sportovec

Třetí díl BATMANA představuje spíše zklamání než zážitek. Snaha udržet stůjcostůj rozměr filmového eposu je křečovitá. Na problémy je zaděláno už ve scénáři a námětu. Padouch, o kterého jde tentokrát, připomíná fašistoidního či ultralevého populistu, který teror kombinuje s nebývalou dávkou sociální demagogie. Seznam neuvěřitelností tím není vyčerpán. Představa 11-12letého děvčátka fyzicky zvládajícího na stěně smrti odlehlého popuštního vězení to, co je nad síly dospělých zdravých mužů, je problematická sama o sobě; Batmanovo přemístění - bez technických prostředků - mezi arabskou (?) pouští a americkým (?) Godhamem je další potíží; ztotožnění tohoto dospělého děvčátka s padouchem v klíčové scéně filmu hraničí se scénaristickým zoufalstvím. Zdá se, že i v tomto případě platí úsloví o nastavované kaši. Tento proces je zatím v počátcích; na druhou stranu je tu fakt dlouholeté přípravy a také zásady, že Batman v tomto pojetí je v zásadě vysvětlitelný z dosažitelné byť špičkové válečné techniky a zbraní. Podobných, byť ne tak vyhrocených lahůdek najdeme - ke škodě díla - ve třetím BATMANOVI více. Batmanovo - rovněž krajně nepravděpodobné - zmrtvýchvstání v posledních scénách naznačuje prostor pro tvorbu čtvrtého dílu. Máme se bát nebo naopak těšit?

Konstatování, že toto pojetí druhého dílu nejnovějšího filmového zpodobnění populárního amerického comicsu svůj žánr viditelně přesahuje, má své oprávnění. BATMAN je dokonale zpozemštěn: jeho výstroj, pohyby, všechno, co se ho týká a dotváří jeho osobitost, je odvozeno - alespoň pro forma - ze soudobé vědy. Město Gotham, symbolizující USA, je bouřlivými ději, jež ho prostupují, dokonale ochromeno. Vzpomeneme-li na velké bouře hnutí proti vietnamské válce, černé pantery i občasné pozdější zprávy o dění ve velkých afroamerických centrech v USA, nabýváme pocitu, že to, co se děje na plátně, není daleko od skutečnosti. Skutečnosti, která je známa ze šedesátých let i amerických měst bližší i vzdálenější minulosti a současnosti. A v mnohém ukazuje i do budoucna, v němž může být ne výjimkou, ale pravidlem litr benzínu za 70-80 Kč, jistota prekariarizované práce a strmých či naopak opravdu povlovných přechodů směrem k plné zaměstnanosti i pádu do zoufalství bídy. Jistěže: Fikce zůstává i v tomto případě fikcí. Ale je to fikce, která mrazí. Pádem obou věží Světového obchodního centra před 11 lety; to je jen jeden příklad za mnohé. Batman je zkrátka v tomto ztvárnění postavou současnosti a budoucnosti zároveň. Tváře, z které nás, uvidíme-li ji z očí do očí, mrazí. Tento utopický mráz je ale současně i nadějí. Pro nás všechny.

Převážně mimořádné herecké obsazení silně vázne na představiteli hlavní úlohy; zatímco v literární předloze jde o muže středních let, zde se nám nabízí spíš než muž eféb (teenager); kontrast mezi ním a Forestierem, Maupassantem zpodobených jako vrstevníci, je až řvoucí. Zprvu dobře rozehraný příběh ztrácí směrem k závěru dynamiku; zdá se, že byl přečerpán původní rozpočet, a tak bylo nutno šetřit. Nejenže to ovlivnilo kvalitu filmu; novela či románová povídka, za kterou je Maupassantovo dílo považováno, je zbavena v tomto filmovém provedení ploch umožňujících hlubší psychologické prokreslení postav a v závěru se pod rukama rozpadá i samotný příběh. A tak největším zážitkem zůstává plejáda skvělých hereček střední generace, zpravidla dosud obestřených nepančovaným pelem mládí. Za zvlášť zdařilou považuji kreaci Umy Thurmanové, jež potvrzuje to, co doposud - alespoň pro českého mainstreamového filmového diváka - mohla jen naznačit: že je herečkou nejen neotřelého jevu, ale i univerzálního uměleckého záběru.

Na tomto pokračování jsou nejzajímavější - jak už upozornili jiní komentátoři - další pokroky v animační technice. Voda je opravdu vodou. A tak trochu vodový a na vodě stojící je i příběh a neuvěřitelně upovídaní hrdinové upomínající na nekonečnost bublinových telenovel. Údaje o výši docílených tržeb jsou tak trochu údaji o úrovni publika, které na taková představení dochází.

V tomto pojetí je známý comicsový námět povýšen na skutečnou událost žánru. Životní příběh milionářského (miliardářského ?) dědice, jeho nacházení sebe sama i postupné přejímání poslání, které bere a volí ze své vlastní vůle, je nejen uvěřitelné, ale i divácky a mravně - to bych zvlášť zdůraznil - přitažlivé a strhující. Stará technickovědecká sci-fi, kořenící v ekologicky bezelstném světě, si ví se vším rady. Verneova pečeť převedená do svérázného remaku je nanejvýš zajímavá i pro evropského filmového diváka. Tvůrcům filmu je v tomto případě opravdu proč blahopřát k výsledkům jejich práce. Výsledkům, které přesahují svou kvalitou tradiční meze tohoto žánru.

Pokud jsem to dobře zachytil v titulcích, Cage ve filmu nejen hrál, ale také ho spoluprodukoval. Hollywoodská továrna na sny pookřeje zpravidla tehdy, zavadí-li o skutečnou skutečnost. Nesentimentální pohled na velmi nesentinemtální odvětví obchodu, v němž je ne výjimkou, ale pravidlem, že člověk často pohlédne až na dno lidské existence. Zatímco v průběhu filmu lze o mnohém diskutovat a mnohé zpochybnit, závěr je jednoznačný. Jeho stavovská etika, končící v závěru výčtem států, jež se nejvíce zasluhují o statisíce a miliony mtrvých v lokálních konfliktech - nezřídka v občanských válkách - je více než výmluvná. Obchodníci tohoto druhu nejsou ani lepší nebo horší než prodejci alkoholických nápojů nebo tabákových výrobků. Jejich hrůza je součástí obecné hrůzy naší doby. A Cage jako herec v tom nejen nepřekáží, ale fillm a jeho účinek dále rozvíjí a zesiluje. V každém případě je po zhlédnutí OBCHODNÍKA o čem přemýšlet.

Klasik žánru, který přivedl americkou tradiční látku k nespornému vrcholu. Sloučení dobrodružných a realistických prvků, násobené mistrovskou prací se stupňováním napětí a skvělými hereckými výkony nenaruší ani opakování některých motivů (western tu, zdá se, přerůstá do báje-mýtu). Propracovaný děj, který víc myslí na kvalitu zpracování a myslícího filmového diváka, dává zapravdu těm, kdo v soudobém akčním filmu odmítají spatřovat vrchol všeho (byť i zde se jistě najdou výjimky vymykající se právě popsanému pravidlu). Je škoda, že velký Ital odešel předčasně. Jeho nezaměnitelný rukopis je nadčasový. A stále divácky vděčný.

Na svou dobu jistě nadprůměrný film s řadou dobrých nebo i velmi dobrých hereckých výkonův a námětem v dobovém kontextu velmi objevným. BLBEC ale nemá jen tyto přednosti. Liberec, kde se film podle všeho natáčel, jakoby štáb nakazil tezovitostí a schematičností při líčení hlavních dějových zvratů a posunů, Skutečnost, že od války tehdy neuplynulo ani dvacet let, se projevila zejména v pojetí nacizující části postav. I názornosti a poučnosti se mi zdá být v tomto díle nadmíru. Z druhé strany platí, že v řadě českých sci-filmů má BLBEC poprávu čestné místo, což platí i pro díla autora literární předlohy Josefa Nesvadbu, který v dole připomenutém výboru povídek EINSTEINŮV MOZEK, z nějž je povídka, která posloužila jako východisko pro tento film, patří k vrcholům autorova díla. Snaha o vyvážení herecké i "exteriérové" však přesto vyznívá jako funkční a v kontextu naší filmové tvorby hraného filmu zůstává i po desetiletích milým pohlazením.

Mimořádně zdařilý debut a současně labutí režisérská píseň velké a podle mého názoru nedoceňované osobnosti československé kinematografie Ester Krumbachové umožňuje mj. lépe pochopit některé aspekty filmů Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE nebo HRA O JABLKO. Film, který není zcela vyrovnaný, jak oprávněně naznačuje Radek 99, je pozoruhodným projevem specifického českého feminismu: jízlivost, kterou Krumbachová častuje samolibost a sebestřednost obou pohlaví v důvěrných věcech člověka a jeho reprodukce, je přesně zařazena a rovnoměrně dělena či rozdělována v přesně zachycených silokřivkách tehdejší doby. Divák, chce-li rozumět, musí se snažit. A proklatě hodně snažit. I to je pozitivum této režie. Vynikající a velmi nekonvenční je nejen výběr herců, ale i jejich zařazení do rolí. Jak Bohdalová, tak Menšík tu dostali mimořádnou příležitost, kteoru dokázali beze zbytku využít. (Platí to i o dalších, např. o Ljubě Hermanové či Heleně Růžičkové.) Dílčí disharmonie na pozadí autorského záměru mimořádné osobnosti ustupují přednostem a neokázalým výjimečnostem vynalézavých původních postupů, které tehdy čtyřicátnická Krumbachová dokázala dobové filmové veřejnosti předestřít. VRAŽDA patří nesporně do zlatého fondu české a československé kinematografie.

Nesporná popisnost díla je dána skutečností, že se o ně Vávra musel s komunistickou cenzurou doslova rvát celé desetiletí. Myšlenka, že by kněz, hluboce věřící křesťan, mohl být nositelem pokroku, byla nevídaná. Kompromisy, ke kterým musel sáhnout režisér, také válcovaný normalizací, a cenzurní škrty, které byl nucen podstoupit (chybí odkaz na Clamores Eliae - Výkřiky Eliášovy, ze kterých zbyl ve filmu jen opakovaný symbol hořícího keře či vypuštění vloženého přístavku "hříchy našimi naše hlavy uvaleného" v Kšaftu umírající Jednoty bratrské, uvedení Komenského do biskupského křesla Jednoty ad.) v podstatě znemožnily v daném rozsahu Vávrovi vytvořit a dotvořit dynamizující a dokreslující scény, ze kterých zbylo jen teatrum mundi ilustrující zrod slavného LABYRINTU SVĚTA. Zejména druhý díl je témto vynuceným krácením podstatně poznamenán. Život osobností tak košaté a přiblížení doby, která je nám svými kulturními souřadnicemi až neskutečně vzdálena, si délku, srovnatelnou s F. L. VĚKEM, nesporně zasloužil. Okamžiky Komeniových pochyb, vložené do filmu a opět "přikrášlené" normalizační cenzurou, jsou nesporné, nedělají však z tohoto evangelického křesťana ateistu, jak naznačuje Komenského setkání s Descartesem. K velkým kladům tohoto pozoruhodného filmu patří důkladné využití a funkční přetlumočení základních myšlenek ROZPRAVY O NÁPRAVĚ, posledního velkého díla velkého Moravana, jejichž citace, vložená do úst umírajícímu optimistovi, muži touhy, je naprosto funkční (rukopis díla, o němž se přes 200 let mělo zato, že se ztratilo, se objevil naprosto nečekaně r. 1931 a do češtiny byl v úplnosti přeložen až r. 1992). Jsou totiž převratné svým ekumenismem, důrazem na altruismus, tvorbou východisek, na která o 200 let později v našem prostředí naváží Palacký, Masaryk, Havlíček a mnozí další, mj. i současná teorie lidských práv. Je velkou škodou, že se natočení díla nedožil Karel Höger, pro kterého to mohla být v jeho původním předpokládaném rozsahu životní úloha. O tom, že toto poslední velké Vávrovo dílo leželo normalizátorům v žaludku, svědčí i recenze v dobovém tisku osmdesátých let. Komenský, převedený do filmové řeči, mimoto vyžaduje a předpokládá diváka poučeného a navíc vzdělaného o základních souvislostech a faktech života tohoto českého velikána, Husova dědice a pokračovatele. Jen pak se duchovní démanty, které nám tento velký muž odkázal, rozzáří ve svém skutečném, opravdu třpytném nadčasovém lesku.