrůzyplný a jednostranným sexismem zavánějící, ne-li páchnoucí (např. varianta HYSTERIE!? by byla nepoměrně výmluvnější). Humor, vážnost i tragédie se tu střídají tak, jak ve vůbec nejtěžším žánru, komedii, tomu má být. V poušti braku a kýče má tento film nesporně co říci. A čím osvěžit a potěšit. Evropský feministický film, zdá se, nabývá na síle nezávisle na datu vynalezení jinak jistě neprudérního a užitečného vibrátoru.

Špičkový film, zdařilé ztvárnění mimořádně šťastně vybrané látky, herecký koncert dvou osobností. I tak lze zachytit kouzlo nezapomenutelného díla, které ovšem v žádném případě nespočívá v základní, byť aktrativní imigrační zápletce. Multikulturní konfrontace a nevšední pohled do americké levě liberální skutečnosti na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století a francouzství, zastoupeného opravdu nekonvenčním mužem nejen způsobů, ale i životní cesty, je již pravdě blíže. Aby však úplnost v KARTĚ zachycené skutečnosti byla dokonalá, zbývá k tomu dodat milostný příběh plný něžného humorného nadhledu. Oba protagonisté září, a ačkoliv vše končí opravdu nehappyendovým happy endem, dojem jiskřivého vzrušení, nepomíjejícího úsměvu, který čas od času přechází do bujarého řehotu, aby se vzápětí ztlumil do ne snadného zamyšlení či hlubokého, vážného pohledu, zůstává. Zdánlivě kýčový námět, prohnaný hned trojnásobnou koprodukcí, svou nespornou mimořádnou kvalitou opravdu překonává i ta nejsmělejší očekávání a naděje.

I tato adaptace víc než důstojně zapadá do řady olivierovskýchv filmových ztvárnění nejslavnějšího dramatika alžbětinského renesančního období. V konstrukci dramatu je cítit jistá křeč, daná autorovou snahou o maximální ztvárnění tudorovské dobové oficiální verze o závěru tragických válek dvou růží. Skutečný historický Richard III. (1452-1485) byl opakem jeho shakespearovského ztvárnění. Na velikosti a klasickém rozměru tohoto filmu to ovšem nemůže nic změnit. Povšimněme si ještě jedné okolnosti. Roku ztvárnění. RICHARD III. vznikl ve stejné době jako Vávrova husitská trilogie JAN HUS, JAN ŽIŽKA a PROTI VŠEM. Oproti Olivierovi byl Vávra navíc znevýhodněn střety s cenzory typu Zdeňka Nejedlého a Václava Kopeckého. Přesto - soudím - , že dosažený výsledek je srovnatelný. Jak pojetím a snahou po postižení doby a její autenticity, tak patosem a vznosnými závěry. Srovnatelné velkofilmy nebyly od té doby v naší kinematografii natočeny. Na obdivu k velkému Angličanovi není co měnit; pochopíme však snáze alespoň na pozadí právě uvedeného srovnání velikost a osobnostní formát jeho českého dobového vzdáleně profesního současníka?

Pozoruhodný jugoslávský film se snaží postihnout hlubší souvislosti novodobých chorvatských dějin a jejich klíčového období - druhé světové války. Čarokrásný Dubrovník, oblíbená turistická destinace, ožívá. Ne přeplněnými ulicemi naší současnosti, ale posledními dny prvního období jugoslávské státnosti a posléze zvláštním prolnutím hned pěti politických rovin: německé a italské okupační, ustašovské kolaborantské, srbskočetnické a titovskokomunistické. Motiv tří přátel, které poltící se společenská skutečnost posléze zcela rozděluje, jen umocňuje tyto bolestné krvavé děje. Ztráty, které utrpí jedna strana, jsou vyvažovány odvetou těch, kdo přežijí. Závěrečná scéna, v níž hlavní hrdina, syn z bohaté chorvatské rodiny, zabíjí svého fašismu propadlého italského přítele a švagra, jenž právě "arizuje" jeho domov, i odchod do komunistické ilegality, kterým (dočasně?) zachraňuje život třetího, tentokrát židovského přítele, vypovídá víc než mnohé. O skutečné povaze krvavého italského fašismu, o sadismu ustaši, i o významu a budoucím vítězství v OBRAZECH se formujícího proudu komunistické rezistence. Režisér a spoluscénárista, student pražské FAMU (mj. jeden z mnoha Vávrových žáků), volí chirurgicky chladný, přesný a ve své věcnosti nemilosrdný pohled, který vše ostatní ponechává na svém divákovi. Otevřenost filmu a nesmlouvavá věcnost pohledu je zjevně nadčasová: vypovídá totiž mj. mnohé o postjugoslávské skutečnosti jak počátku devadesátých let, tak o jejím současném stavu. Pro českého diváka se jedná v každém případě o zprávy a souvislosti, které výrazně a pozitivně doplňují jeho vědomosti o doposud nejkrvavějším konfliktu lidských dějin na této planetě.

Specifický humor a doprovodná historická pověst možná činí z tohoto filmu víc, než co opravdu znamená. Řada poměrně "řídkých" partií je vyvažována opravdu špičkovými scénami a od věci není ani pohled na dobový komfort pověstných horních deseti tisíc. Že podobný "lehčí" komediální žánr lze natáčet lépe a nadčasověji, prokazují např. některé soudobé filmy Audrey Hepburnové.